Young, Neil / Ragged Glory (1990)

Trochu mně mrzí, že produkci hudební veličiny typu Neila Younga téměř nikdo na stránkách Progboardu nehodnotí. A vlastně se ani nedivím, že tady u nás vystupoval pouze jednou, a to ještě s Pearl Jam v době Mirror Ball, prrotože ho asi zas až tak moc lidí nezná... To je spíš jen takové obecné postesknutí.Ano, přiznávám se. Jsem jeho oddaným fanouškem už řadu let poté, co jsem ho s Crazy Horse shlédl v době jejich nejvyšší formy v r.1998 v Berlíně. Byla z toho láska na celý život a cesta domů po tehdy ještě hrbaté panelové dálnici z Berlína do Prahy v pěti lidech v malém Renaultu Alpine byla vlastně cesta rájem, vyplněná několikahodinovou zcela nekritickou obdivnou diskusí na téma co jsme to vlastně právě zažili... Poté jsem ho vždy s odstupem asi pěti let viděl v Německu ještě 2x a vždy se jednalo o dokonalý zážitek. To se u nás proboha nenajde alespoň jeden jediný promotér, který všem hudebním fanouškům v ČR splní sen vidět Neila Younga? Nebo jsme opravdu natolik nekulturním národem, že nám postačí ubohé televizní estrády s ušmudlanými domestikovanými pidihvězdičkami neschopnými se trefit do playbacku, které si o sobě myslí, že jsou tím pravým národním pokladem?

Ale zpět k Ragged Glory. Je to fenomenální placka s rockovým nářezem a hymnickými songy odřenými až na kost. Je v nich vše: duše, láska, vztek, pokora, ďábel vyvolávaný i zatracovaný, široký obzor i úzká soutěska, která je zkratkou až do samotného pekla - nebo že by nakonec přece jen vedla do nebe? Nelze vyzvednout jeden či dva tracky nad ostatních 8. Album drží pohromadě jako celek a kdykoliv si ho pustím, mám dojem, že se řítím po Route 66 napříč Amerikou. Kdybych měl z přinucení nějakým hudebním analfabetem zvolit jednu jedinou placku do auta, nebo čistě jen pro zvednutí nálady, vždy to bude jen a jen Ragged Glory a kdybych měl volit dvě, pak k Ragged Glory přihodím Exile On Main Street od Rolling Stones. Vlastně to není náhoda obě jsou totiž čirou esencí základních kamenů, ze kterých je vystavena celá rocková hudba s americkými kořeny, až na několik čestných výjimek nesešněrovaná evropským, možná trochu úzkoprsým, hudebním myšlením svádějícím ke koncepčnosti a itelektuálnímu klientelismu. Nevím, čím to je - že by tím širokým obzorem, rozlohou, přístupem k životu a životní zkušeností v zemi za pověstnou louží?

A nakonec ještě takové malé upozornění: Ragged Glory i Exile... vyvolávají těžkou závislost a při jejich poslechu je potřeba točit volume stála doprava. Tak potěšte sebe i sousedy široko daleko, otočte volume doprava a poslouchejte...

» ostatní recenze alba Young, Neil - Ragged Glory
» popis a diskografie skupiny Young, Neil