Rainbow / Rising (1976)

Štěpení legendárních Deep Purple v r. 1973 jsem „přivítal“ s velkou nechutí a nelibostí a dlouho jsem si nemohl zvyknout, že tahle superskupina třese se svými hudebními základy. Když ale přišla v r. 1975 zpráva, že Ritchie Blackmore opouští z hudebních důvodů Deep Purple, bylo to další zemětřesení a přemýšlel jsem, co to přinese oběma stranám. Dalo se předpokládat že Blackmore bude hrát jinde a podle svého modelu – přemýšlivý a instrumentálně mimořádně vybavený kytarista nemohl prodávat trubičky a větrníky, ale musel hrát a to se stejným nápřahem, jako dosud. Spojení se skupinou Elf znamenalo variovat s hardrockem a s jinými lidmi. Zdá se mi ale poněkud pofiderní tvrzení, že se mu hrálo s muzikanty s Elfu líp a tak kapelu přejmenoval a vznikli Ritchie Blackmore´s Rainbow. Kdyby se mu s ni mi hrálo tak dobře, jak se tvrdí, určitě by kapelu až na zpívajícího frontami Ronnie Jamese Dia nepřestavěl a neobklopoval by se po albovém debutu jinými hudebníky…. Pozvolna začaly vyplouvat na povrch další a další zprávy, které sice potvrzovaly Blackmoreovu muzikantskou mimořádnost a kytarovou superprofesionalitu, ale zároveň lidskou nesnášenlivost, hašteřivost, panovačnost a autokracii, která se léty stupňoval až k podivným excesům… Když jsem se potom dočetl v moudrých knihách, jaký vlastně z různých vnímaných pohledů Blackmore je, ujistil jsem se v názoru, že bych s ním za žádnou cenu (opravdu za žádnou cenu) nechtěl mít dvojdomek….
Album Rising – třebaže bylo druhé v diskografii Rainbow – už sice potlačilo v názvu protagonistovo jméno – bylo ovšem mimořádným uměleckým počinem a řekl bych, že jeho význam nebyl dalšími alby překonán….

TAROT WOMAN – úvodní téma jakoby přinášelo nějakou elektronickou hudbu, anebo space rock… Bublání synthesizeru napovídalo něco o rozlehlejším hudebním útvaru v pompézním pojetí. Dlouhý nástup (jako u Klause Schultzeho), ale už s železnou neodbytností přichází opakující se kytarový riff a úderné bicí nástroje a za mikrofonem máme dalšího sférického vokalistu – Ronnnie Jamese Dia. Bylo zřejmé, že třebaže se nemohl Blackmore s Gillanem vystát a také vznikalo napětí mezi ním a Coverdalem – přesto tenhle výtečný kytarista podvědomě hledal někoho, kdo bude znít ne-li stejně, tedy alespoň hodně podobně – samozřejmě se kterým se ale také nejen umělecky, ale i lidsky shodne…. Vnitřní část skladby přináší vyprecizovaný instrumentální podíl dobře sehrané skupiny, kde se snoubí kytarové eskapády s baterií bicích nástrojů a klávesových dlouhých ploch se zemitou baskytarou. Z úvodní skladby mám ale osobně spíš pocit artrockového ponetí, než z nějakých hardrockových principů. Klasické hudební schéma pro velké stadiony a haly, kde také Rainbow nejčastěji bodovali…

RUN WITH THE WOLF – Powellovy bicí nástroje nepostrádají patřičnou údernost a razanci v doprovodech, tak i divokých breacích a tak se Blackmore jako kytarista může pustit do šlapavého hardrockového modelu. Výrazná melodická linie není nijak potlačovaná a tak Dio opřen do hlasového potenciálu zpívá s velkým nasazením a pohybujeme se víceméně v purpleovských pozicích a vnímáme okolnost, do jak zásadní míry právě Blackmore v Deep Purple ovlivňoval celkový sound kapely. Při poslechu této skladby mě napadají podobné asociaci – domnívám se – zcela legitimně.

STARSTRUCK – v další skladbě opět cítím onen purpleovský odér. Podobný typ skladby by u Deep Purple mohl být součásti repertoáru. Jinými slovy – výrazný umělecký posun jiným směrem nebo k jiným principům se nekoná. V r. 1976 startoval na britských ostrovech punk, který měl změnit myšlení rockového publika (zejména nejmladší generace), ale Blackmore se svou umanutostí nehodlal prásknout dveřmi za hardrockovou formulí a tak neochvějně razí strukturu dobře vymyšleného riffu, od kterého se odvíjejí další hudební témata. Do hudby nevstupovaly žádné progresivní ambice, ale spíše Blackmore rozvíjel hardrockové pojetí do dalších odnoží, v nichž hodlal sázet především na instrumentální potenciál kapely, vzájemnou souhru s výrazným zpěvákem v popředí. A to se mu v daném období dařilo na výbornou…

DO YOU CLOSE YOUR EYES – výrazný hardrocková formule přidává plyn a my vnímáme prokreslování tématu kytarovými nástupy, ale i aplikací varhan a synthesizerů, za kterými seděl do té doby méně známý Tony Carey, přesto však výtečný instrumentalista. Basy Jimmyho Baina měly solidní hutný spodek, i když nějak zásadněji do aranžmá skladby nepromlouvaly. Tak lze pochválit pěvecký výkon suverénního Ronnie Jamese Dia a kytaristy Blackmora, na kterých skladba stojí a padá….

STARGAZER – výtečný nástup s precizními bicími Cozyho Powella. Výrazný riff skladbu ovládá, stejně jako precizní Diův vokál, který se nese v nekonečnu. Klávesové plochy vytvářejí zajímavé pozadí, které se nese jako mocný chorál nad Diovou prezentací. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu. Řekl bych, že tím, čím je pro Led Zeppelin skladba Kashmir, tím je skladba Stargazer pro Rainbow. Určité orientální harmonické postupy zde vnímám docela čitelně a také Blackmore zde excelentní způsobem vystavěl vynikající kytarové sólo, které ovládá celý prostor a chce se mi hovořit o jedinečné derivátu rockové symfonie. Po skladatelské a aranžérské stránce výrazný umělecký vklad albu, rozvíjející téma do stále širšího pojetí. Mnichovský filharmonický orchestr je zde ostatně přítomen a jeho podíl vnímám jako výrazné posílení strukturální základny. Jedinečné!

A LIGHT IN THE BLACK – poslední skladba má rychlý nápřah a také zběsilou rytmickou linku. (podobný typ skladby by mohli klidně hrát Led Zeppelin). Hodně emocionálního vzepětí a rockové akcenty v rytmických a melodických částech skladbu posilují novou transfúzi energie a Blackmore díky své úpornosti ostatní hudebníky i samotného Dia žene vpřed jako ve vichřičné smršti. Nejdelší skladba na albu poskytuje prostor pro instrumentální exhibice a tak Tony Carey za synthesizery rozvíjí svoje hudební postupy následován ďábelskou rytmickou sekcí. Blackmore s neuvěřitelnou energií se řítí v melodické lince vpřed a sází tóny jako snopy tříštících se jisker a jeho kytarová smršť válcuje celý nekonečný prostor, jakoby tohle nemělo nikdy přestat. Powell na svoje dva velké bubny předvádí úporné rytmické kousky a Carey už zase ohýbá synthesizerový sound a Dio se vrací k mikrofonu. Výtečná skladba velkého potenciálu……

Album Rising mám od Rainbow vlastně nejraději. V globálním slova smyslu zde ze sebe nejnen Blackmore, ale i Dio vydávají spoustu svého já za výtečného doprovodu celé kapely. Škoda, že tahle sestava nevydržela Blackmoreovi až do osmdesátých let. Soudě podle poslechu, ale i podle obrazových záznamů to bylo opravdu famózní období…
Plný počet hvězdiček bez diskusí!

» ostatní recenze alba Rainbow - Rising
» popis a diskografie skupiny Rainbow