Winter, Johnny / The Progressive Blues Experiment (1968)

Bílý kytarový ďábel z Texasu – démonický albín Johnny Winter je pro mě ztělesněním bílého elektrického blues v té agresivnější a drsnější podobě. Dokázal hrát razantní blues, drsné rock and rolly, otřít se o psychedelii, akustické náladotvorné balady, ale taky přijmout do blues hardrock. Za to je mnohými milován, zbožňován a uctíván a jak už to bývá, také také proklínán a odmítán s tím, „že hraje jedno nekonečné elektrické blues pořád dokola několik desetiletí…“. Tak s tímhle se neztotožňuji. Je pravda, že objektivně viděno a slyšeno má vynikající alba, ale pak také několikrát šlápl vedle, anebo produkce některých nebyla důsledná a na výsledku se to projevilo nemastností a neslaností repertoáru.
Také producent Steve Paul, který má velké zásluhy na jeho kariéře se bohužel v labilních období jeho života, v němž si podávaly navzájem ruce alkohol a heroin, na něm podepsal a depresivní Winter se na několik let z důvodu frustrace a nejistoty v sebe sama odmlčel. Paul nechtěl pochopit, že Winter není model na přizpůsobování se nějakým dobovým trendům a že je třeba nechat ho jako samorosta vyvíjet se podle jeho vidění a cítění…..
Album The Progressive Blues Experiment podle mého názoru patří mezi jeho špičkové produkty…

ROLLIN´ AND TUMBLIN´ – rozechvívaný tón elektrické kytary má velkou sílu a hudební objemnost. Nad tím se vznáší zastřený a méně srozumitelný vokál. Ano, tohle všechno je velký Johnny Winter. Je tady ovšem ještě výrazně dunivá baskytara Tommyho Shannona, kterého budou znát příznivci Stevie Ray Vaughana z jeho alba druhé poloviny osmdesátých let. Bluesová klasika Muddyho Waterse ve Winterově podání má výtečný esprit, líbí se mi víc než coververze Canned Heat nebo i Erika Claptona….

TRIBUTE TO MUDDY – Winter sám napsal skladbu, v níž věnoval svou poctu Watersovi a také podobným způsobem jako Waters pojednal i instrumentaci se zatěžkaným spodkem. Třebaže zpívá drsně, přece jenom ale Watersovu mohutnému drsnému basu se nepřibližuje. Ovšem instrumentace skladby je výtečná a jeho občasný hlasový scat s kytarou je famózní. Rytmika má mírný dozvuk, což v blues neočekáváme, ale zase je čistá a čitelná a Red Turner nezabředává do nějakých ďábelských bubenických breaků. Rockeři by to zajisté uvítali, ale ryzí bluesmani by se asi šklebili…. Všechno je zkrátka tak jak má být.

I GOT LOVE IF YOU WANT IT – svižné kytarové eskapády mají přímý tah na branku. Výměna tónových obrazců se přidržuje klasického schématu. Turnerovy bicí nástroje hrají úsporně a jednoduše po dané fráze ovšem nastoupí několik přechodů a výrazněji vnímáme i činely. Nahrávka skladby Scottyho Moorea dopadla velmi slušně, třebaže znám od Wintera i podmanivější skladby….

BAD LUCK AND TROUBLE – akustické blues za aplikace National standard steel-kytary a dokonce i mandolíny. Máme tady unikátní ukázku amerického lidového blues. Také lze konstatovat, že právě na podobném typu bluesového derivátu vyrůstal a stavěl i slavný Ry Cooder. Klasické dvanáctitaktové schéma za doprovodu foukací harmonika a za absence baskytary a bicích nástrojů má úžasnou vnitřní výpověď a kdo má při blues jen sebemenší vibrace, tak bude rozumět mým slovům i ze svého úhlu vidění a slyšení…..

HELP ME – a máme tady coververzi slavné skladby Sonny Boy Williamsona. Rockoví pamětníci si určitě vzpomenou na Alvina Leeho a Ten Years After, kteří tuhle skladbu rovněž natočili. Mají trochu jiné pojetí, ale zdráhal bych se vyslovit nějaký subjektivně laděný názor, kdo si s originálem lépe poradil. Rytmika hraje volněji – netlačí na pilu a baskytara vyhrává klasické melodické téma. Musím konstatovat, že bych speciálně zde uvítal hostujícího bratra Edgara na saxofon nebo klavír, což by sem velmi dobře zapadlo, ale Johnny soudil jinak…

MEAN TOWN BLUES – tak tuhle skladbu znám nejprve z ještě drsnější – skoro se mi chce říci – agresivnější verze na live albu Johnny Winter And Live, kde Winter hraje jako o holý život. Tato verzi se drží stejného schématu, ale o poznání je umírněnější a učesanější. Ve studiu bylo třeba zachovávat nějaká pravidla, zatímco před bouřící arénou šly všechny dobře míněné rady stranou. I tak je zde krásně vypreparované sólová linka, stejně tak jako kytarové doprovody. Někde má člověk pocit, že zároveň hrají dva kytaristé a přitom stojíme mimo playbackovaný záznam (!)

BROKE DOWN ENGINE – zase zde máme akustický kousek. Winter sáhne po National standard steel-kytaře a pohrává si s jednotlivými tónovými proměnami za aktivního rozechvívání strun, které škrábou a drhnou zároveň a rezonují plechovým tělem nástroje. Před mikrofonem je Winter opět sám jenom s kytarou a svým vypjatým hlasem. Inspirativní a emocionální. Akordy nepočítáme a necháme se unášet neopakovatelnou atmosférou….

BLACK CAT BONE – drsný nástup po předešlé pohodové záležitosti. Dravá elektrická kytara za doprovodu razantní baskytary a spolehlivých bicích nástrojů hrajících v klasickém pojetí. V mezihře vystřihne Johnny vynikající dravé kytarové sólo, kde pálí jednotlivé tóny ve snopu řeřavých jisker. Klasické bluesové číslo hrané s velkým nasazením a stylovou přesvědčivostí….

IT´S MY OWN FAULT – také tuhle bluesovou skladbu znám z živého alba Johnny Winter And Live. Ovšem tady si vychutnám výtečný úvodní kytarové sólo. Je hrané procítěněji, méně dravěji, ale přesto nepostrádá velkou výpovědní sílu. Je výtečné, jak dokáže Winter nalehnout na melodickou linku, kterou mu v basech dole v suterénu jistí Shannon a na bicí čeří Turner v jeho tradičním pojetí. Hezká stereofonní efekt nám umožní vnímat jiskření kytarového sólo v mezihře. Svižné, odpíchnuté a hranou s velkou elegancí onoho nenaučitelného modelu hráčského přístupu ryzího amatéra, jakým Winter byl a zůstává dodnes. V závěru skladby nečekaně Winter změní techniku hry a barvu tónu, ale zase se vrací k rozvibrovanému tónu, tak jak to umí jenom on. Nezapomene nám zaexhibovat v závěru s hlasem současně s kytarou a už v nás zůstane se stejnou neodbytností jako Janis Joplin…

FORTY-FOUR – závěrečná skladba je od Howlina Wolfa – občanským jménem Chestera Burnetta. Tak tuto skladbu známe z podání Johna Mayalla. U Wintera je pojednána v pomalejším tempu a s těžkopádnějším rytmickým schématem. Přesto je to osobitý derivát dalšího bluesového klasika, který bude nadále přitahovat všechny, kteří se omočí v bluesových vodách. Hypnotické a přitažlivé, třebaže Winterův hlas je méně čitelný. Hodně povedené album je u konce.

Viděl jsem ho před rokem hrát naživo v Brně a necelé dva metry od něho jsem cítil jeho fluidum. O tomhle bych si v sedmdesátých letech mohl jenom nechat zdát….
Neustále skloněný nad kytarou, jeho problematická vizáž byla stíněna velkým černým sombrerem a pak odešel šouravými kroky z pódia za mohutného aplausu. Jeho hudba pořád oslovuje a burcuje, jako před desítkami let. Na nic si nehraje a vyvolává vodopády emocí a to je v blues žádané a očekávané.
Zvuková úroveň Winterových alb je mnohdy velmi sporná, stejně jako srozumitelnost zpěvu a vyváženost instrumentace. Vezmeme-li v úvahu, že původní nahrávky pocházejí z r. 1967 – musíme smeknout, co se zvukem po remesteringu provedli v r. 2005 ve studiu Capitol Records.
Winter přežil Michaela Bloomfielda, Duane Allmana, Randyho Californiu, Roye Buchanana, Stevie Ray Vaughana – hravě překonal George Thorogooda a ani Billy Gibbons ho nepřerostl – třebaže působí dojmem historické fosilie, je to stále jeden z největších a výrazově nejpřesvědčivějších a nejoriginálnějších kytarových hráčů, které znám.
Na albu The Progressive Blues Experiment zapracovala moderní technologie a nedostatky dostala pod kontrolu. Jak bývá u Wintera zvykem, vlastní skladby propojuje s řadou coververzí jiných autorů. Mě osobně album zasáhlo v maximálním slova smyslu a proto těch pět hvězdiček rád udělím.

» ostatní recenze alba Winter, Johnny - The Progressive Blues Experiment
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny