Preston, Billy / That´s The Way God Planned It (1969)

Billy Preston – dnes pravděpodobně zapomínané (neoprávněně) jméno vynikajícího hudebníka – varhaníka, klavíristy a zpěváka, který začal svou kariéru v polovině šedesátých let v USA, ale prakticky ve známost vešel svojí spoluprací s legendárními Beatles v závěru jejich závratné kariéry. Natočil řadu sólových alb a kromě toho spolupracoval i se slavnými Rolling Stones, jako doprovodný klávesový hráč na jejich koncertech, ale i jako instrumentalista na albech.
Sehnat album That´s The Way God Planned It bylo velmi obtížné. V Anglii při svých návštěvách jsem na něho neměl štěstí a kupodivu v dané době nebylo ani objednatelné, až později mi album sehnal kamarád trvale pracující v Londýně, který se vypravil do vytipovaného Music Storu s raritami a měl štěstí. Tím pádem album vstoupilo do mé sbírky a já se s vámi rád rozdělím o svoje pocity při jeho opětovném poslechu…

DO WHAT YOU WANT – klavírní téma otevírá první skladbu, do kterého se vkliňuje výtečně ohýbaný tón elektrické kytary, stručně úderné bicí nástroje a zakulacené tóny baskytary. Pracuje se zde s emocemi a dramatickým vokálem, který se spojuje s těžko čitelným harmonickým základem, ale akcentované nástupu hammondek, klavíru a kytaru znějí velmi nadějně, zvláště když jsou zde přítomna jména jako George Harrison, Eric Clapton a Ginger Baker.

I WANT TO THANK YOU – tady se ovšem vracíme na přelom padesátých a šedesátých let a můžeme se ponořit do zdravého modelu rhythm and blues amerického typu, kde nechybějí soulové ženské sbory a výtečně profilovaný vokální projev Billyho Prestona, poučený vzory jako byl Sam Cooke, Wilson Pickett nebo Ray Charles. Trubky jsou přítomny se svými břesknými přiznávkami a máme tady hudbu čistou jako horský pramen, ryzí jako drahokam a interpretačně rozpoutanou jako vzlínající plameny z ohně…

EVERYTHING´S ALL RIGHT – šlapavý rytmus nám nabídne další model hudby vycházející z kořenů kolem Tamla Motown se smíšenými perfektně seřízenými vokály a dusavými akcenty. Rytizovaná melodie má svou podmanivost, třebaže harmonicky se zde přešlapuje namístě, ale vůbec to nevadí a vnímáme další živočišnou prezentaci doprovázenou krátkými zbržďovanými úhozy do hammondek, nikdo nevyčnívá, dokonce ani vynikající zpěvačka Doris Troy, která má mna skladbě svůj spoluautorský podíl.

SHE BELONGS TO ME – tohle je ovšem coververze, ve které by asi málokdo hádal jako autora Boba Dylana. Preston základní téma dokonale přeoral a díky ženským sborům posadil do soulové polohy a nahrál sem filigránsky přesné party na temperovaný klavír. Zatímco Ginger Baker prošpikovává píseň docela zajímavými rytmickými obrazci. Doris Troy se sboristkami zpívá s velkým entuziasmem, což dodává skladbě nový žádaný rozměr. Fascinuje mě s jakou lehkostí, přitom suverénním podáním Preston ovládá klavír a koření tak celkový sound.

IT DOESN´T MATTER – dobře zaranžovaná skladba, ve kterté se pamatuji i na jednotku percussion, která posiluje rytmické základy, zatímco, playback hammondek dodává krátké sekané akordy, ale i rozostřené tremolo a baskytara a kytary mají zvláštní zastřený tón. Tohle je pořádně napumpovaná skladba energií a z každého tónu cítíte radost a odhodlání ze sebe vydat maximum. Prostě hra pro radost a ještě z toho vznikne kumšt.

MORNING STAR – praotec blues W. C. Handy posloužil se svou starobylou skladbou, kterou Preston na klavír pojednal skutečně velmi stylově. Je zde ona neuchopitelná jazzová ležérnost, bluesová lenivost, soulová živočišnost a ve spojení se smyčcovým backgroundem tak vzniká velmi emotivní píseň, která je schopna za jistý okolnosti člověku vrhnout slzy do očí. Aranžmá je velmi precizní a přesto není překošatělé a tak výsledný dojem vzbuzuje hluboký duševní zážitek. Umět takhle zahrát a zazpívat…. Asi by vám leželo u nohou a nejenom těch klavírních - mnoho žen, což je přání nejenom muzikantů, ale i nás posluchačů. Výtečný model.

HEY BROTHER – rytmicky dravější skladba s řadou melodických a nástrojových proměn. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že když Billy Preston tuhle skladbu komponoval, možná mu za nehty uvízlo něco z Hendrixova ztvárnění Robertsovy skladby Hey Joe. Tahle skladba je ovšem výrazněji ukotvena v soulu a také práce baskytary a bicích se pohybuje v jiných rovinách, třebaže mezihrové sólo na hammondky zase připomíná Jimi kytarové sólo. Možná jsou to jenom iluzivní pocity, ale už se jich nezbavím, ale zároveň Billyho potutelně nepodezírám z nějakého plagiátství, je to jenom pocit. Ano – I´ve Got A Feeling.

WHAT ABOUT YOU? – další výtečně pojednaná skladba. Má výrazné rytmické základy a ženské sbory a varhany s bloudivou baskytaru zde dělají opravdové divy. Skvělé a živočišně přirozené ztvárnění pocitů přenesené do hudební polohy neopakovatelným způsobem interpretace a pocitového souznění…

LET US ALL GET TOGETHER RIGHT NOW – Doris Troy autorsky opět kooperuje s Billy Prestonem a máme tady další propojování rhythm and blues se soulem ve výtečném formátu. Někdy v pozadí musel vést ruku Billymu famózní Ray Charles, protože jeho vliv je ve skladbě velmi čitelný. Doris Troy s dalšími sboristkami dělají to správné křoví a vy máte pocit, že byste se k nim chtěli nějakým způsobem připojit a být účastni na tomhle hudebním divadle…

THIS IS IT – tahle skladba začíná velmi zmateně. Jakoby se nechtěla sama od sebe rozjet, anebo že by přítomní hudebníci nemohli najít notové party… pak ovšem zpovzdálí zazní rázný nástup a píseň se rozbíhá vpřed. Pracuje se zde se základním motivem, na který se nabaluje veškerá interpretační síla a George Harrison se občas hlásí umírněně zasunutými tóny své kytary, hlavní slovo mají ovšem hammondky a sborový zpěv.

KEEP IT TO YOURSELF – klasický model amerického vnímání soulu s dotekem gospelu a rockovou úderností. Takovou hudbu dělal v USA například i Leon Russell a v Británii třeba Joe Cocker. Houkavé sbory a dechové přiznávky se spojují s klavírními party a rozpumpovanou rytmikou. Krátké, ale dostatečně přesvědčivé.

THAT´S THE WAY GOD PLANNED IT (Parts 1 & 2) – závěr patří podle mého názoru k jednoznačnému vrcholu alba. Myslím, že každý hudebník touží napsat Svoje Vrcholné Autorské Dílo. Nechci si hrát na proroka, ale řekl bych, že právě v téhle skladbě se to Billy Prestonovi podařilo. Při poslechu mi leze mráz po zádech. Stupňovaná harmonie a výtečné unisono baskytary a varhan a v mezihře hraje Preston famózní solo na hammondky, a sekundují mu k tomu George a Eric. Kouzlo nechtěného! Duchovní obsah textu posiluje interpretační mimořádnost zpěváka a sboristů a máme tady skladbu plnotučného charkteru bez přísad a barviv. Eric Clapton svoje ohýbané tóny nadzvedne nad George, které nezůstává pozadu a tohle téma je živeno pořádnou porcí energie, kde se hudebníci vzájemně hecují k instrumentálnímu vybouření, včetně dunivých basů KLause Voormanna a bubenických breaků Gingera Bakera… Famózní zážitek!

Billyho Prestona jsem zahlédl poprvé ve filmu Let It Be, kam ho přivedl do mrazivé atmosféry George Harrison. Preston působil mezi hudebními hvězdami trochu nejistě (kdo by se taky v té době mezi Lennonem, McCartneyem, Harrisonem a Starrem cítil silný v kramflecích, že?), ale až do té doby, než usedl za varhany Hammond a za elektrické piano Fender-Rhodes a rozbalil výtečná minisóla a spojovací muzikantské můstky. Tehdy se objevil termín, „Pátý Beatles Billy Preston“. Zaregistroval jsem ho na singlu Get Back / Don´t Let Me Down, ale i ve varhanních pasážích na albu Let It Be…..
Moc se mi líbilo jeho až příliš krátké sólo na hammondky ve skladbě I Got The Blues od Rolling Stones na Sticky Fingers a především jeho prezentaci na Koncertu pro Bangladéš ve skladbě That´s The Way God Planned It…. Dnes si uvědomuji, že podnět sehnat jeho regulérní album nebyl dán ani tak samotnými Beatles, jako právě touhle skladbou…..
Pak jsem ho na dlouhá léta ztratil ze zřetele. Byl jsem překvapen, že na zprofanované Bratislavské lyře 1982 ho ve svém pásmu přizvala ke koncertnímu show Helena Vondráčková a Billy zazářil svou hrou a zpěvem a tuším, že nasadil Get Back a The Long And Winding Road…. dávno tomu. Billy Preston už bohužel také předčasně odešel do hudebního nebe, ale jeho hudba má pořád onu emocionální sílu a dravou energii a já se k ní rád vracím, třebaže album má hodně kýčovitý obal jako z estrádního show, zatímco jiná alba jsou na tom po téhle stránce mnohem líp a vyjadřují jasnější výtvarný názor vnitřně více propojený se soulem, blues a jazzem. Jsem na půli cesty mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale závěrečný song měl přesvědčil, že jednoduše přidám…..

» ostatní recenze alba Preston, Billy - That´s The Way God Planned It
» popis a diskografie skupiny Preston, Billy