Black Sabbath / Master of Reality (1971)

Třetí album Sabatů bylo pro mě jejich první a dalo by se říci zásadní. Představuje tak v podstatě esenci jejich rané tvorby, kdy zde najdeme všechny typické prvky. V prvé řadš Iommiho geniální kytarové riffy, Ozzyho charakteristický vokál, Geezerova basa, která stíhá Tonyho melodie jako kočka myš a nesmíme zapomenout ani na masivní bicí Billa Warda... Dnešním pohledem není možné pochopit, jak BS mohli vydávat alba tak rychle po sobě, tj. kdy v dnešní přetechnizované době kapely makají na desce i několik let. Tehdy to pánové zkrátka měli v paži a nápady z nich létaly jako na běžícím páse, popřípadě jako jiskry z ohínku...

Album začíná skladbou "Sweet Leaf", pojednávající o jisté zelené pochutině... Klasické poodkašlání a přichází "groovy" riff podbarvující naléhavé vokály. Když se to tak vezme, tak jistě tato skladba měla vliv na celý grunge. Mezihra po solové části je opravdu brutální. "After Forever" není sice z dnešního pohledu takový hit, ale stojí za to, resp. to není zdaleka žádná vycpávka. V intru nám krásně na povrch vyplouvá baskytara, slokové riffy mají ten správný spád - do té skladby se mi vždy při poslechu nechtěně vkrádají backvokály z coveru BIOHAZARD :D. Instrumentálka "Embryo" vlastně tvoří působivou temnou předehru k "hitovce" Children of the Grave. Tuto působivou skladba pojednávající o nebezpečí atomové války ("...Must the world live in the shadow of atomic fear...") zdobí především značně apokalyptická střední část, na kterou svižně naváže opět úvodní riff. Opět akustický "Orchid" tvoří pomyslný předěl alba i jakési "ticho před bouří" před hřmotnou "Lord of this world" (samozřejmě že hrdinou této písně je Satan, starý známý hledající milou z N.I.B.). Tato píseň je pro Ozzyho asi největší majstrštyk na albu. Předposlední "Solitude" má obdobné místo jako předchozí instrumentály, kdy zklidňuje atmosféru před závěrečným náporem. Je to takové pohlazení na duši ve vší té temnotě :D. Asi můj nejoblíbenější je ale poslední vál "Into the void". Úvodní kytarová figura vás doslova zatlačí do země a následně je mohutně vyztužená linkou baskytary. Textově pojednává o podobném tématu jako "Children", ovšem rozšířené o strach z vesmírných letů a z možnosti vyčerpání všech zdrojů a znečiuštění planety. Samá optimistická témata :D. Střední rychlá pasáž je opravdu devastující - Ozzy napíná hlasivky, seč to jde... Zde si uvědomíte, proč různé metalové kapely uvádí právě Sabaty jako svůj vzor (ještě mě jen tak mimo napadá "Sympthom of the universe"). Se závěrečným echem album vyzní "do prázdnoty".
Celkově je toto album zásadní a stavím ho výše než "Paranoid".

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath