Wyatt, Robert / Rock Bottom (1974)

Se sólovým portrétem Roberta Wyatta jsem se seznámil ve druhé polovině sedmdesátých let v rámci zkoumání progresivních hudebních počinů na britské scéně…
V r. 1963 působil v Daevid Allen Triu – s pozdějším zakladatelem skupiny Gong.
V polovině šedesátých let to byli Wilde Flowers, známí na canterburské scéně.
Koncem šedesátých let působil v hudební náročných Soft Machine, se kterými natočil několik psychedelických alb s výrazným jazzovým nábojem. Hudebník a skladatel mimořádného talentu a formátu hrál v Soft Machine na bicí nástroje, ale také zpíval, což bylo od bicích nástrojů v té době velmi neobvyklé.
V r. 1971 Soft Machine po uměleckých rozporech v kapele odchází a zakládá skupinu Matching Mole.
V r. 1973 na nějakém divokém večírku seděl v okně a osudově z něho vypadl. Přežil, ale bohužel ochrnul na spodní polovinu těla, což ho na nějaký čas vyřadilo z hudební činnosti. Jeho lidský a umělecký duch byl ale nezlomný a nezdolný a proto přesedlal na klávesové nástroje, trubku a začal komponovat a vytvářet progresivní hudební variantu svých hudebních představ, na míle vzdálenou od komerčního úspěchu a uznání ze strany vrtkavých hudebních kritiků a rozmazleného publika.
Spolupracoval s řadou jiných známých i méně známých hudebníků, kteří se o něm vyjadřují v superlativech hraničících s uměleckou genialitou… ať už to byla jazzová skladatelka a klavíristka Carla Bley, experimentátor Brian Eno, skupina Henry Cow, nebo kytarista Roxy Music – Phil Manzanera. Mezi své přátele ho rovněž řadí i někteří členové Pink Floyd, které inspiroval v psychedelickém období…
Myslím, že v Británii jen těžko budete hledat podobný typ talentu, jako je Robert Wyatt. Inspiroval a dodnes inspiruje svou hudbu především intelektuály a hudební metodiky a skladatele. Jeho hudba je skutečně jen velmi obtížně zařaditelná do nějaké kategorie…
Album Rock Bottom je příkladem vysokého uměleckého formátu a jsem toho názoru, že zaujímá v jeho hudební produkci daný vrchol. Pochvalně se o něm vyjadřují i hudební vědci, kteří většinou poslouchají jiné hudební sféry, což je jistě dobrým znamením pro to, zaměřit na něho pozornost v recenzi a pro ty, co ho neznají, ho takříkajíc doobjevit…

SEA SONG – úvodní téma přináší pomalý hudební útvar, který instrumentálně zašťiťují synthesizery, klavírní party, percussion a to už tu máme vokální projev Roberta Wyatta. Má v sobě skrytou bolest a smutek. V něčem mi připomíná Petera Hammilla. Možná je to způsobem podání, (i když Hammillův hlas má pěvecky možná ještě hlubší výrazovost….). Zajímavě působí sborový zpěv v pozadí a na nás padá hodně zatěžkaný sound, prokreslovaný atmosférou člověka, který vyzpívává svoje nejniternější pocity. Žádné optimistické melodické linky, ale spíše chmurný obraz. Wyatt zde pracuje se zvláštní technikou svého zpěvu, kterému sekunduje synthesizer. Basová linka není příliš čitelná, přesto vytváří abstraktní hudební základ…..

LAST STRAW – basové modulace za doprovodu činelů, bzučení synthesizeru a klavírních tónů nás posouvá někam na pokraj jazzové kontemplace. Wyattův hlas má stejnou vnitřní naléhavost a hudební harmonie se přesouvají od dlouhých ploch do nečekaných změn. Vokální hlasové improvizace uvolňují vnitřní sevření trpícího člověka, který nalézá svoje druhé Já v hudebních obrazech impresivního charakteru. Synthesizery drží ortelnou harmonii a do hry vstupuje klouzavá psychedelická kytara, na kterou hraje mladý Mike Oldfield. Propojení chvějivých tónů kytary a synthesizeru vyrovnává stupňující se harmonizace klavírních tónů, která v závěru zvolna klesá směrem dolů

LITTLE RED RIDING HOOD HIT THE ROAD – do zrychleného rytmu pojednou vstoupí břeskné dechy – černošský trumpetista Mongezi Feza, barytonsaxofonista Ivor Cutler a tenorsaxofonista Gary Windo, zajímavě vedené basová linka Richard Sinclaira a drolivá rytmika Laurieho Allana vnáší do skladby více životnosti. Rytmus pulsuje v polyrytmickém schématu a nad ním vnímáme Wyattův výše posazený hlas. Aranžmá skladby je výtečné a instrumentální pestrost přivádí jako součást celého hudebního komplexu do hry i violu Freda Fritha. Wyatt vedle hry na klávesy nahrál i percussion. Hudební impresionismu nabízí velmi pestré obrazy a výtečné basové modulace. Kompozice drží celek jako v nějakém psychedelickém oparu s nekonečnou ozvěnou v astrálním tónu. Velmi zvláštní a podmanivá záležitost!

ALIFIB – basové tóny Hugha Hoppera, doprovází dlouhé tóny synthesizeru a chvějících se varhanních tónů včetně tajemných vzdechů v pozadí. Mike Oldfield připojuje bloudivé kytarové tónové variace náladotvorného typu jemně frippovském odéru. Rozjímavé a snivé, ale možná spíše pocitově bezbřehé a emocionálně bičované. Dlouhé tóny synthesizeru a varhan mají lehce vibrační charakter. Je zde opět Wyattův zpěv. Je v jistém smyslu v pozadí, má ale jasnou barvu a čistou intonační jistotu poznamenanou melancholií a pocitem nekonečné osamělosti. Mlhavá atmosféra a jakoby usínající melodie s problikávajícími světelnými tóny na nekonečné temné obloze.

ALIFIE – Percussion a neidentifikovatelné tajemno z pozadí přináší zvláštní skřípot vytvářený saxofonem a Wyattův napůl zpívaný a deklamovaný hlas vnáší do této skladby novou dimenzi. Harmonická koláž kláves a elektrické violy je doplněna tenorsaxofonem, jež mají dokreslovat vzrušené pocity na duši týraného člověka. Velmi odvážné a tristní znázorňování pochodu v lidské mysli a duši, které si asi každý člověk musí dosadit sám podle vlastní obrazotvornosti a individuální vize. V závěru dochází k jistému uvolnění a finální verze sice nepřináší nějaký klid a smír, ale smírnou únavu, kterou deklarují přeznívající basy…

LITTLE RED ROBIN HOOD HIT THE ROAD – pochodový rytmus bicích Laurie Allana se promění v uvolněnou rytmickou variaci. Skladbě vévodí dlouhé svištivé tóny synthesizeru, elektrické violy a elektrické kytary. Basová linka se výtečně propojuje s bicími nástroji a přiškrcený Wyattův vokál se vznáší nad akcentovanými rytmy. Jeho pěvecký projev prochází jakýmsi minimalistickým derivátem, ale po ukončení je tu viola Freda Fritha, která má dost blízko k pohřební atmosféře. Hlas působí jako součást nějakého náboženského obřadu, což dokreslují dlouhé harmonické tónové clony… Zezadu ovšem zcela nečekaně přicházejí disharmonické lámané tóny, čímž se celé téma uzavírá…

Album Rock Bottom je v mnoha ohledech mimořádných hudebním opusem. Progresivní hudební linie výrazně překračovala jiná alba, která vznikla ve stejné době. Wyattovou vnitřní utrpení a pocity člověka, který si doživotně nese svůj kříž jsou na něm hodně čitelné… Netvrdím, že tohle album je určeno k pravidelnému přehrávání. Asi se na něj musí najít ta správná nálada a zcela určitě koncentrace, což v téhle době není vůbec snadné. Album vás asi nenabije nějakou pozitivní energií, spíš bych řekl, že slabším jedincům spíš energii odebere...
Myslím, že po umělecké stránce patří mezi významné milníky hudební historie a zaslouží si plný respekt, úctu a uznání.
Proto si myslím, že pět hvězdiček má svou neoddiskutovatelnou legitimitu.

» ostatní recenze alba Wyatt, Robert - Rock Bottom
» popis a diskografie skupiny Wyatt, Robert