East Of Eden / Jig-a-Jig (1971)

Myslím, že tyhle pionýry britské odnože jazz-rockové fúze (první generace) bude znát relativně málo lidí. Alespoň já jsem se nesetkal většinově se sběrateli jejich alb, anebo s nějakými znalci jejich repertoáru – v lepším případě mi bylo řečeno, že znají jenom název, ale jak tito lidé vypadají a jak jejich hudbě zní, to už známo nebylo.
Já jsem na jejich album Jig-A-Jig narazil u jednoho staršího kamaráda, který se zabýval před desítkami let sbíráním speciálně méně známé hudby evropské a zaoceánské scény. Byl hrdý na to, že všichni sbírají „jenom“ Led Zeppelin, Uriah Heep, Jethro Tull, Who, Pink Floyd, Roxy Music…. A on jede v totálně jiném vlaku. Opravdu měl ve své sbírce věci, které by dnes fajnšmekr dokázal ocenit. Později bohužel emigroval a jeho sbírka kdesi v nenávratnu zmizela…. Zastavil jsem se tehdy na obalem desky kapely East Of Eden s názvem Jig-A-Jig a poznamenal jsem, jestli je to nějaké country nebo folk (obal tomu hodně napovídal), on se ale usmál a řekl – to je pěkné country – něco jako Plavci a abys věděl, jak zní – poslouchej…… No dostavilo se u mě velmi příjemné překvapení, protože něco podobného jsem v žádném případě neočekával. Velmi zajímavý hudební výlet. Trvalo mi ale hodně let, než jsem si album opatřil, protože u nás ani mezi překupníky o ně v době vlny hardrocku a artrocku nebyl zájem…. No a jaké album vlastně bylo?

JIG-A-JIG – na počátku slyším víření pochodového bubnu staré skotské vojenské gardy a pak už se o slovo přihlásí elektrická viola. Tohle je ovšem pan muzikant! Sotva odehraje první kolo, které zní poněkud umírněně (takové zahřívací kolo jako na formulích), tak hned poté se rozběhne celá kapela s rockovým nápřahem a už vnímám bubenické eskapády, kterým sekunduje vynikající baskytary, syrový elektrická kytara, ale výrazně v popředí zůstává viola. Dokáže hrát velmi citlivě, ale i dravě…. A zrovna teď se hudba promění ve starý skotský skočný tanec jig (ostatně odtud pochází i samotný název). Hudba za mocného tleskání se neustále zrychluje až odezní v nekonečnu…..

NYMPHENBURGER – druhá skladba – to je ovšem divoký nástup rytmiky – Geoff Britton na bicí baterii a Andy Sneddon na baskytaru řádí v neskutečném stylu, dále pokračuje nad nimi s výraznými rockovými ambicemi Geoff Nicolson na elektrickou kytaru, ale opět je to famózní violista Dave Arbus. Tahle skladba má přísný kompoziční postup a dělí se na několik fází. Prolínání jednotlivých nástrojů se děje s velkou pečlivostí a smyslem pro detailní zpracování tématu. Jsou zde postupy z vážné hudby, ale rovněž rockové a jazzové nádechy. Jednotliví hudebníci zde vzájemně střídají svoje sólové vstupy. Děje se tak s velkým citem a přesto s výrazným energetickým potenciálem. Žádná nuda, plnokrevná hudba do nejmenšího detailu proaranžovaná

MEDLEY: RAMADHAN

IN THE SNOW FOR A BLOW, Part 1 –

BETTER GIT IT IN YOUR SOUL –

Part 3 – tahle další hudební nálož je součástí směsi hudebních témat, které jsou hrány v těsném spojení za sebou jako suita. Úvodní téma má arabský nádech hudebního pojetí. Ke slovu přichází Ron Gaines – další velmi důležitý hudebník v rámci East Of Eden – výtečným způsobem hraje na saxofony a Dave Arbus přesedlá z violy na flétnu. Další část skladby odvážně reaguje na hudbu Charlieho Minguse a Milese Davise a Gainesův saxofon je najednou amplifikován a dodává hudbě úplně novou tvář. Tahle další část může hudbu East Of Eden v lecčems tu a tam připomínat Gentle Giant nebo King Crimson. Ovšem tahle parta je schopna totálně popřít rockový základ a vytvořit ryzí odnož progresivního jazzu, což se děje právě teď a znovu cítíme ten úžasný muzikantský potenciál. Žádné nudné akademické samožerství, ale živý pokřik aktivní „lidská spoluúčast“

NORTHERN HEMISPHERE – zatímco v předešlé skladbě elektrické kytara byla jaksi upozaděná, teď ji slyšíme výrazně v ryzím rockovém riffu. Hlavního pěveckého partu se ujímá (stejně jako v jiných případech) kytarista Geoff Nicolson. Jeho hlas má místy psychedelický odér, ale většinově zní jasně a otevřeně – klasický přístup ke zpěvu – zvukové efekty a šumy se do hudby promítají se stejným nápřahem jako u Soft Machine nebo u Mothers Of Invention. Tahle parta ale pracuje odděleně od podobných vlivů a tak můžeme v jejich kompozicích slyšet o něco víc, než u běžných kapel. Kreativní, proměnlivé a přesto všechno pod vzájemnou kontrolou výtečného hudebního kolektivu…

GUM ARABIC (CONFUCIUS) – psychedelický začátek s neidentifikovatelným cinkání a tajemnými zvuky z pozadí a flétnové téma – dokážu si představit East Of Eden na nějaké undergroundové seanci striktně nekomerčního charakteru pro rozervané intelektuály. Hudba je ovšem srozumitelná a čitelná a nijak se v ní neztratíte. Arbus ve svých flétnových proměnách symbolizuje jazzové cítění, jako to po něm v USA dělal např. Hubert Laws, divoké saxofonové řádění Rona Gainese znamená posun někam k Johnu Coltraneovi, zatímco Nicolson tajemným hlasem recituje textové téma. Jedna polovina instrumentace (melodické nástroje) jedou jazzovým směrem, ale rytmické základy jsou ryze rockové, žádné jazzové akcentování a obraty – všechno je v řádné rovině. Samozřejmě chápu, že klasický rocker může mít problémy vnímat saxofonové a flétnové běsnění na pokraji free-jazzu jako nestravitelné… možná ale mohlo toto téma posloužit některým pražským skupináum alternativní scény, protože ta rytmická složka s běsněním saxofonu a flétny mohla přitáhnout pozornost takového Mikoláše Chadimy….

ISADORA – oproti tomu zní další skladba hodně písničkově. Nicolsonův hlas je otevřený a má chlapecky bezprostřední zabarvení. V další části ovšem kytarové téma přitvrdí, ale vzápětí se objeví něco jako reggae (alespoň v těch kytarových přiznávkách a basové lince) a nad tím krouží jako čmelák sférický saxofon a kreativní obrazce flétny. Tohle je muzikantské procházení žánry bez ztráty výrazu a pojetí. Podle tematických pravidel je to ale opravdu ryzí písnička a East Of Eden dokazují, že si i se základní melodií dokáží poradit a dát jí trochu odlišný tvar….

LEAPING BEAUTIES FOR RUDY (MARCUS JUNIOR) – tady jsme ovšem v náladotvorném hledání jazzové formy. Geoff Britton se rozbíhá s divokými breaky, jako by byl pronásledován rojem včel – v tomto případě Gainesova saxofonu a Arbusovy flétna. Pak se ovšem zrodí výrazné rockové téma s jasnou melodickou linkou, které je hnáno vpřed s jasnou představou drtit hrubý rytmus s odérem orientální hudby a prozkoumáváním nejzazších možností nástrojového parku. Velmi kreativní kompozice a znovu se musím obdivovat jednotlivým nástrojovým vstupům a přehlednosti. Jedinečná souhra a náladotvornost v rychlém tempu…..

Album Jig-A-Jig není určeno pro masové stadiónové davy s mávajícími zapalovači. Je to výtečná hudba spíš komorního typu, kde nejlépe vyniknou jednotlivé detaily téhle promyšlené a ne vždy jednoduché hudby… Proměny od šamanského keltství, skotskou zpěvnost přes jazz, arabskou hudbu, reggae (!?) k příméhu rocku s prvky articifiální hudby, to vyžaduje velký hudební a intelektuální muzikantský potenciál a myslím, že East Of Eden potvrdili svou výjimečnost, i když na této hudbě stoprocentně nezbohatli jako populárnější a známější rockové hvězdy.
Seznámil jsem před řadou let našeho výtečného houslistu Honzu Hrubého s touhle deskou a byl z toho úplně vyveden z míry, protože East Of Eden neznal, stejně jako Dava Arbuse a jeho styl hry. To mě tehdy hodně potěšilo. V některých částech (některých!) jsem totiž získal pocit, jako by hráli staří Etc…. Zvláštní shoda náhod – samozřejmě je to jen pocit.
Album považuji za výjimečné a proto dávám plný počet hvězdiček zcela vědomě!

» ostatní recenze alba East Of Eden - Jig-a-Jig
» popis a diskografie skupiny East Of Eden