Pink Floyd / The Wall (1979)

Zvažoval jsem uvést tento text jako reakci do předchozí recenze The Wall od Petra Gratiase (dále v textu PG), ale myslím, že tato forma bude „transparentnější“.
Musím předeslat, že můj postoj k tomuto albu prošel za ta léta určitým posunem, ovlivněným ať už sledováním vývoje hudby v této oblasti, tak (a to s ohledem na poselství tohoto alba především) vnímáním vývoje euroatlantické společnosti a postupným seznamováním se s fakty mimo mainstream, týkající se vývoje světa ve 20. století.
Vzpomínám si na pocity z prvních poslechů alba v zimě 79/80, kdy jsem vinyl sehnal na burze v Brně. Byla to jakási směs překvapení a určitého zklamání z hudební formy. Muzikantsky a aranžérsky vycizelované skladby kratší stopáže s téměř „nehudebními“ vsuvkami (Is There Anybody Out There) a množstvím ruchů a dialogů na pozadí a mezi skladbami mi absolutně nekorespondovaly s očekáváním „nástupce“ grandiózního alba Animals, obsahujícího dlouhé plochy zahuštěného, prvotřídního artrocku. Jako celek bylo album The Wall bomba (i když trochu jiné razance, než jsem předpokládal), a to se bavíme jen o muzice. Texty jsem jako anglofil-začátečník vnímal zcela okrajově, vpodstatě pro mě byly součástí zpěvu jako sólového „nástroje“.
Celkové resumé tehdy bylo „dobré, místy výborné, ale mít možnost do toho mluvit, přál bych si něco jiného“, možná jakýsi hybrid mezi Wish You Were Here a Animals. A prostříhat ty „rušivé části“ alba, přesně jak píše PG. A vyhodit tu diskotékovou Another Brick pt.2, a ještě tu operetní Bring the Boys Back Home, a ještě tu divnou Veru Lynn,a ještě ten pomézně zvrácený The Trial … a co ještě ?
Je to jako s tím fotbalem … při zápase je každý trenérem a po něm kritikem. Jak by to asi dopadlo s muzikou, kdyby měl každý možnost určovat podobu následujícího alba ? Jako v těch TV seriálech s variantami děje na přání diváků  ? Buďme rádi, že tady držel Roger otěže pevně v rukou a vytvořil něco, co dalece přesahuje hranice žánru, a v tomto případě i hudby jako takové. Dnes už vnímám toto album komplexností výpovědi o životě a době jako něco zcela se vymykajícího ustáleným zvyklostem tvorby hudby, jakkoli artificiální. Podstatu věci z mého úhlu pohledu přesně vystihuje PaloM („všetko tvorí jeden kompaktný celok“). Tato deska je jako jeden velký puzzle přes celý stůl … pokud chybí některé části celku (politicko-ekonomické fakta konce 70.let, sociálně-kritický pohled na kapitalistickou společnost a válečnou mašinérii, zcela závislou na vůli mocných tohoto světa, trosky mezilidských vztahů, destruovaných systémem, násilné „vychovávání“, přesněji řečeno vymývání mozků dětí) a z nich vycházející komentáře v textech, a návaznost na hudební („neartrockový“) styl jednotlivých skladeb (geniálně použité „pochodové“ motivy, „disko“ v písni o školní mládeži), ten nemůže obraz vytvořený Mr. Watersem vidět celý, tudíž se doví jen část sdělované informace (jak velkou, to už záleží na míře jeho vnímání). A podle toho sype hvězdičky .
Jak jste si jistě všimli, v záhlaví této recenze není zvýrazněna ani jedna hvězdička. Není to omyl, ani provokativní záměr, podle mého názoru se The Wall natolik liší od „standardních děl“ rockové hudby, že zde „hvězdičkovat“ prostě nelze. Anebo když už, tak „jako v mléčné dráze“. Neberte to z mé strany jako „zbožštění“ tohoto alba, musím říct, že s ohledem na rozsah toho co jsem měl možnost slyšet (nedokážu odhadnout, ale bylo toho od začátku 70’s opravdu hodně) je spousta (čistě hudebně vzato) lepších alb (jen od PF se mi „hudebně“ víc líbí Zvířata). Ovšem podle mého názoru žádné s tak komplexním poselstvím, v tak ucelené podobě, nadto podpořené filmem a pódiovou prezentací.
Ale dobře, kdybych nevěděl „vo co go“, neuměl anglicky, a tudíž hodnotil pouze „zvukovou stopu“, dal bych 3,5 (těch 1,5 dolů z neznalosti, proč je to tak rozkouskované a co mají znamenat ty žánrové „úlety“ artrockových mistrů). Takže jak vidíte, špatně. Hodnotit se takto nedá, alespoň v tomto případě zcela jistě ne.
Určitý subjektivní vliv na hodnocení kapely/interpreta mají jistě i osobní sympatie/antipatie k celé kapele, nebo některému jejímu členu. Cítím to i z řádků PG. Zde musím napsat, že jsem zpočátku sdílel jeho antipatie k Rogeru Watersovi, zdálo se mi tehdy, že s kapelou „zametl“, je panovačný nadutec, který tlačí sound do jakési pesimistické apokalypsy, jen s občasným paprskem slunce z Davidovy kytary. Toho jsem měl v 70’s nejraději, přišel mi i lidsky nejsympatičtější (měl jsem moc rád i Ricka, ale ten byl takový až moc „hodný“, David pro mě měl trochu navíc i náboj jakéhosi umírněného bouřliváka). Z přestávky mezi Animals a The Wall mám ve velké oblibě obě sólová alba zmíněných. Dokonce jsem si metodou postupných změn v pořadí skladeb vytvořil „svoje“ album jako mix David Gilmour 1978 a Wet Dreams. Perfektně to do sebe zapadá. Ale musím konstatovat, že je to styl Pink Floyd mezi Meddle a Obscured by Clouds. Následující alba (nesmrtelný trojlístek) už jsou směřovámy především Rogerem (a tu zásluhu, zejména o atmosféru nahrávek, mu nikdo neupře) ke Zdi. Není náhodou, že předchůdce The Wall je přímo inspirován románem George Orwella. Tenkrát, před vydáním Zdi, se to asi nedalo tušit, ale Roger pokračoval v nastoupené cestě, jsa Orwellem silně inspirován a vytvořil geniální „multisložkový“ obraz doby s reminiscencemi na historii, jaký podle mne nemá na hudebních nosičích obdoby. Jestliže vnímám vizionářství Petera Hammilla a podobných, je třeba zde uvést, že v tomto případě Roger posunul hranice takovým způsobem, že se mu dnes (a kdoví jestli kdy) někdo přiblíží jen stěží.
A to navzdory atmosféře při vzniku desky, kdy si musel svůj názor ještě probojovat uvnitř kapely. Pokud by se tlaky v kapele vyrovnaly, čekala by nás sice hudebně asi skvělá, ale přece jen jiná hudba. Nevím, jestli chtěl vyrazit z kapely i Davida, možná to je jen informační šum (jeho „chyby“ při hraní jsou podle mne tím pravým kořením, Snowy White na mě působí dosti sterilně), ale kapela jako taková přispěla v době vydání k přijetí alba podstatnou měrou. Jako sólovka Rogera Waterse by se asi The Wall na trhu prosazoval mnohem obtížněji. David pro mě zůstává jedním z nejbrilantnějších rockových kytaristů (to co předvádí např. v Hammersmith Odeon 2007 v závěru skladby Fat Old Sun na otřískaném Telecasteru je něco naprosto famózního), nicméně jeho postpinkfloydovská tvorba napovídá, že má rád svůj klid v plovoucím nahrávacím studiu na Temži. Roger se v mých očích od prvotních antipatií vyvolaných prezentací třenic uvnitř kapely a soudů o značku Pink Floyd postupně plně rehabilitoval do (původně nevnímané) podoby geniálního vizionáře (z hráčského hlediska si o něm nedělám žádné zvláštní iluze, je to standardní basák, žádný brilantní technik) a tvůrce nadčasových SDĚLENÍ (nemohu napsat pouze HUDBY, protože ta v celém kontextu představuje tak polovinu). V poslední době se na rozdíl od svých rockových vrstevníků „rentiérů“ angažuje v různých částech světa (zejména v Jižní Americe a nejvíce v Chile) v otázkách , otevřených tak brilantním způsobem právě na albu The Wall.
Velkým paradoxem byl nástup desky do čela hitparád v UK i USA, což musela být pro Rogera ohromná satisfakce, protože hudebník jeho formátu musel vnímat už tehdy, že hudebnímu trhu nejde až tak o obsah alba jako mnohem spíše o jeho originalitu v kontextu tehdejší tvorby a bombastičnost soundu. V průběhu následujících let se zřejmě smířil s tím, že se zhlediska skutečného poselství alba jednalo jen o plivnutí do vody a (téměř) každý posluchač album bere jen jako muziku. Proto se dívám shovívavě na jeho The Wall 1990 Live In Berlin, což jsem zprvu vnímal jako nevkusnou estrádu. Pódiové prezentace Zdi z poslední doby jsou už o něčem jiném, jakoby chtěl vykřiknout do světa své poselství ještě jednou, v době mnohem zjitřenější, než konec 70‘s, takže doufejme, že to ještě nezabalil …

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd