Mott the Hoople / Mott (1973)

Britská rocková kapela Mott The Hoople patří k nezbytnému koloritu sedmdesátých let. V době, kdy se na ostrovní scéně začala počátkem sedmdesátých let hudba větvit do hardrockových odnoží, artrockové vznešenosti, progrockových kombinací, instrumentálního jazzrocku, postpsychedelické tajemnosti a glamrockové zdobnosti…. měl najednou fanoušek klasického bigbítu pocit, že nenalezne přímočarou bigbítovou variantu bez nějakých umělecky závazných postojů a tak mám tak trochu dojem, že pro tohoto rockového příznivce vznikla a hrála kapela typu, jako byli Mott The Hoople. Nebyla to ovšem nějaká prvoplánová kapela, ale dokázala z různých žánrů vstřebat patřičné ingredience a klasickou rockovou formu ozvláštnit…
Za nastartovaným úspěchem kapely v první polovině sedmdesátých let stojí David Bowie a zejména jeho manažer Tony Defries, který Mott The Hoople hodně pomohl.
Hudební historie album Mott staví na přední místa… Přiznám se, že mě to dost překvapilo a tak jsem se k Mott The Hoople obloukem vrátil zpět, protože jsem je v dobách jejich slávy vnímal a znal, ale jejich umělecký vývoj jsem cíleně nesledoval….

ALL THE WAY FROM MEMPHIS – klavírní úvod v rockandrollovém duchu s přímočarostí podání otevírá první skladbu na albu. Hlas Iana Huntera má svou rockovou odřenost a píseň dál plyne v přehledných melodických polohách s hostujícím Andy McKayem z Roxy Music na saxofon a do hry vstupuje i elektrická kytara Micka Ralphse, která vkládá pár ostrých sólových vyhrávek. Skladbě ovšem vedle klavíru dominuje saxofon a sborové zpěvy. V jistém slova smyslu si dovedu představit tuhle skladbu v repertoáru Rolling Stones kolem Exile On Main Street. Nikdo nic nepředstírá a v základní rytmické a melodické linii se jede od začátku až do konce….

WHIZZ KID – výrazný rockový vstup se syrovou kytarou a akcentovaný rytmus bicích nástrojů a baskytary určují tempo a charakter skladby. Naříkavý Hunterův projev doprovází zvuk elektrického violoncella proslulého Paula Buckmastera. Saxofonové legrácky doprovázejí i táhlé tóny houslí Grahama Presketta. Mick Ralphs představuje te nejzásadnější rockový pól v kapele, ale teď do tématu vstupuje i synthesizer Morgana Fishera a aranžmá prochází proměnami balady a ostrého rocku….

HYMN FOR THE DUDES – úvod skladby je skutečně hymnický, jak už napovídá název. Patos klavírních akordů doprovázený hammondkami a ženským sborem přináší závažné téma. Hunterův hlas má charakter vypravěče s vnitřní naléhavostí, kterému sekunduje akustická kytara. Interpretace připomíná Boba Dylana (ke kterému byl zvláště v začátcích Mott The Hoople Hunter přirovnáván). Ve skladbě panuje zvláštní atmosféra, kterou jakoby chtěl odvát vítr do neznáma a pak zcela nečekaně Mick Ralphs vystřelí svoje promyšlené kytarové sólo a mocný ženský sbor jako v gospelu a naříkavý expresivní vokál Huntera demonstrují mocné emoce, které jsou dynamicky odstíňovány. Zvláštní….

HONALOOCHIE BOOGIE – jedna z nejtypičtějších a nejpopulárnějších skladeb kapely. Úderné klavírní akordy, přímočaře vystavěná rytmika, jíž sekunduje saxofon a krátké kytarové vstupy. Je zde ale také elektronické šumění a na šlapajícím refrénu stojí celá skladba, evidentně vytvořená pro žebříčkové umístění v hitparádách. Nic víc, nic míň…

VIOLENCE – Dále Griffin na bicí nástroje důrazně otvírá další skladbu a Mick Ralphs syrovými kytarovými tóny mu sekunduje. Elektronicky preparovaný Hunterův hlas zní trochu v bowieovském duchu, ale zajímavě se zde propojují houslové party s hlasovými proměnami. Žádné složitosti v aranžérské práci, ale sází se zde na jasnou a přehlednou rockovou identitu. Instrumentální mezihra je ovšem precizně vystavěná a je třeba pochválit Ralphse, který vkládá do prvního úderného plánu trochu experimentu. Skladba ovšem graduje a nabírá dekadentní nátěr, kdy nástroje slouží k emocionálnímu vyjadřování bez nějakých daných pravidel, včetně zmatených hlasů a šepotu. Koncertně určitě mimořádná podívaná…

DRIVIN´ SISTER – startující a odjíždějící auto a hned za ním nastupuje opět úderný rock and roll kombinovaný Rolling Stones a Davidem Bowiem v uchopení formy. Hunter výtečně frázuje a za ním duní celý instrumentální doprovod se sborovým doprovodem. Zcela nečekaná mezihra se zklidní a přichází hudebně melancholické rozjímání a hned potom se údernost kapely rozbíhá bez omezování dál za zvuků startujícího a odjíždějícího auta. Závěrečné klavírní běhy nakonec uzavírá zastavení auta, vypnutí motoru a prásknutí dveřmi….

BALLAD OF MOTT THE HOOPLE – krásně vystavěná baladická záležitost. Hunterovi hodně sluší, i když i tady ten Dylan není nijak potlačován a možná je čitelnější než v předešlém upozornění. Klavírní a kytarové doprovody s úspornou rytmikou víceméně kolorují atmosféru. Střídání mollových a durových akordů má svoji podmanivost a emocionalitu, na které se zde nešetří, varhanní clona, cinkání kytarových tónů je nahrazeno stylovým sólem, ve kterém Ralphs přesvědčí, že má cit pro bluesovou formu. Obecně zajímavá hudební záležitost střídáním nálad melancholie a pocitu osamělosti, kde Hunter vyzpívává svoje druhé já…

I´M A CADILLAC / EL CAMINO DOLO ROSO – úderný rockový riff v úvodu přináší další skladbu. Má proměnlivou rytmickou strukturu s nápadnými akcenty, ale i dobře vystavěnou melodickou linku, do které se dobře vejdou zpívané sbory, ale i Hunterův vůdčí hlas. Když už tuším, že mě na skladbě nic nezaujme, dochází k nečekané proměně. Kapela se odmlčí a ve hře je pouze Mick Ralphs, který na akustickou kytaru předvede zajímavou meditativní studii, bubenické breaky Griffina mi trochu připadají jako rušivě (na celém albu se dosud neprojevoval tak razantně jako zde), ale to už se objevuje i dlouhý kvílivý kytarový tón. Kytarové kvílení a basové modulování zvolna odvádějí skladbu do závěru…

I WISH I WAS YOUR MOTHER – poslední skladba na mě dělá svým úvodem dojem jako vystřižený z divadelního představení. Šlapající skladba přináší písničkářský čitelný rockový doprovod s danou melodickou linkou v dylanovském pojetí, chvílemi jako bychom přeskočili do nějakého derivátu šansonu a máme tu i foukací harmoniku a to frázování. V podobném duchu hraje řada skupin. Postrádám zde více sofistikovanosti, třebaže interpretace je na velmi slušné úrovni, ale závěr už probíhá až v příliš chlácholivém duchu…

Překvapilo mě, že obal alba Mott není vydavatelsky závazný ve svém výtvarném designu. Obal, který mám na na CD je totálně jiný než ten, který je uveden ve sloupci alb kapely (!?) Zas nějaká vydavatelská piškuntálie a vnášený zmatek do reality těm, kteří budou shánět jmenované album. (Nedovedu si představit, že např. tak notoricky výtvarně známé obaly jako Dark Side Of The Moon nebo Abbey Road byly zaměněny něčím totálně jiným…). Kytarista Mick Raphs po tomto albu z Mott The Hoople odchází, protože měl pocit muzikantské frustrace a přijal nabídku Paula Rodgerse založit Bad Company….
Tady se mě osobně zdá, že zahlodal zub času a to, co v roce 1973 se mohlo jevit jako famózní, mi v r. 2011 takové už bohužel nepřipadá, třebaže magazín Rolling Stone ohodnotil Mott jako „nejlepší album nejlepší skupiny raných sedmdesátých let“….
Album stojí podle mého mínění mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale pokud jsem v jiných případech přivřel oko a přiklonil se k vyššímu počtu, tady zůstanu na třech hvězdičkách (a půl?).

» ostatní recenze alba Mott the Hoople - Mott
» popis a diskografie skupiny Mott the Hoople