Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

Canterburská hudební scéna mě do značné míry dost přitahovala. Dala Británii a hudebnímu světu zajímavé hudební podněty řady skupin, které si zachovaly svou identitu a nezávislost. Evidentně zde tkvěl jakýsi hudební patriotismus, které se promítal do dané lokality a také jakási muzikantská vzájemnost – hudebníci kapel se různě prolínali a vypomáhali si na různých albech. Netvrdím, že všechno co vzešlo z canterburského podhoubí se prosadilo natolik, aby i dnes mohlo zaujmout rozmlsaného posluchače, nicméně skupina Caravan patří mezi ty skupiny „Canterbury scene“, které patří mezi to lepší co mohlo tohle prostředí nabídnout.
Jejich třetí řadové album In The Land Of Grey And Pink vytváří vlastní svět fantazií a hudebních a myšlenkových obrazů inspirovaných dnes tolik adorovaným romanopiscem J.R.R.R. Tolkienem a jeho Středozemí a už tato okolnost naznačovala, že půjde o jistý druh koncepční práce vytvořit nějaký samostatný hudební útvar. Čtyři skladby víceméně standardního formátu doplnila dvaadvacetiminutová dlouhá suita, která měla deklarovat jejich umělecké ambice…

GOLF GIRL – úvodní skladba začíná jako ceremoniál nějakého divadelního představení. Další postup se ovšem promění víceméně v přehlednou jasnou píseň se zdůrazňovaným rytmem a čitelnou melodickou linkou. Zpívajícího baskytaristu Richarda Sinclaira jsem po zhlédnutí kapely na Beat-Clubu (omylem) považoval za hubenou blondýnu, za což se mu dodatečně omlouvám. Jeho bratr David do skladby nahral varhanní clonu a mellotronové téma a výraznou živost do skladby přináší flétna Jimmyho Hastingse, má melancholický tón, zatímco akustické kytary Pye Hastingse a Richarda Sinclaira dodávají patřičnou údernost. Příjemný písňový úvod….

WINTER WINE – akustické kytary v úvodu a jasný hlas (připomínající trochu kytaristu Justina Heywarda z Moody Blues) přináší další skladbu s příjemnými vokálními party a nevtíravými hammondkami. Richard Coughlan sice není nějak zázračný bubeník, ale do daného pojetí jeho rytmy zapadají a neruší celkovou vypravěčskou polohu. Dumavá a melancholicky vypravěčská poloha nás vnitřně ukolébává (ale neuspává), nepřináší nějaké agresivní rockové výboje. David Sinclair je na klávesy velmi citlivý hráč a dokáže střídat zajímavé barevné odstíny a evidentně se odlišit od dobových varhaníků. Jeho impresivní tónová vrstvení mají pastelové barvy v mírném mlžení a evidentně dostává v Caravan nejširší prostor pro vytváření jejich soundu. Středně rychlé tempo si skladba udržuje až do závěru v postpsychedelické doznívání varhan…

LOVE TO LOVE YOU (AND TONIGHT PIGS WILL FLY) – další skladbu zpívá Oye Hastings, má odlišné pojetí vedení hlasu. Rytmus a harmonická struktura skladby jsou čitelné a hravé a nemají v úmyslu vás trápit nějakými zvukovými mučidly nebo rafinovanými nepředloženostmi. Ryze britské pojetí rockové hudby a v prostředí ostrovní země hodně identické s místním canterburským koloritem, což potvrzuje výrazné úderné klavírní téma a svižné flétnové party….

IN THE LAND AND GREY AND PINK – rozklady akordický proměn na akustickou kytaru a Richard Sinclair je opět před mikrofonem. Drolivý a akcentovaný rytmus bicích a baskytary táhne skupinu ve středním tempu vpřed. Melodicky podmanivé a srozumitelné. David Sinclair přichází se zajímavým klavírním vstupem, který má kořeny v klasické hudbě. Do hudby ovšem přicházejí drobné ozdůbky, jako jsou conga, bzučení varhan Davoli a dlouhý tón varhan Hammond. Hastings hraje přesné a úderné kytarové party a odmítá nasadit nějaké burácivé kytarové sólo, což by se sem proporcionální ani nevešlo a tak se necháváme unášet pohodářským pojetím vlastního hudebního stylu….

NINE FEET UNDERGROUND:
NIGEL BLOWS A TUNE / LOVE´S FRIEND / MAKE IT 76
/DANCE OF THE SEVEN PAPER / HANKIES / HOLD GRANDAD BY THE NOSE
HONEST I DID! / DISASSOCIATION / 100 % PROOF –
je před námi dlouhá cesta napříč hudebními krajinami, kde se to bude hemžit jednotlivými vstupy nástrojové instrumentace za použití varhan, tenorsaxofonu a budeme se lehce dotýkat dokonce i jazzových nálad a časté poměrně jednoduché bubenické přechody se budou mísit se zvukovými kouzly a náladotvornými pocity, při kterých můžete zavřít oči a pustit imaginární volant svého vznášejícího se dopravního prostředku, který vás přenese do virtuálního světa. Nebudete ale bloudit v pinkfloydovském astrálu, ani v hawkwindovské psychedelii, ale jenom se budete vznášet nad tou tolkienovskou krajinou. Místy bude pevná země na dohled a místy se zahalí do mlh a vystoupáte o pár desítek metrů výš v tom vašem fantaskním výletu.
Instrumentální skladba se ovšem stává i zpívanou a pod vypreparovaná unisona dvojích varhan a elektrické kytary se vkliňují lidské hlasy. Nemají vás omráčit nějakými závratnými hlasovými orgiemi, ale opět těmi posmutnělými vypravěčskými postupy. David Sinclair (jak už bylo řečeno) přejímá hlavní instrumentální iniciativu a nutno podotknout, že se dobře poslouchá jeho nevýbojné a přesto obrazotvorné kreslení. Postpsychedelické postupy mají místy mírně tajemný, jindy záměrně písničkově jednoduchý tvar. Citlivý posluchač si zde vybere jednotlivé miniatury, které Caravan dokáží s preciznosti hodinářského mistra vsadit do ozubených soukolí jejich zvláštní hudba, která v dnešních časech je mimo jakékoliv módní hudební trendy a působí pro řadu lidí jako těžko zařaditelný hudební model. Ale i sem přichází vzrušení a změny a všechno se děje ve vzájemně kolektivním vnímání a prociťování tématu. Pocítíte-li někdy večer nějakou duševní únavu – mohu doporučit poslouchat se zavřenýma očima Caravan – myslím, že neusnete, ale budete příjemně naladěni a vnitřně pročištěni. Písničkářské postpsychedelické experimentování má svoji neoddiskutovatelnou vnitřní hodnotu a třebaže tahle suita se zdá být pro někoho nekonečnou cestou bez konce… mohu ji vnitřně důvěřovat.

První polovina sedmdesátých let Caravan určitě přála a jejich hudba byla vnímání jako zajímavý přínos. Samozřejmě nebodovala v nějakých hitparádových žebříčcích a také neútočila na superprogresivní ambice artrocku dané doby. Jejich víceméně soft-sound je předurčoval do role subtilních vypravěčů a „hudebních malířů“. Jejich hudba je zbavena jakékoliv dryáčnosti, podbízivosti a patetičnosti. Pro razantní rockery je málo výbojná a agresivní, přesto však se domnívám, že albový triumvirát If I Could Do It All Over Again, I´d Do It All Over You, In The Land Of Grey And Pink a For Girls Who Grow Plump In The Night patří mezi to nejlepší, co nám Caravan zanechali. Myslím, že pět hvězdiček si zaslouží všechna tři alba.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan