Mišík, Vladimír & ETC... / Nůž na hrdle (1999)

Album Nůž na hrdle jsem v dané době očekával s velkým napětím. Na koncerty Etc… jsem chodíval dvakrát někdy i třikrát do roka a tak jsem měl jejich repertoár docela dobře naposlouchaný. Myslím, že Vláďa popadl novou porci energie za správný konec.
V Etc… došlo k personálním změnám (odešel bubeník Tomáš Krček a baskytarový mág Guma Kulhánek). Do kapely se po letech vrátilo další staronové baskytarové a aranžérské eso – Jiří Veselý, který s sebou přivedl snad nejvytíženějšího pražského bubeníka Jiřího Zelenku. Parta, která tohle album nahrávala alespoň podle hudebního výsledku držela hodně pohromadě a na albu samotném je to znát.
Musím pochválit i výtvarný design obalu, ale především umělecky vypravený booklet. Texty, montáže, koláže a výtečně sejmutý zvuk.

NIŽBOR – my, co jsme z Moravy, nemusíme vědět (a mnohdy to ani nevíme), kde leží Nižbor. Já jsem na to náhodou přišel, když jsme byli na dovolené kolem Berouna, Karlštejna a Srbska…. Moc příjemné prostředí lesů, skal. Nafukovací člun se krade po vodní ploše, pleskání vesel, bzučení much (hezký stereofonní efekt) s přicházející letní bouřkou. Na Etc… velmi netypický začátek alba, není-liž pravda!?

RELATIVISTICKÝ ZÁDRHEL – dusavě šlapavé bicí nástroje a zpěvné kytarové intro a už jede plnotučná baskytary Jiřího Veselého a vyšívá přesně jako šicí stroj se Zelenkovou baterií. Vláďa Mišík zpívá ve velké pohodě a srozumitelnost zpěvu je zde velmi vyprecizovaná. Sborové zpěvy jsou v Etc.. dost nezvyklé. V mezihře vloží dravé sólo se stupňující se harmonií Standa „Klásek“ Kubeš, nejrockovější pól Etc… Skladba je formálně jednouchá, je však výtečně proaranžovaná a má chytlavý a nosný základ a drží pěkně pohromadě. Kvalitní začátek!

V KARVINÉ – tak tohle je ten správný mišíkovský městský folklór. Hospodská atmosféra je umocněna akordeonem Jiřího Veselého, a Olin Nejezchleba na elektrické violoncello hraje podmanivé bručivě bzučivé dlouhé tóny. Kytarista Pavel Skála prošpikuje skladbu svižným sólem na akustickou kytaru. Jako host se v kapele objeví bývalý člen Honza Hrubý, který sem vloží klasické rozevláté sólo na housle. Proletářská hudba s ironickým nádechem a nezpochybnitelnou legitimitou….

NOC – krásná balada s akustickými nástroji. Vláďova autentická podoba jeho osobitého uměleckého vyjádření. Akustická kytara Pavla Skály s playbackovanými elektrickými tóny, doprovázena na tlumené klávesy a výrazně prokreslovaná violou Honzy Hrubého. Vlˇaďa se výtečně pokládá do textu s kterého mám radost – vlastně hodně osobní.
Proč? Protože autora jsem znal osobně. Bohužel musím psát v minulém čísle. Básník Jiří Veselský, možná bych napsal prokletý básník československého prostředí normalizačních časů byl můj dlouholetý kolega v tiskárně a redakci a jako korektor se mnou sdílel jednu kancelář spolu s dalším normalizačním vyděděncem doktorem přírodních věd-entomologem. Tohle intelektuální prostředí mě velmi nabuzovalo. Třebaže mi kolega Veselský nabídl tykání, patřil mezi brněnskou bohému a stýkal se i s máničkami mého typu, měl jsem k němu tolik úcty, že jsem mu říkal Mistře a respektoval jsem jeho lidskou ulítlost a společenskou nezařaditelnost. Vedle básníků Mikuláška, Skácela a Bochořáka patřil i on. Byl doslova pochodující encyklopedií kultury, politiky…. klasicky nepraktický člověk, někdy náladový, se vztahem k alkoholu, který mu ale nezatemňoval mysl. Psal krásné básně a byla to univerzita života sdílet s ním víc než šest let společný prostor….. Velmi mě potěšilo, že Vláďa objevil jeho poezii. Kdo se o ni zajímáte, anebo máte schopnost vnímat vibrace při poslechu téhle balady, budete vědět, o čem mluvím.

HONDURAS – od poezie se ale odpoutáme směrem k bigbítu, který si napsal rozevlátý Olin Nejezchleba a taky si píseň nazpíval doplněn textem Jiřího Dědečka. Skála i Kubeš drtí elektrické kytary – Standa Kubeš ještě navíc banjo (!). První bigbítový kytarista, který hraje (a nestydí se za to) na banjo jako kotlíkář a tyhle aspekty jsme docela zajímavě osobně probírali naživo v rádiu, kam přijal pozvání a osobně dokořenil svou přítomností. Skladba má jasnou melodickou kostru. Základní akordy, ale výtečné aranžmá a vypilování detailů. Standa svůj rozvichřený sound kytary mocně rozvibrovává a ukáže nám, že je opravdu třída.

UŽ ANI SLOVO DÁL – dusavý rytmus boogie. Tepající bicí a kreativní baskytara drží grunty téhle zcela jasné skladby, která by mohla být klidně v repertoáru takových Lynyrd Skynyrd v té dravější části – zatímco v mezihře se celá koncepce rozvolní – aby se potom zase vrátila zpátky. Pavel Skála perlí na elektrickou kytaru a lap steel kytaru a bottleneck dělá svou práci, zatímco Olin Nejezchleba zde hraje na mandolu a máme zde výtečně udělaný přímočarý bigbít podle nejlepších pravidel a svědomí.

POKLAD NA OSTROVĚ – hostující Honza Hrubý na housle a dobře vystavěné akustické kytary Pavla Skály a stručná a výstižná rytmika. Vláďa zpívá s lehkou nostalgií o lidských pocitech a přesvědčuje, že i normální nekomplikovaná písnička může mít svou neoddiskutovatelnou výpovědní hodnotu.

AŽ ZA MILOU PŮJDEŠ – elektrické violoncello a zvláštně znějící elektrické kytary trochu ve stylu Petera Greena s hallem, kdy se ani tak citlivý kytarový filigránista Skála nezdráhá zapojit wah wa pedal, který by v jeho direstraitovsko-caleovském kytarovém předivu sotvakdo očekával. Také Standa Kubeš se dokázal se skladbou velmi dobře vyrovnat na elektrické a akustické kytary. Nádherná souhra obou kytaristů přímo v ukázkovém stylu. Osobitě působí i Vládův jazzový scat, který mu docela sluší v téhle zajímavé skladbě.

SOBOTNÍ REJ – ryze městský epický text Vládi Mišíka opatřil hudbou a také zpěvem Standa Kubeš, jehož zastřený a obroušený hlas nemůžete přeslechnout. Tohle je bigbít prvního plánu, kde si nikdo na nic nehraje a rockový doprovod je střídmý, razantní a správně odpíchnutý od podlahy. Text přesně reflektuje život v panelákové kultuře, jak jsme ho znali a možná dodnes známe. Všechno má svůj řád a tady to platí bezezbytku a je to hodně věrohodné. Standa Kubeš nahrál do mezihry výtečné kytarové sólo se suverénním pojetím, ale bez nadměrného exhibování. Jiří Veselý a Olin Nejezchleba propojili baskytaru a mandolu a vytvořili velmi účinné soustrojí. Skladba, která se stane ozdobou koncertů kapely.

TO BYL ZAS DEN – další balada. Zezačátku subtilně, ale poslezé získává dtravější podobu. Musím pochválit výtečné kytary Pavla Skály. Hraje velmi dobře na elektrické i akustické kytary. Má velký výraz a smysl pro citlivé a přesné hraní. Jako host se zde objeví opět houslista Honza Hrubý. Sladba ovšem stojí na souhře akustických kytar, elektrické kytary a houslí v jednom tvaru. Kdo má rád zeppelinovské nálady na Trojce, řekl bych že tyhle námluvy elektrické a akustické bude vnímat docela pozitivně. Zajímavá záležitost.

BYL JSEM DOBREJ – Olin Nejezchleba se autorsky opět přihlásí, ale u mikrofonu stojí Vláďa. Kdybych za každou cenu chtěl hledat na albu nějaký „hit“, pravděpodobně bych se zastavil u téhle skladby. Je chytlavá (nikoliv podbízivá), základní harmonická struktura a dobře vystavěné aranžmá – stejně jako úderný refrén. Tady se Vláďův hlas spojuje s Olinovým a Standovým. Klasický bigbítový model.

VĚCI KOLEM – Olin Nejezchleba dodá další skladbu a tentokrát si ji i sám zazpívá. Opatřil ji i textem. Jsou to osobní reflexe a tenhle text není vůbec špatný. Myslím, že se v něm citlivý posluchač najde i bez nějakého „návodu“ jak tuhle skladbu vnímat. Hostující Jan Kolář do skladby nahrál nádhernou mezihru na hoboj. Je to výtečný instrumentalista a škoda, že není stálým členem kapely. Nejezchleba si nahrál i party na housle a vilu a kytarové vyšívají jako ve správném keltském rocku, který se tady podařilo vytvořit na první pokus. Nádherné harmonizování a výtečná melodická struktura. Prostě paráda.

MELANCHOLIE – skoro beefheartovsky kytarový úvod (samozřejmě bez další agresivity podání) a do toho výrazně šlapající bicí nástroje a monumentální sound baskytary a dokonce i hostující varhany Michala Sibery. Text napsal opravdový moderní básník Jiří Dědeček. To jsou opravdové kreativní obrazy lidské duše a její obnažení a položení na dlaň. Tohle dokáže v ryzí podobě opravdu málokdo. Vláďa a Ddeček to dotáhli v téhle skladbě do dokonalosti. Pavel Skála lehce vyhrává proměnlivé kytarové tóny až do závěru tlumených varhan. Velmi dobrá skladba.

MADONA DECIBELLA – pokud hledáte opravdu úderný a syrový rock, tak jste ho právě našli. Asi nejrazantnější skladba na albu. Formálně poměrně složitá a náročná na precizní souhru, kterou kapelník Jiří Veselý jako filigránský hudebník vyžadoval superpřesnou do posledního drnknutí… Znám ji ještě ze sedmdesátých let. Napsal ji Vláďa Merta. Má úžasně nadčasový text, který mě vždycky jímal. Skladba patřila k vrcholným okamžikům koncertů starých Etc… Jsem rád, že si na ni Vláďa vzpomněl a že ji konečně natočil na album – třebaže s novou sestavou. Myslím, že je to muzikantský vrchol projektu po obecné stránce. Krásně vystavěné kytarové party a Skála a Kubeš zde opravdu „řádí“. Nesmí chybět ani Honza Hrubý na housle a ve spojení s vynikající rytmikou se opravdu podařilo přenést na nosič to, při čemž lidé bouřili tak, že nebylo Vláďovi slyšet zpívaná slova….Teď už je slyšíme a Vláďa Merta napsal velmi nadčasový text, který platil jak za bolševika, tak i teď až mě to zaráží. Jsem z ní dokonale fascinován. Škoda, že ji nehrají v rádiích… zasloužila by si to!

HODINY STARÉHO LENOCHA – krásné zklidnění od Pavla Skály. Jeho hlas je hlasem civilního vypravěče. Poetický text je rámován nádhernou akustickou kytarou, slide-kytarou a šuměním pádel ve vodě, které obstaral společně s hudebním producentem Pavlem Karlíkem. Tohle je skladbička, která vás melancholicky naladí a ukáže vám život v civilní podobě s melancholickým závojem, který občas do života potřebujeme…

Album Nůž na hrdle je pro mě vynikajícím příkladem, že kapela Etc… po řadě proměn dokáže po tolika letech existence (a vynucené neexistence) vytvořit tak silné, propracované, podnětné a stylotvorné album. Necítím na něm žádnou uměleckou šmíru, únavu, nebo nějaká klišé. Je tady spousta energie, ale i poezie, rockové dravosti, nementorského vnímání světa bez příkras. Prostě Vláďa Mišík je opravdová hudební legenda, která nemusí dokazovat sama sobě a okolnímu světu co umí. On to prostě na album dostane s lehkou graciézností a elegancí a jeho styl a přístup mi maximálně vyhovuje. Je to prostě ryzí bigbíťák a přitom i ryzí a citlivý člověk. Vážím si ho a mám ho rád takového jaký je. Trochu se známe a před nebo po koncertech si občas povídáme a je prostě stále svůj…..
Myslím, že album Nůž na hrdle mohu zařadit na stejnou úroveň jako první dvě famózní alba (1976) a (1980), třebaže čas pokročil. Pět hvězdiček zcela zaslouženě!

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Nůž na hrdle
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...