Vanilla Fudge / Vanilla Fudge (1967)

První eponymní album newyorských Vanilla Fudge považuji za zjevení v hudbě šedesátých let, které zásadním způsobem ovlivnilo běh dějin progresivního rocku, jenž už nechtěl mít nic společného s rockandrollovými základy a nerespektoval kytarové skupiny daných časů…
Jestliže vzbudili v Británii velký „poprask“ Moody Blues s albem The Days Of Future Passed, kde se rocková kapela poprvé spojila se symfonickým orchestrem, Beatles s jejich legendárním dílem Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, Pink Floyd pod výrazným vlivem Syda Barretta uvedli ve stejné době opus The Piper At The Gates Of Dawn…. v USA se Vanilla Fudge pustili neznámým směrem a vytesali svou prvotinou základní kámen nového hudebního cítění…..
Dostal jsem se k němu až později – nejprve jsem ho poslouchal u starších kamarádů – ale pak jsem v dobách digitálního záznamu album sehnal a zařadil do své sbírky. Zvláštní na něm je řada věcí, já bych akcentoval to, že to není autorské album, ale že je složeno z coververzí kompozic od jiných autorů…
Fascinovala mě i obalová zvláštnost – pojetí, které připomínalo geniální výtvarnou práci fotografa Richarda Avedona, jenž snímal slavné Beatles podobnou technikou….

TICKET TO RIDE – mluvené slovo úvodem následuje patetický sound hammondek v širokém soundu a chvíli trvá, než se člověk zorientuje a pak přicházejí mocné sborové hlasy a máme tu legendární beatlesovský song, které je harmonicky rozkošatěn a prezentován dramatickým vokálem. Hudební záznam je výrazně zpomalen, aby vyniklo kompaktní pojetí tématu. Dokážu si představit šok posluchačů, ale i publika, když měli akceptovat klasické přímočaré bigbítové téma v úplně nečekané podobě s dominujícími varhanami s přebuzeným tremolem. Velký emocionální prožitek Vanilla Fudge byl pro mnohé velkou – střídavě ledovou a horkou sprchou…

PEOPLE GET READY – druhá skladba je původně soulová píseň a její nová podoba se odvíjí ve zvolna nastiňované harmonické linii. Kytarové ornamenty Vince Martella následují tremolované hammondky Marka Steina…. Velmi působivě se prezentuje vokál a capella bez nástrojového doprovodu a vzápětí varhanní téma jako v církevní hudbě s nádechem amerického gospelu. Sólový zpěv má svou vnitřní pokoru a odpovídající sborové hlasy dodávají až posvátnou religiózní atmosféru. Práce s dynamikou vedle působivých vokálů a varhanního soundu se stává dalším důležitým poznávacím znakem nejen v téhle skladbě, ale v kapele obecně….

SHE´S NOT THERE – třetí skladba od Zombies vyniká nádhernou melodickou linkou a proto není divu, že vždycky sváděla k dalším úpravám. Tahle verze byla jednou z prvních, která vznikla. Netypické hudební postupy. Výrazné akcentované nástupy, zbrzďované nečekanými stop-timy. Vanilla Fudge si ze skladby berou jenom základní schéma, ale jinak píseň totálně změní. Varhanní mezihra má dvě tváře – jednu dramatickou a patetickou a druhou méně okázalou a subtilnější a už zde vnímáme i výtečně propracované baskytarové party Tima Bogerta, který citlivě a přesto velmi důrazně vstupuje do tématu. Kytarové zdobnosti Martellovy kytary se pohybuji v psychedelických obrazcích, stejně jako šustění činelů a bubenické postupy Carmine Appice. Skladba v závěrečném katarzi dramaticky vrcholí….

BANG BANG – předpokládat, že by skladba v šedesátých letech hodně známého pěveckého dua Sonny And Cher mohla inspirovat právě Vanilla Fudge by asi napadla málokoho tenkrát, natož dnes. Mocný nástup hammondek a jeho rozeznívání se stává na albu už jakýmsi stěžejním poznávacím znamením. Kytarové předivo má mírně orientální nádech, ale vzápětí ustupuje varhanním kouzlením. Zpívaný projev je velmi (možná až přespříliš) subtilní a v celkové instrumentaci se téměř ztrácí. Místy zní hlas jako rozpočitadlo a pak se opět v mocném záběru celková instrumentace rozběsní a opět odplývá do nečitelného mlžení. Steinův a Martellův hlas se vzájemně prolínají za asistence vokálních vln Bogerta a Appice. Vokální party jsou velmi citlivě aranžovány a tak vynikne jejich stavba a nezbytný dramatický podtón

ILLUSIONS OF MY CHILDHOOD – Part One – ceremoniář uvede další skladbu za doprovodu pochodového virblu Appice a varhanní motiv ovládne prostor a vzápětí odeznívá. Pak se objevuje téma jako vypůjčené od Jeffa Becka ̶ Beck´s Bolero (jenom krátce) a volně se přechází do další skladby….

YOU KEEP ME HANGIN´ ON – dramatický úvod varhan a bicích nástrojů prokreslují jednotlivé melodické postupy a máme tu další převzatou záležitost, pracovali s ní např. Supremes, ale i brněnští Progress Organization (a vůbec ne špatně). Krásně klenuté melodie a velebná harmonická struktura se nádherně prolínají s jedinečnými vokály. Ryzí pěvecký projekt se opírá o důrazné akcentování rytmu a máme tu příklad jedinečného ztvárnění v podstatě normální písničky, které bylo dovedeno do dokonalosti pěveckým podáním i instrumentální stránkou věci….

ILLUSIONS OF MY CHILDHOOD – Part Two – téměř plynulé přecházení do jakéhosi spojení mezi dvěma danými břehy, které chce být spojeno téměř neviditelnou linkou instrumentálního charakteru….

TAKE ME FOR A LITTLE WHILE – plačtivý vokál s velkým prožitek m je sldován další vokální podporou a vynikajícími basovými party, které se nápadně zviditelňují v celé struktuře skladby. Vliv amerického soulu zde vnímám dost čitelně, třebaže zde nejsou použity dechy a také rytmické postupy jsou odlišné. Je to pocitová záležitost, jak černošskou hudbu dostat do bělošských obrazců. Perfektní rytmické postupy jsou na danou dobu velmi dobře zaranžovány

ILLUSIONS OF MY CHILDHOOD – Part Three – tahle záležitost působí jako jakási drobná vsuvka, další intermezzo uvnitř hudebního tématu

ELEANOR RIGBY – Beatles album začalo a Beatles také album končí. Začíná se opět zvolna, ale postupně skladba získává na gradaci a dramatický nástup hammondek a strašidelných kytarových ozvěn se pojednou odmlčí a další struktura skladby se odvíjí v téměř symfonických postupech. Další část se odvíjí v podobě církevního obřadu – mše a už konečně slyšíme beatlesovské téma proslulé skladby z alba Revolver. Vanilla Fudge se opírají o její strukturu vnitřního poznání osamělosti a lidské bezvýchodnosti a tyhle aspekty podle svého modelu prokreslují jak v pěvecké, tak instrumentální podobě. Nádherně vrstvené vokální party

Zajímavé, jak se názory hudebníků na Vanilla Fudge diametrálně odlišují. George Harrison považoval tohle album za zázračné a vyzdvihoval ztvárnění skladby Eleanor Rigby jako mimořádné rozvíjení daného tématu do osobitého hudebního cítění…. Velmi ovlivněn Vanilla Fudge byl bubeník Zdeněk Kluka („…. vedle Vanilla Fudge a Cream už mě později už nic tak nezaujalo“.) a raní brněnští Progress Organization považují Vanilla Fudge za významný inspirační zdroj. Také dnes téměř zapomenutá pražská progresivní skupina Yearning Lorry uznává vliv těchto Američanů na pojetí jejich těžko zařaditelné hudby…. Zatímco Marián Varga je přímo nesnášel a vadil mu jejich šílený patetický sound varhan, při rozhovoru s Janem Rejžkem v Melodii (1981).
Souhlasím s Jardou Merhautem, že bez Vanilla Fudge by se neutvářel sound takových kapel jako byli Deep Purple nebo Uriah Heep… ale i třeba Hardin And York.
Ano, v hudbě Vanilla Fudge je hodně patosu a dramatického vokálu, ale vytvářet spojení rockové hudby se symfonickými postupy v dané době bylo hodně odvážné a tohle osobně já cením. Osobně si myslím, že jejich vrchol je na albu Renaissance… někdo to tvrdí i o Beat Goes On….. Nezpochybnitelná převaha varhanního soundu…. Vince Martell nedostává příležitost nápadněji projevit svoje kytarové schopnosti. Příklad disciplinovaného přístupu studovaných hudebníků.
Zvuk alba ani po digitalizaci ale podle mého názoru není nejlepší, jak by si tahle hudba stoprocentně zasloužila…
Myslím, že tímhle albem museli prosekávat cestu džunglí předsudků a zavedených principů a svítit do temnot neprozkoumaného hudebního podzemí… neznám pádnější důvod než jim za to udělit plný počet hvězdiček!

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Vanilla Fudge
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge