Blood, Sweat & Tears / Blood, Sweat & Tears (1969)

S Blood Sweat And Tears jsem se seznámil pomocí supraphonského licenčního alba, které u nás vyšlo v r. 1971. Do té doby jsem o nich jenom slyšel a většinou jenom to dobré. Jejich dechová sekce byla citována v prostředí československého jazzu jako naprosto mimořádná jednotka, která inspirativním způsobem ovlivňovala sound Jazzového orchestru Československého rozhlasu a Orchestr Gustava Broma…. Třebaže jsem jako šestnáctiletý byl hodně ukotvený na hardrocku, přesto mi v rockové hudbě nijak nevadilo používání dechů, i když jsem se necítil být jazzově orientovaným posluchačem. V té době, by to ani nikdo od šestnáctiletého kluka neočekával.
Byl jsem schopen s uznáním akceptovat sólo na trubku, saxofon, trombon…. Třebaže samozřejmě v nějakém modernějším pojetí – nikoliv s nějakými uslzenými a přespříliš uhlazenými tóny. Nevyrůstal jsem na swingu jako můj otec a proto mi ani v této době nepřišlo na mysl, abych objevoval Glenna Millera, Counta Basieho, Duke Ellingtona nebo Bennyho Goodmana… ale Louis Armstrong s jeho chraptivým projevem a zvuk jeho kornetu a trubky – tomu jsem rozuměl. Ale na druhé straně ve swingové klasice In The Mood už jsem subjektivně rozpoznával jakýsi „předobraz rock and rollu“, který se narodil až v polovině padesátých let…
Nicméně jsem si album s temně zeleným obalem a kombinovaným titulkovaným logem zakoupil a přečetl jsem si text sleevenotu na rubové straně. Zaujalo mě, že osm z devíti členů vedle své jazzové orientace uznává Beatles. Překvapilo mě to a možná i proto mě to k nim nějak posunulo. 80 Kč jsem zaplatil a aniž bych věděl, co vlastně nesu domů, jsem desku hned svěřil gramofonu. Byl už tenkrát přechod října a listopadu a venku už byly plískanice, mlhy, pršelo a obecně na citlivějšího člověka padala melancholie. Musím konstatovat, že hudba z alba přesně odpovídala i ročnímu období, ve kterém jsem se s ním seznámil. Třebaže na albu bylo elektrických kytarových partů pomálu, nevadilo mě to. Našel jsem v téhle desce zvláštní zalíbení a vracel jsem se k ní docela často, i když kolem mě duněli Led Zeppelin, Atomic Rooster, Uriah Heep, Deep Purple a Black Sabbath…. Vlastně jsem poznal Blood Sweat And Ters ještě o rok dříve než Chicago Transit Authority, které by bylo možno proti nim za jistých postavit jako konkurenci (Chicago mělo ale více agresivnější rockových prvků)…

VARIATIONS ON A THEME BY ERIK SATIE (1st AND 2nd MOVEMENTS) ADAPTED FROM „TROIS GYMNOPÉDIES“ – melancholická studie na akustickou kytaru za asistence flétny navodí tu správnou podzimní atmosféru mlhavého podvečera, kdy člověk kráčí liduprázdnou krajinou a najednou dojde k osamělému domu, za jehož oknem svítí modré světlo petrolejky…. Tak tohle byla moje první iluze.
Potom se ale zničehonic zjeví proaranžovaná dechová sekce kombinovaných trubek, saxofonů a bicích nástrojů

SMILING PHASES – úvodní vstup varhan a pak už se rozbíhá v rychlém tempu pojednaná skladba. Úderná rytmika výtečných bicích Bobbyho Colombyho a baskytaristy Jima Fieldera tvoří hutný základ, ale kdo fascinuje, je kanadský zpěvák David Clayton-Thomas. Tak to je ono! Pořádný sytý chlapský syrový hlas se soulovou barvou – ano konkurence nejen pro Chrisa Farlowa, ale i pro samotného Joe Cockera a zjevně i pro Rogera Chapmana a Erica Burdona! Mistrovské frázování a emocionální projev na jedničku s vyznamenáním! Kapela šlape jako namazaný stroj – baskytara, ale i klávesy a dechová sekce. Všechno je přesně secvičeno do poslední noty a vydaného tónu. Myslím, že autor skladb Stevie Winwood s Traffic museli být opravdu zaraženi (v tom dobrém slova smyslu), co Blood Sweat And Tears udělali s jejich písní…

SOMETIMES IN WINTER – trubky přes dusítka a nostalgická flétna s bloudivými akordy klavíru. Krásná nostalgická skladba, která přivolává atmosféru zimy už podle názvu. Pěveckého partu se ujal mimořádně kytarista Steve Katz. Jeho čistý konejšivý hlas zní čitelně a lyricky, pravý protipól Clayton-Thomasovi. Velký kus práce tu zastane flétnista Dick Halligan, velká instrumentální opora kapely, stejně jako výtečný trumpetista Lew Soloff. Příjemné zastavení na cestě – melancholická balada v prvním plánu….

MORE AND MORE – další skladba ovšem jede na plný plyn. Emocionální Clayton-Thomas vás málem srazí k zemi svým hlasovým projevem. Výtečné frázování a dynamické odstínění v hlasu. Tohle je pravá vysoká škola soul-jazzového zpěvu. Od přírody drsný a syrově poctivý hlas. Zásadní akcenty dechové sekce doprovázejí Katzovo kytarové sólo, které ozdobí mezihru. Rytmika jede v neskutečných rychlých breacích

AND WHEN I DIE – tato skladba je coververzí balady známé newyorské písničkářky Laury Nyro. Výtečně zpracovaná skladba. Slyšíte v ní všechno, co si můžete v daném žánru představit – jazz, soul, country, blues. Výtečný prostor pro Clayton-Thomase. Zážitek poslouchat jeho užasnou muzikálnost a mistrovský projev (mimochodem Gott si prý dlouho myslel, že je to černoch a nikoliv běloch!). Rytmika šlape ve velkém stylu. Colomby byl na dané poměry opravdu bubeník par excellence stejně jako Fielder na baskytaru. Kus práce zde odvádí i Katz na foukací harmoniku, ale i ostatní hráči na žestě…..

GOD BLESS THE CHILD – tak tohle je krásné bluesové téma v jazzovém kabátě. Halligan sedí za hammondkami a valivá atmosféra skladby, původně prezentované královnou černošského blues Billie Holidayovou si vás získá na první poslech. Clayton-Thomas výtečně frázuje, zpívá plnými ústy a s velkým nasazením. Ubral na expresivitě podání a spíš se pokládá do harmonií. Ve druhé části získají více prostoru hammondky a dechy se výtečně prokreslují v atmosféře skladby. Další fáze skladby ovšem promění její pojetí do latinskoamerické podoby samby. Úderné bicí za asistence percussion a vynikající sólo předvede na trubku Lew Soloff, na altsaxofon řádí Fred Lipsius a ostatní dechaři nezůstávají nijak pozadu. Divoké rytmy pojednou ustanou a vracíme se zpět do původní jazz-bluesové formy a závěrečné fanfáry skladbu ukončují s výtečným pěveckým závěrem se správně ohýbaným feelingem v blues s Claytonem-Thomasem…

SPINNING WHEEL – vynikající skladba. Od prvního okamžiku cítíte, že máte co dělat s jednou z nejsilnějších na albu. Rytmické proměny a basové figury za akcentů proměnlivých žesťových náletů a ostrých přiznávek. Clayton-Thomas je na svém místě, stejně jako Fred Lipsius za klávesami klavíru v jazzových synkopách. Lew Soloff, Jerry Hyman a Richard Halligan předvádějí výtečnou souhru. Implntované použití fléten, saxofonu, recorderu, trombonu vyvolají atmosféru pouťových atrakcí, až do závěrečného pochechtávání. O skladbě se nedá moc psát, musí se prostě slyšet a prožít…..

YOU´VE MADE ME SO VERY HAPPY – úvodní část zazpívá Steve Katz, ale pak už se mikrofonu ujme David Clayton-Thomas, a jeho syrový projev ovládne skladbu za jazzových proměn v harmoniích. Pak ovšem hudba získá více energetického potenciálu s rockovým zabarvením. Zajímavější je ale vnitřní část staccato hammondek a recorderu a pořádně řízných dechových partů. Tohle má soulovou atmosféru v jazzových harmoniích, což vás prorezonuje až do nejposlednějšího nervového zakončení. Halligan na hammondky hraje spojovací můstky, stejně jako kytarové ornamenty Steveho Katze….

BLUES – PART II – ponurý chrámový sound kostelních varhan, kombinovaný s hammodkami. Dick Halligan zádumčivě preluduje vážné téma, které se rozprostírá pod klenbami virtuálního barokního dómu. Harmonizování a tónově proměny se ztrácejí v prostoru a pak se vrátí zpět v jiném pojetí (kdo rád poslouchá Vargova preludia, tak se v tomto okamžiku najde) a pak ostré nástup trubek a prostor pro seberealizaci získává baskytarista Jim Fielder, který zahraje melodické basové postupy za jemného tikání Colombyho baterie. Poté Colomby sám ovládne téma předvede nám sérii svých dobře vyprecizovaných breaků na svoji baterii. Ve hře jsou zpět varhany a Fred Lipsius vystřihne sólo na altsaxofon, jazzmansky barevně a výrazově na vysoké úrovni. Opakující se basové téma udržuje napětí spolu s hypnotickými bicími nástroji. Střední tempo se pojednou viditelně zpomalí na nezbytné metrum, do kterého altsaxofon kreslí jazzové imprese a Katz vkládá rozlamované akordy na kytaru. Hudba se nápadně ztišuje a my najednou slyšíme basovou linku, která hraje hlavní téma legendárních Cream – Sunshine Of Your Love!, které přechází zvolna do skladby Spoonful. Kytara přiostřila, ale zase ustupuje do pozadí. Tremolo hammondek vytváří background vypjatému vokálu Claytona-Thomase. Expresivní erupce jeho hlasových možností vytvářejí jedinečné vibrace. Opravdu máte pocit, že tohle zpívá Afroameričan. Hlas drsný jako otupená cirkulační pila a jednotlivé nástroje se zvolna problouzejí z letargie a do pěveckých expresí zaznívá kytarové vrčení a dechová sekce násobí další a další vrstvy a gradace skladby má divoký závěr…..

VARIATIONS ON A THEME BY ERIK SATIE (1st MOVEMENTS) ADAPTED FROM „TROIS GYMNOPÉDIES“ – definitivní závěr opět náleží vstupnímu tématu francouzského skladatele Erika Satieho. Nádherné zakončení celého jazzového výletu po v té době nepříliš probádaných končinách zmiňovaného žánru.

Album bylo vyhodnoceno jako nejlepší vydaný projekt v USA v r. 1969. To bylo pro Blood Sweat And Tears velké vítězství. Lze jenom litovat, že za bývalého režimu nebyli ani oni pozváni na Mezinárodní jazzový festival do Lucerny. Jistěže to bylo o devizovém hospodářství (to je dne každému jasné), ale i tak jsme raději zvali sovětské a rumunské big bandy, než abychom přivezli kvalitní import ze zámoří….
K Blood Sweat And Tears se hlásili u nás kapely jako Golem, Mahagon, Pražský big-band Milana Svobody, ale i jednotliví jazzoví hudebníci. Pro někoho je to dnes už možná zapomenutý název, ale pro nás (pamětníky) je to pořád silně rezonující pojem.
Pro neinformované hledače zajímavostí jenom uvedu, že název skupiny pocházel ze slavného projevu britského premiéra Winstona Churchilla, který v r. 1940, kdy se Británie ocitla ve válečném stavu s hitlerovským Německem, prohlásil, že Britům slibuje jenom „krev, pot a slzy“. Byla to teze velkého státníka, naplněná až po okraj…
Albu dávám plný počet hvězdiček kvůli jeho progresivnímu pojetí, muzikantským výkonům a arnžmá a v nemalé míře i díky famóznímu Davidu Claytonovi-Thomasovi. Hrát blues, jazz, soul a mít takového zpěváka v kapele nebo orchestru muselo být opravdu velké terno!

» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears