Allman Brothers Band, The / Seven Turns (1990)

Na počátku sedmdesátých let patřila jižanská skupina Allman Brothers Band nejen mezi nejlepší kapely southern rocku na americkém Jihu, ale také mezi velmi populární kapely ve Státech. V polovině sedmdesátých let se jejich kariéra začala vážně houpat.
Greg Allman opájen popularitou a slávou začal natáčet i sólové projekty. Také jeho soukromý život se dostával díky alkoholu na zcestí a dokonce se dostal i za mříže…. Otázkou stojí do jaké míry bylo jeho „rychlomanželství“ s démonickou dračicí Cher pro něho přínosné, anebo spíše ztrátou.
Další členové kapely nahrávali a koncertovali s jinými kapelami a nebýt několika výběrů, asi by zvolna jižanská legenda upadla v zapomnění…
Koncem sedmdesátých let ale došlo k jejich vzkříšení a v osmdesátých letech v různých personálních proměnách existovali dále, třebaže jejich popularita už nedosahovala takových rozměrů jako dřív. Na americkém Jihu na ně ovšem lokální patrioti nedali dopustit a žádný větší festival se bez nich neobešel.
Album Seven Turns sice neznamenalo nějakou hudební revoluci, ale udržet si velmi slušný standard prověřené kvality se jim podařilo a o to tu vlastně šlo hned v prvním plánu.

GOOD CLEAR FUN – vymyslet chytlavý, nosný a přesvědčivý riff zůstalo pro kapelu důležité a proto hned v první skladbě můžeme na takovém modelu stavět. Harmonická struktura není nijak složitá a melodická linka je průrazně čitelná, stejně jako rytmické základy. Máme to opět dva hráče na bicí nástroje, což činí dynamické rozdíly velmi průraznými a tak se zde v žádném případě nebudeme ploužit v nějakých ušlých polohách. Richard Betts je kytarovým frontmanem, ale druhý hráč Warren Haynes za ním příliš nezůstává pozadu a střídání jejich kytarových vstupů má jasnou koncepci. Klávesový hráč Johnny Neel dostává příležitost ke klavírní prezentaci až v samém závěru skladby…

LET ME RIDE – další skladba už má jasnější komerčnější základ. Melodické pojetí je prvoplánově srozumitelné a hlavní hvězdou je zde Greg Allman, kterému zdatně pomáhá Johnny Neel na klavír. Hraje výtečně – připomíná mi stylem hry něco mezi Nicky Hopkinsem a Chrisem Staintonem. Dikey Betts vypálí na slide-kytaru svoje elastické sólo sledován Warren Haynesem. Skladba má výraznější rockandrollové prvky a staví na obnaženém rytmickém pojetí, do kterého se zakusují vokální party. Myslím, že Allman Brothers Band mají výraznější skladby a ani výtečné aranžmá skladbu nezachrání od albového průměru….

LOW DOWN DIRTY MEAN – tohle je ovšem trošku jiná káva. Jižanské blues v jedinečném stylu. Propojování blues s rockem a boogie se zde děje cílevědomým způsobem. Střídání rytmických postupů činí ze skladby přitažlivější formát, při kterém se nenudíte a sjezdy elektrických kytar a přítomnou foukací harmoniku vnímáte jako to správné koření, zvláště když do hry vstoupí i Neelův výrazný klavír, v němž si pohrává s jednotlivými motivy s filigránským zápalem. Dickey Betts žahá svoje kytarové sólo s velkou vehemencí a protahuje tóny jako o život. Klasický model muddywatersovského riffu blues ani zde nemůže být opomenut. Další skvělá ukázka allmanovského modelu proměnlivého bluesového pojetí….

SHINE IT ON – syrové kytarové riffy otevírají další skladbu. Tady se mi zdá, že se kapela vrací do svých legendárních starých dobrých časů, i když mi i tady přece jenom chybí famózní Duane Allman…. V daném žánru bychom ale mohli hovořit o skladbě hitového typu. Není sice podbízivá, ale svojí stavbou a vyprecizovanou mezihrou svištivého kytarového sóla a upozadněných hammondek na tuto pozice aspiruje. Není to sice Jessica (na Brothers And Sisters), ani Midnight Rambler (na Idlewild South), ale je zde cílená snaha vyprodukovat nosnou skladbu do první linie a myslím, že se to zde docela daří….

LOADED DICE – další šlapavá a přímočará skladba. Tahle mi ale připadá svým pojetím už přece jenom tuctová – mohla by ji hrát i řada jiných jižanských skupin. Příliš se tady sází na přímočarost a nekomplikovanost. Samozřejmě, že i v tom je síla a osobitý půvab, ale stále čekám na nějaké překvapení a zásadní posun. Dva bubeníci se až příliš pohodlně posadili za svoje baterie a já očekávám nějaké výraznější rytmické breaky a protirytmové postupy, ale vypadá to, že nic takového nepřijde. Chybí jí větší švih a dravost….

SEVEN TURNS – moc příjemné intro na akustické kytary, kterým sekunduje klouzavá slide-kytara. Akustičtější poloha písně vytváří dojem baladického pojetí. Sound se zde uhlazuje a rytmika se zklidňuje. Nijak to nevadí. Trocha romantiky a poezie (nikoho nezabije…). Greg Allman zpívá přesvědčivě a vroucně a jeho nosové koncovky jsou podmanivé. Melodicky dobře preparovaná skladba s čitelnými akordy a klavírním doprovodem s dravějším hlasem v pozadí. Je to moc podmanivá záležitost a asi by se mi líbila víc, kdyby byla nahraná více akusticky, aby více vyniklo zvonění kytar a lidských hlasů, které se dobře propojují – ale Allman Brothers Band to cítili takhle a asi to tak bylo správně. Na koncertech určitě skladba zabírala od prvních tónů….

GAMBLER´S ROLL – blues v shuffle pojetí s táhlou melodickou linkou a procítěným Gregovým vokálem. Tady mu to zpívá moc dobře a ve spojení s kytarovými proměnami máme co dělat s další dost přesvědčivou skladbou. Cítím, že si Greg Allman hodně pohrává s černošskými vzory, které ho inspirují k rozpoutané interpretaci. Jeho hammondky v mezihře konečně přicházejí ke slovu. Sice nám na ně nepředvádí nějaké závratné výkony, ale jejich tremolo v mayallovském pojetí je působivé, stejně jako kytarové sólo s mírným dozvukem, které ctí veškerá pravidla blues, včetně v čitelné gradaci a dramatickému obnažení tónové struktury. Jedna z nejpřesvědčivějších kytarových prezentací na albu vůbec….

TRUE GRAVITY – dobře šlapající instrumentální skladba, v níž bych pochválil basové linky Allena Woodyho (který se musel přejmenovat kvůli Woody Allenovi, známému filmovému tvůrci) a Bettsova a Haynesova souhra je opět jedinečná. Klavírní postupy tlačí skladbu někam dokonce k jazzovým náladám. Jimmy Neel na klávesy Chucka Leavella ve většině případů nahrazuje. Tady se objevuje prolínání žánrových poloh a pořád je energetický potenciál živen ohnivými základy do lehkých kontemplací až k akcentovaným rytmickým proměnám s mírným santanovským odérem a patetickým závěrem…..

IT AIN´T OVER YET – ve středním tempu se odvíjí melodická linka poslední skladby. Rytmicky se zde baskytarista Allen Woody dostává na mírně funkovou platformu, ale i zde je cítit snaha vyprodukovat případně další hit, který by kapelu dostal do širšího podvědomí. Ale i tady musím konstatovat, že skladba by mohla být klidně v repertoáru jiných kapel a interpretů a ta osobitost a nápaditost získává tu a tam trhliny. Aranžmá je ovšem dotažené do posledního tónu. Klavírní závěr skladbu zvolna přivádí k finále….

Myslím, že tohle album nepřekonalo albovou produkci těch starých dobrých časů… Tím ovšem samozřejmě nechci říct, že by Allman Brothers Band patřili na nějaké smetiště bigbítových dějin. Myslím, že pro tuhle sestavu bylo důležité, že se v jejich řadách nacházel vynikající slide-kytarista Richard (Dickie) Betts, který ty staré dobré časy nejen pamatoval, ale také vytvářel. Blonďatý vlasatý démon Greg Allman se o něho mohl opřít a jeho instrumentální přínos na albu je jedinečný. Výtečnná hudební práce, ale musím konstatovat, že zde přece jenom postrádám více nápadů a nosnějších melodií, pro Allman Brothers Band neodmyslitelných. Souhru u kapely můžeme hodnotit neustále, ale invence je věc ošidná a pokud se s ní šetří, nebo se jí někdy nedostává tak se to chtě nechtě musí promítnout do hodnocení. Mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Osobně stavím album Reach For The Sky, vydané deset let před Seven Turns výš a proto dávám albu poctivé tři (a půl) hvězdičky….

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Seven Turns
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The