Recenze
Jethro Tull / Stand Up (1969)
Album Stand Up bylo vlastně prvním titulem, který jsem od téhle výtečné britské skupiny slyšel a znamenalo pro mne seznámení i s jejich hudbou. Bylo to v r. 1970. Měli jsme bigbítovou kapelu, která přes prázdniny zkoušela v jednom klubu, který zatím odolával tlaku mládežníků a zachoval si do konce roku jistou nezávislost.
V tom klubu pracovala i nějaká fotografická skupina a její členové měli v rámci výuky přístup do fotolaboratoří a prováděli různé zajímavé výtvarné pokusy. Vedle toho ještě zvětšovali obrázky z hudebních magazínů filmových a hudebních hvězd a skupin. Tehdy jsem také poprvé viděl démonického Jimiho Hendrixe, charismatického Jima Morrisona a také si pamatuji výrazně zvětšenou fotografii do formátu plakátu, na kterém byl prapodivně oblečený člověk, který vypadal jako žebrák nebo somrák v dlouhém kabátě, měl dlouhé husté vlasy a rozčepýřené vody a držel na rtech příčnou flétnu. Záběr ho správně nasvětloval, takže celý ten výjev měl v sobě magický náboj. Ten člověk (jak jsem byl tehdy poučen) se jmenoval Ian Anderson a v té době už vévodil skupině Jethro Tull.
Najednou jsem si uvědomil, že název téhle kapely znám z Pop Music Expressu, který jsem doma opatroval jako cenný materiál. Takže jsem něco málo o skupině věděl, ale ten obrázek jsem ve spojení s magazínem jednoduše neidentifikoval.
K Vánocům téhož roku jsem dostal od tety z Anglie album, Stand Up. Když jsem otevřel obal, vztyčila se na mě skupina jako jakési leporelo/skládanka – tedy opravdu povstali. Obal byl malovaný trochu ve stylu Heleny Zmatlíkové a měl v sobě originální názor. A hudba? Ta byla báječná od první skladby a dokonale se mnou zatřásla…
A NEW DAY YESTERDAY – zpozadí se přibližuje v gradující podobě výrazný riff, ve kterém se v unisonu propojuje důrazná baskytara a elektrická kytara. Opisuje hutné melodické předivo s patřičnými akcenty. Výtečné bicí nástroje dusají v těch správných rytmických proporcích a už tu máme i zpěv. Ian Anderson není sice nějak mimořádně exponovaný zpěvák, ale má výraz a dokáže s hlasem skvěle pracovat ve spojení se zpívaným textem. O tom se přesvědčíme ještě mockrát nejen na tomto albu, ale na bohaté produkci kapely. Elektrická kytara dostane příležitost vystavět kytarové sólo, které sice nemá čistý tón, ale tohle zkreslení má správné ostří jako zuby aligátora a v písní je nezastupitelné…..
JEFFREY GOES TO LEICESTER SQUARE – krásná skladba baladického typu. Má v sobě ten správný staroanglick náboj melodické otevřenosti a tak můžeme naslouchat propojení mandolíny a flétny, kterým sekunduje důrazná basová linka a připojené percussion. Andersonův hlas má zvláštní timbr, ale fascinuje mě hlavně ta venkovská melodika s důraznými basy a jistá rozvernost. Jsem rád, že podobný typ skladby se na albu objevil přináší sem vítanou změnu, proměnlivost a svědčí o kreativitě myšlení Andersona a jeho schopnosti získat pro podobné skladby i ostatní hudebníky…..
BOURÉE – krásná skladba, kterou u Jethro Tull miluji už desítky let. Samozřejmě nepochází z jejich dílny. Jedná se o hudební druh kompozice pro určitý francouzský dvorní tanec pocházející ze 17. století, historicky spojen s obdobím baroka. Vedle výtečně vedené flétny, zde velmi důležitou roli hraje baskytara Glenna Cornicka. Byl to opravdu bytelný baskytarista a skoro se mně chce říci, že to byl nejlepší hráč na tento nástroj, kterého Jethro Tull v různých personálních proměnách kdy měli. Z jeho hry cítím jazzové základ a smysl pro pregnantní a koncepční hru s výborným technickým zázemím. Ve skladbě se na dtruhou flétnu přidává k Andersonovi i kytarista Barre. Muzikantsky zajímavé, precizní a nádherně vystavěné dílko. Prostě i „bigbíťáci“ uměli nejen blues, jazz, ale také klasiku!
BACK TO THE FAMILY – Anderson má talent pro psaní krásných melodických věcí a tahle skladba to jasně deklaruje. Když ji obnažíte na kost, vznikne vám nádherné písnička, která je schopna samostatného života. V rockovém hájemství je ji ovšem třeba obléct do jiného kabátu a tak aranžérská práce dodá tu obecnou dokonalost, v níž se propojují úderné rytmy a přímé basové linky s pořadně zaostřenou elektrickou kytarou. Flétna si ovšem vytvoří prostor pro svoje sólo a Anderson nám ukáže, že jeho improvizační schopnosti jsou stejně vysoké, jako hrát podle předeem vytvořeného konceptu. Barre také vstoupí do hudebního tématu a blýskne se kytarovým sólem
LOOK INTO THE SUN – další výtečná píseň. Zase ta skvělá melodika a harmonické proměny. Ve hře jsou akustické kytary, klavír, upozaděná elektrická kytara a melodická basová linka. Z původně téměř folkového motivu se ovšem vyklube kompozice, která se ještě úplně nevymanila z blues. Prokreslené akustické kytary dodávají melancholickou atmosféru, ale Barre pojednou sešlápne wah wah pedál a jeho elektrický ohýbané tóny nám zakvákají do zajímavých harmonických proměn. Píseň ovšem nemá pozitivistický náboj, je smutná a bolestná a možná to trochu v Andersonově výpovědi cítíte, když přivřete oči….
NOTHING IS EASY – další skladba má ovšem výrazně rockovější náboj. Bunkery bicí šlapou v důsledných rytmech, ale nabízejí i pestré breaky a Cornickova baskytara duní jako přijíždějící lokomotiva. Propojení blues a jazzu by zde neidentifikoval jenom člověk napadený hluchotou. Skladba má výrazný energetický potenciál a nádherně ukazuje na výtečnou souhru neustále koncertující kapely. Nádherné rytmické obraty a změny. Elektrická kytara a flétna tady bojují o prostor, který vykrývají jedinečné Bunkerovy breaky. Basová linka je důrazně pregnantní a vlastně všechny ostatní nástupu jsou vedeny s velkým nasazením a vytvářejí ze skladby skutečně emocionální dílo hodné jejich pověsti.
FAT MAN – máme tu zase akustický vstup. Cítíte tu středověkou rozvernost a zpěvnost na tržištích a vidíte ty polykače ohně a metače nožů? Jestli ano, vnímáte i tančící krasavice, které mrkají poočku na kolemjdoucí. Zkrátka divadlo, jaké dnes už nemůžeme znát, ale v naší mysli si ho dokážeme představit. Co je k tomu zapotřebí? Mandolíny, balalajky, percussion a odvázané veselé. To je ovšem jenom vibrace z hudby. Text samotný je ovšem skeptický a smutný, protože tlustý člověk to má v životě těžké, protože je terčem vtipů, málokdo ho bere vážně, ženským je pro smích a tak ten chléb vezdejší chutná poněkud trpce, ale je zde i pohled z druhé stránky věci, kdy se tlustý člověk s touto okolností vyrovná a pohlíží pak na vůkolní svět jinýma očima. Je v tom trocha poezie a filozofie (Co říkáš, Filozofe?)
WE USED TO KNOW – další výtečná skladba. Má jasnou melodiku a vychází ze základního kytarového akordu a je schopna být interpretována jako prostá píseň, ale Jethro Tull jí dodávají plnotučnou podobu (bez barviv a konzervantů) a postupné skladba prochází proicesem proaranžování schématu a napojují se do ní další nástroje. Akustická kytara už dostává důraznou rytmicou podporu baskytarového linky a důrazných bicích nástrojů s bubenickými přechody. Anderson nejprve nasadí výtečné flétnové sólo, ale nakonec prostor předává Barremu, který do písně vystaví bytelné rockové sólo, během něhož neustále sešlapuje wah wah pedál. V závěrečné fázi už hutná skladba v mocném rockovém soundu tlačí schéma až do závěru.
REASONS FOR WAITING – nádherně proaranžované a zahrané party na akustickou kytaru, kterým sekundují hammondky a výtečná melodie vám prorezonuje do posledního nervu v těle. Je nádherné vnímat, jak Anderson pracuje s jemnými detaily a miniaturními tónovými proměnami. Akordické proměny a precizní unisono kytary, flétny a priaranžovaných smyčců skladbu posouvají až ke klasickému hudebnímu tématu vážné hudby. Písničkářství se zde velmi přirozenou cestou spojuje se zaklady symfonie, ale přece zde cítíte šamanské pohrávání si s tajemnem. Nádherná skladba ve svém uchopení a provedení!
FOR A THOUSAND MOTHERS – v závěru se ovšem zase přitlačí na dynamice a rytmické důraznosti a proměnlivosti a Jethro Tull jsou zde suverénní kapelou. Nikoho nepřipomínají, nikoho hudební nevykrádají a vytvářejí vlastní sound a styl. To bylo pro kapelu dlouhá léta velmi typické a osobité. Takže zběsilá jízda rytmické složky a mrštné kytarové běhy a hadovitě zakřivené flétnové tóny před vámi tančí v divokém tempu a emocionálním ztvárnění. Vynikající zakončení celého hudebního výletu se na okamžik odmlčí a zase se vrací ve své taneční zběsilosti a muzikantské plnokrevnosti.
Jethro Tull jsou rovněž „moje“ skupina. Mezi alby This Was a Thick As A Brick není slabší místo. Považuji tato alba za umělecky vzácně vyrovnaná, dobře zahraná, nahraná a zaranžována. Mají jednotící koncept a přitom nejsou stejná.
Album Stand Up dostane plný počet hvězdiček bez jakéhokoliv spekulování!
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull