Hard Stuff / Bulletproof (1972)

Hard Stuff – anglická hardrocková skupina první poloviny sedmdesátých let.
Vznikla jako podobně hodně dalších pokusů ve známých kapelách dokázat nejen členům v kapele, celému světu, ale především sobě samému, že mám na to založit vlastní kapelu, kde prosadím svůj názor a nebudu muset snášet nějaké poručníkování a fixovat se na staré pojetí.
Předobrazem Hard Stuff byla vynikající britská dnes legendární kapela Atomic Rooster, vedená geniální klávesovým kouzelníkem, skladatelem, ale také bohužel introvertním a psychicky labilním Vincentem Cranem. Po dvou albech Death Walks Behind You (1970) a In Hearing Of…(1971) se kytarista John Cann a bubeník Paul Hammond rozhodli vystoupit z rozjetého vlaku jménem Atomic Rooster a dokázat, že mají dostatek schopností nejen založit novou kapelu, ale vybudovat nový, nosný repertoár a kapelu udržet na britské scéně při životě… Doplněni baskytaristou a zpěvákem Johnem Gustafsonem založili trio (nechtěli stavět širší sestavu) Bullet. Brzy narazili na právnický oříšek. Kapela toho názvu už existovala v USA a tak název změnili na Hard Stuff…
Pamatuji si jejich singly, které byly hojně přehrávány na rockových diskotékách má teenagerovské mladosti. Vzpomínám si, že to byla kapela, na jejíž alba se nedalo normálně v té době dosáhnout – k dispozici byly singly a tak trvalo řadu let, než jsem konečně svíral v rukou skutečný obal od skutečné LP desky. Tři hodně vlasaté máničky na tmavém podkladu a uprostřed popraskáno sklo – po průstřelu. Přiznávám, že to byl docela nosný nápad pro album a také jsem celkem logicky očekával „průstřelné album“, neboli něco, co mě totálně dostane od první skladby do rauše a já budu moci uspokojit svoji hardrockovou duši dalším silným zážitkem. A tak si (v digitálním provedení) kladu do přístroje album Bulletproof a nechám na sebe působit jejich hudbu…


JAY TIME – energický nástup bicích nástrojů, následovaný úderných a dravým riffem elektrické kytary s útočně zemitou baskytarou a máme tu úvodní. Pěveckého partu se ujal kytarista John Cann, musím seznat, že zpívá jako o život, ale je to především kytarista a jako zpěvák se na skladbě nějak výrazněji neprofiluje. Jeho vokál je rozostřený, zpívaný roztřesenou a zastřenou fistulí. Hardrocková formule podle dobových zvyklostí, od které nečekáme víc, než kolik nám nabízí….

SINISTER MINISTER – další pořádný rockový nástup. Za mikrofonem tentokrát stojí baskytarista John Gustafson. Skladba na mě dělá dojem hodně hlasitého rock and rollu, který získal hardrockovou identitu. Cannovo kytarové riffy šlapou přesně ve spojení s Gustafsonovými basovými linkami. Ty jsou držený v základních proporcích. Oceňuje energetický nápřah a nekompromisní rockovou identitu, ale skladatelsky, nebo aranžérsky se tu neděje nic mimořádného. Zato Cann v závěrečných fázích skladby vystaví slušné kytarové sólo s efektním zkresleným přezníváním….

NO WITCH AT ALL – Hammond svými důraznými údery do své baterie otevírá další skladbu pojednanou ve středním tempovém odpichu. Cannův a Gustafsonův vokál se navzájem propojují a zdařile doplňují. Harmonická struktura skladba se ji jeví jako chudá bez výraznějšího vrstvení nástrojových partů. Opakuje se zde hardrocková formule – úderný riff se vrací zpět, aby se natrvalo zahnízdil v mysli posluchače… Cannova sólová kytara se zde profiluje ve velmi dobrém světle. Její melodická linka je čitelně přehledná a kreativně poměrně zajímavá. Hammondovy bicí nástroje udržují napětí a vstupují do schématu údernými breaky…

TAKEN ALIVE – očekávám nějakou zásadnější skladatelskou změnu a práci s jednotlivými nápady. Dusavé bicí a šlapavá baskytara jsou doprovázeny staccato klavíru (Gustafson). Opět máme co dělat s rockandrollovou formou cílenou na komerční hardrockový model, na který se bude dobře tančit a mohl by být nasazen do hitparád. Nikdo se zde příliš nesnaží vyniknout natolik, abychom mohli hovořit o nějakém pronikavém nápadu. Dusavý rytmika zní dost podbízivě….

TIME GAMBLER (RODNEY) – další skladba zní už ovšem odlišněji. Je drsnější a agresivnější svým soundem syrových playbackovaných kytar a také Cann jako zpěvák vkládá do své pěvecké prezentace víc prožitku a vedle syrových kytarových akcentů dokáže ještě vložit do skladby sólovou elektrickou kytarovou výšivku v těch správných hardrockových dimenzích. Cannovo kytarové sólo zní excelentně. Popustí uzdu svým fantaziím a práci se zvukem a jeho kytarové eskapády mají najednou docela jiný tvar a větší harmonickou pestrost. Také rytmické obrazce Hammondových bicích a Gustafsonovy baskytary nabírají zajímavějších rozměrů. Pro album určitě zásadní skladba, kterou nadzvedávají svou produkci na albu o jedno podlaží výš!

MILIONAIRE – klasický rockový nástup. Možná až moc „klasický“. Připadá mě nezodpovědné, začínat skladbu hned za plného rozjezdu, bez nějakého experimentálního prvku, kdy si kytara, baskytara nebo bicí nástroje dopřejí ten „nadstandard“ kouzelní a hledání nějakého originálního silného nápadu nebo „oslího můstku“. Tohle nějak na albu postrádám a tahle skladba mě o tom jenom dále ujišťuje. V instrumentální části se ovšem leccos výrazně změní a naše trio to dokáže instrumentálně pořadně nažhavit. Bicí nástroje se hrnou vpřed v ďábelském tempu s baskytarou v patách a Cann se zase předevede svou kytarovou jízdou se suverénním podáním. Skladba se mě líbí od druhé poloviny výrazně víc, než v té první části. Hammondovy bicí nástroje mají velký energetický potenciál….

MONSTER IN PARADISE – tato skladba sází opět na klasickou hardrockovou formuli. Úderný riff je páteří celé písně a udává jeho energeticky plnotučný potenciál. Ta přímočarost odzbrojuje. Gustafsonovo autorství podpírají další – slavnější jména Ian Gillan a Roger Glover. Dusající rytmus vás nenechá v klidu a razantní riff se vám vryje do mozku jako blesk. Koncertně si dokážu představit, jak tahle skladba nažhavuje headbangery své doby. Je to multivitaminová bomba, kterou Cann dokáže svými kytarovými party a unisony s baskytarou dobře naordinovat při hudební avitaminóze. Ta ale v době vzniku alba na britské scéně neexistovala. Hardrock kam se podíváš… i tak ale třeba skladbě přiznat výrazné ambice na cestě k úspěchu…

HOBO – zase ten rockandrollový úvod – vzápětí provázen zásadními hardrockovými akcenty. Struktura skladba je prajednoduchá a tak se zkušení rockoví harcovníci díky svému technickému ovládání svých nástrojů dostávají na údernou, ale trochu podbízivou platformu. Ze skladby se vytrácí osobitost a tak máte pocit, že tuhle skladbu znáte z podání tamté, nebo tamté nebo snad tamté (?) kapely. Nezachrání to ani technicky precizní kytarový závěr Cannovy kytary (Kdyby se naučil za svou „kariéru“ Říha lépe hrát na kytaru, mohl by tuhle skladbu mít ve svém repertoáru i Katapult)…
P.S. Killing Me Softly With His Song....

MR. LONGEVITY-RIP – Třebaže se zde Gustafson a Cann střídají jako zpěvácí a dodávají pěveckému postu větší pestrost, po hudební stránce se pořád otáčíme v nějaké bubnové pračce. Cann začíná kouzlit na kytaru s aplikací wah wah pedálu a dané téma rozbíjet a také Gustafsonova baskytara nechce stále hrát stejné basové (což je obojí chvályhodné). I z této skladby cítím snahu o vyprodukování nějakého hardrockového hitu.

THE PROVIDER – PART ONE – v závěrečné skladbě se Cann s kytarou pustí do zvukových kouzel, za asistence Gustafsonových technicky zajímavějších basových modulací. Škrabání strun a dusající rytmika znějí velmi podmanivě. Obecně se zde odehrává více zajímavějších rockových proměn, než by člověk očekával, ale stopáž skladby je zase příliš krátká nato, abychom si to mohli prožít a užít a tak je skladba zcela nečekaně useknuta dřív, než bychom očekávali…


Musím konstatovat, že Hard Stuff se rozhodli s velkou vervou vstoupit na britské hardrockové kolbiště. V dané době to ovšem nebylo nijak snadné, protože hardrock chtěli hrát skoro všichni, ať už s uměleckou ambicí, anebo jednoduše proto, že to vynášelo…
Hard Stuff patří do té velké hardrockové rodiny kapel své doby, ale výrazně tady cítíte rozdíly mezi nimi, kapel podobného ražení a soundu oproti takovým Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep. Znovu si musím připomenout, že výtečných hudebníků měl hardrock v první polovině sedmdesátých let víc než dost, ale otázkou zůstávala autorská potence a hlavně schopnost pracovat s jejich hřivnou.
Sehnat tohle album v CD verzi nebylo nic snadného. Label Purple už dávno neexistoval a koncern EMI nechtěl obchodně riskovat a proto se vydání ujala méně známá značka REd Fox Records, což považuji za záslužné. Máme tady ale zase ten nedůsledně vydavatelský zmatek s roky vydání. Na CD je uváděn rok 1971, zatímco obecně je známo, že Bulletproof vyšel na Purple Records v r. 1972. Kdy už (damned, damned!) v tomhle bude pořádek a budou údaje na nosičích kolidovat s údaji v „moudrých knihách“!!!???
Nevděčná role recenzenta musí přisoudit albu hvězdičky. Hmm… Na pět to nedosáhne. Jsem ovšem toho názoru, že i čtyři by byly přece jenom o něco víc (s ohledem na jiné recenzované tituly ke kterým bych tím pádem byl osobně méně objektivní). Jsou zde zajímavé okamžiky, které se mnou zavibrují, ale je zde i hodně dobových klišé….
Atomic Rooster to nepřekonává ani náhodou!!! Chybějí zde další nástroje – klávesy, percussion, flétna, elektrické housle, nebo elektrické violoncello, nebo ještě jedna kytara.
Hrát v triu je hodně obtížné a přijít s klasickým nástrojovým obsazením s něčím úplně novým téměř nejde. To uměli před nimi jenom Jimi Hendrix Experience, Who, Cream…
Tím samozřejmě nechci říct a ani netvrdím, že se jedná o nějaký "britský župní přebor". Je to plnokrevná, poctivě zahraná rocková hudba na plný plyn. Přesto mi v ní ale chybí osobitost a taky instintivně cítím, že kapela nevydrží dlouho pohromadě. Udělají nanejvýš ještě další album... Ostatně historie mi dala za pravdu...
Dal bych tři a půl – což regule neumožňují a proto dávám hodně zasloužené tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Hard Stuff - Bulletproof
» popis a diskografie skupiny Hard Stuff