Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage (1974)

The Silent Corner And The Empty Stage je sólový projekt Petera Hammilla, který vznikl v mezidobí neexistence první a druhé sestavy Van Der Graaf Generator. Jak bylo Hammillovým dobrým zvykem, jako nezávislý umělec neměl ambici prosadit hudbu v nějakých hitparádách a zachovával progresivní linii, která šla mimo dobové trendy hard rocku, art rocku nebo jazz rocku a podobně jako třeba Robert Wyatt, Brian Eno, nebo Gong setrvávali na platformě hluboce procítěného hudebního tématu, který nutil posluchače poslouchat těžko zařaditelnou hudbu a jeho metaforicky básnivé, mnohdy zneklidňující texty písní..
Popravdě řečeno obal alba byl samotný experimentem, který výtvarně nemohl nijak výrazněji zaujmout a po stránce obchodní (na kterou Hammill příliš nedbal) už vůbec ne. Mohlo se proto snadno stát, že tahle deska zapadne jako anonymní výtvarně nezajímavý titul….
Co mě ale opravdu překvapilo, tak hostující účast amerického kytaristy Randyho Californii, ze skupiny Spirit (která chvíli existovala, chvíli skomírala a chvíli se zase reaktivovala). Pokud by na albu působil zase Robert Fripp, anebo John Goodsall, Steve Hackett, Dave Cousins, Steve Hillage nebo John Etheridge… tak bych to bral k Hammillovi jako logický počin, ale California? V každém případě to ovšem zesílilo můj zájem, se k tomuto albu propracovat…

MODERN – divoký nástup akustické kytary v dramatickém nástupu podpírá Hammillův divadelně-herecký vokální projev vypravěče a obnažovatele myšlenek. To je emocionálního ďáblení až uši přecházejí. Randy California v pozadí vytváří destruktivní kytarové postupy, které překrývají ostatní instrumentaci. Mám z téhle skladby postpsychedelický pocit tajemna a nekonkrétna. Bantonovy varhany znějí ortelně a kvílení tónového generátoru připomíná scénu z horroru. Akustická kytara vybrnkává systematické schéma a elektronicky preparovaný tón kytary s dozvukem ční jako strašidelný hrad v temnotách. Avantgardně znějící rockové téma je sugestivně podmanivé a zasahuje ve stereofonních efektech jako laser…. Od prvního okamžiku mám pocit, že jsem svědkem nějakého dramatického divadelního představení, ve kterém musím sledovat obsah složitého děje, proměnlivou scénu, hru světel a herecké výkonu podpírané mocnou orchestrací. Anto, tohle je opravdový Hammill, který zaútočil do mého nitra….

WILHELMINA – druhá skladba působí od počátku jako krotká píseň s klavírním doprovodem, ve kterém se neplýtvá tóny, ale klade se větší důraz na emoci a výraz. Vedle klavíru je přítomno i cembalo. Skladba ovšem neukolébává, má rovněž dramatický náboj, ale ten je servírován postupně, ale má stejný dopad jako decibelová masáž. Hammill si mistrovsky pohrává se základním motivem a aranžmá skladby se krásně odvíjí jako nekonečný pás z pastelových barev. Nemám pocit nějakého rockového procesu, jsou zde postupy jako ve vážné hudbě a kompoziční základy vycházejí z dané struktury, ve které není prostor při improvizace, ale pro pevné zákonitosti….

THE LIE (BERNINI´S SAINT THERESA) – začátek je monumentální – prolínání Hammillových klavírních partů s děsivou ozvěnou a Bantonových varhan předestírá už dané téma. Svatá Tereza od italského renesančního malíře Berniniho v podobenství Lži ožívá v Hammillově podání jako suverénní umělecké dílo, které se podařilo zhmotnit v hudebním tvaru. Mám pocit jisté pokory a úcty před podobným ztvárněním. Patos je zde zcela očekáván, jak už téma samo o sobě naznačuje – nepůjde o žádný rock and roll nebo hospodské blues – tahle hudba jde mimo prostor a čas. Napsat podobný typ skladby, v níž se prolínají dva druhy uměleckých disciplín je vždycky závažný moment a přesně tenhle pocit právě teď vnitřně prožívám. Ten monumentální závěr to potvrzuje. Myslím, že je to vrchol na albu!

FORSAKEN GARDENS – další skladba je opět spojení melancholie a osamělého intelektuálního výkřiku, kterou dokreslují Jacksonova flétna a saxofony za doprovodu kláves a rozevláté Evansovy bicí nástroje. Dramatický náboj ovšem získává dynamické proporce ve větším důrazu na obsah zpívaného textu. Zdráhám se označit tuhle hudbu rockem, protože postupy jsou od klasické formy dost vzdáleny. Koncepčně je ovšem kompozice sevřena do pevného homogenního útvaru a podle určitých zákonitostí se zde odehrává hudební introdukce – základní téma – a trýznivý závěr, podepřený vokály a ozvěnou orchestrace. Velmi osobitá a zvláštní záležitost.

RED SHIFT – nezřetelné zvuky v úvodu a opět ty psychedelické ozvěny lidského hlasu. Bicí udržují napětí společně s baskytarou a hudební doprovod působí jako tajemný pekelný stroj, který byl uveden do chodu. Tajemné šumy a ozvěny pocházejí jakoby z jiného světa a do pozitivního myšlení vás asi příliš nenaladí. Saxofon, varhany a chaotické rytmické zvraty mají zvláštní atmosféru, která je nesdělitelná. Hammill není zpěvák mimořádného rozsahu svých hlasových schopností, ale přesto s nimi dokáže mistrovsky pracovat. Kromě toho má vzrušující potemnělou barvu a navodit ponurou atmosféru a tajemné rituály lidské duše dokáže tak jako málokdo v historii rockové hudby. Napadlo mě: jak by asi dopadlo setkání takového Franky Zappy s Peterem Hammillem na nějakém projektu… Myslím, že by to bylo hodně zvláštní hudební intermezzo… Patří ovšem do říše snů, které se už nikdy nevyplní…

RUBICON – akustická kytara otevírá předposlední hudební téma. Varhaník Banton hraje na baskytaru a Hammill s vibrací jeho potemnělého hlasu vyzpívává svoje pocitové světy, odvolávající se na překročení bájeslovné řeky Rubicon. Skladba nemá nějakou jasnou melodickou linku a zase jsme na vratké bárce pocitů, které jsou zmítány emocemi a další zpívanou básní. V lecčems se v této skladbě Hammill podobá Roy Harperovi, třebaže Hareperovy postupy bývají živelnější a razantnější – nejsme možná od pravdy daleko.

A LOUSE IS NOT A HOME – poslední skladba nijak nezrychlí svoje tempo a klavírní postupy s dozvukem přivolají dramatičtější formu, v níž řídí Jackson na saxofony s pořádně přiostřeným tónem. Hammillův hlas má dramaticky krákoravý projev, při kterém místy léze mráz po těle, ale jeho proměny do šeplavého jakoby unaveného prožitku jsou velmi průrazné. Skladba má více než dvanáctiminutovou stopáž a rockové postupy drsnějších kytarových vstupů s důraznými bicími přinášejí více vzruchu, ale místy mám pocit, že naslouchám nějaké avantgardní opeře. Téma saxofonových unison a hlasu je ovšem vandergraafovské jako vystřižené fragmentem z alba Pawn Hearts… Krásný příklad razantních proměn od pianissim po fortissimo ve velkém stylu….
Když tak poslouchám hudebně poetické téma Petera Hammilla, nedokážu si vůbec představit, že by se podobný typ hudby mohl hrát v rádiu – ať už veřejnoprávním nebo komerčním…. Proti těm plytkostem, co nás zahlcují působí tahle hudba jako poselství z neznámého světa

Sólová tvorba rockového básníka a představitele progresivního rocku Petera Hammilla je velmi rozlehlá. Má dlouhé trvání a jeho působení na hudební scéně je téměř nezničitelné. Nikdy jsem nepochopil, proč vlastně Van Der Graaf Generator rozpustil, když vlastně v řadě případů se jeho bývalí hráči na albech notoricky objevují dokola a evidentně se mu s nimi dobře spolupracuje. Jeho sólovou tvorbu ale namám přesně zmapovánu natolik, abych mohl suverénně tvrdit, že Banton, Jackson, Evans a Potter hrají na drtivé většině alb. Randy California zase tolik prostoru nedostal, jak jsem očekával, ale Hammill si to tak asi přál….V řadě případů se jeho autorský rukopis v sedmdesátých a osmdesátých letech zase tak neměnil, aby se dalo hovořit o diametrálně úplně odlišné hudbě.
The Silent Corner And The Empty Stage patří ovšem mezi jeho kvalitní produkty (protože neznám jeho kompletní sólovou tvorbu tak suverénně, netvrdím, že se jedná o jeho nejlepší album) a tak mu udělím čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter