White Noise / An Electric Storm (1969)

Britskou experimentální skupinu White Noise a jejich albový projekt An Electric Storm, pokud se pamatuji, provázelo od prvopočátku v mém okolí jakési tajemno. Hodně lidí o tomhle albu hovořilo, ale nikdo je tehdy neviděl a tak zdárně rostl kult kolem kapely a spousta lidí, kteří stáli mimo komerční hudební sféru a hledali něco avantgardního, tak o albu mluvili s velkým respektem, možná bych mohl říci i s úctou.
Prokazatelně tehdy v mém okolí byl někdo, kdo album vlastnil a které je nahrál na kotoučový pás a pak podle nějakého zvláštního klíče umožňoval svému okolí nejprve album slyšet a teprve potom nahrát….. Dneska to zní asi směšně, ale takhle nějak si to pamatuji. Nebyl lepší recept k tomu, vytvořit opar tajemna, záhadna a bičovat tak mezi diskofily zájem o tuhle kapelu, případně tohle album.
Vzpomínám si, že jsem tehdy slýchal (bylo to někdy v polovině sedmdesátých let), že White Noise šli dál než Pink Floyd na experimentální části Ummagummy, dál než Spooky Tooth s Ceremony a asi ještě dál než experimentální alba německých Can….. Tolik historický exkurz a jaká je skutečnost nyní?
Album nemám ani na CD ani na LP, ale objevil jsem ho ne tom málu audiokazet a tak se teď s vámi rozdělím o svoje dojmy….

LOVE WITHOUT SOUND – elektronicky upravený hlas Vala Shawa, který se tříští tajemně v prostoru astrálu, na který navazuje zvláštní hudební doprovod. Elektronické efekty tónových generátorů a perkusivní zvuky rytmiky doprovázejí velmi zvláštně posazený nosový hlas, který jakoby patřil dítěti, ale vzápětí vám do uší vjedou nepříjemné zvuky, které jakoby simulovaly pokřik ptactva někde v Amazonii

MY GAME OF LOVING – zvláštní náladovotvorné zvukové kreace a obrazy, které navozují atmosféru nějaké snové nirvány. Přelévání zvuků, pazvuků, nahodilých tónů a nad tím se opět vznáší lidský hlas. Je opět jasný a čistý. Celý záznam působí jako zhmotnění snu, veškerá elektronická a klasická instrumentace jsou drženy pod kontrolou a pak zcela nečekaně jako bychom byli svědky sexuálních orgií, kdy zaznívají ženské a mužské extatické výkřiky při vyvrcholení a do toho čisté hlasy, které se jakoby v ozvěnách vracejí a doprovází je tajemný šepot. Bubenické eskapády se přelévají z pravého do levého kanálu a opět vnímáme virtuální (nebo skutečné?) sexuální orgie až do podivného chrapotu nebo hlubokého usínání……

HERE COME THE FLEAS – další skladba působí jako kabaretní představení. Zvuk nějakého music hallu, směs mužských hlasů a ženských zpěvů (Val Shaw, John Whitman a Annie Bird)z prapodivnou instrumentací. Možná by někoho napadl Frank Zappa, nebo odložený materiál King Crimson, nebo pokračování Revolution No. 9 z bílého alba The Beatles….Závěrečná polibek zní velmi výmluvně se zjevnou ironickou nadsázkou….

FIREBIRD – další skladba má prozatím asi nejčitelnější harmonickou podobu a vysledujeme tu i jistou melodickou linku. Sborový zpěv a podivné šumění a bublání doprovází přehledný hlasový vklad ve vyšších polohách. Nemá to vůbec nic společného s rockem, jazzem nebo vážnou hudbou. Dějí se zde podivné elektronické obrazy, které se vlní, přeznívají a vibrují a myslím, že mnohdy byly vytvářeny s ohledem na rok zrodu docela zajímavým (z dnešního pohledu úsměvně amatérským způsobem), ale tohle vůbec nevadí, o to je to přitažlivější a záhadnější…

YOUR HIDDEN DREAMS – šumění tónového generátoru jakoby předjímalo nějaký horror, šustění činelů a napůl šeptaný a napůl zpívaný hlas přinášejí zvláštní hudební vize a při poslechu člověk musí velmi pečlivě naslouchat jakémukoliv novému podnětu a zvuku, aby se do představ performerů z White Noise nějak vešel. Přesto si myslím, že se nejedná o nějaké nahodilosti a experimentální výlevy, protože v mnoha případech lze pod tím nánosem prapodivných aranžmá vysledovat jakousi kompoziční strukturu, do jehož rozboru bych se detailně nerad pouštěl. Z ženského hlasu jako bych cítil opar undergroundové čarodějky Nico a těžko zařaditelnou hudební avantgardu, kterou méně tolerantní posluchač asi odmítne, jako samoúčelnost…. Britský underground šedesátých let hledal různé vyjadřovací prostředky a tady se tyhle ambice výrazně projevují ve zvucích a lidských hlasech…..

THE VISITATION – kosmický sound jako ze sci-fi z prapodivnými zvuky vytvářenými generátorem a blíže nespecifikovatelnou další instrumentací, nad níž se ozývají strašidelné výkřiky s příšerným ječením, jež se nakonec utápí v nekonečnosti vesmíru. Lze vnímat jako soundtrack k fantasy filmu, ale také jako scénickou hudební projekci pro tajné obřady nebo rituály fanatických šílenců, kteří překračují hranice. Ženský vzlykot, šepot, nářek a zvuk kostelních varhan a přelévajících se vokálů působí opravdu zvláštně. Máme tady ale pořád ten konejšivý vokál nad celou skladbou, bubenické nástupy a bloudivé zvuky z podzemí…. Možná nabudete dojmu, že jste se stali svědky nějaké války dvou neznámých světů anebo civilizačního konfliktu v oparu hollywoodské produkce. V dnešní době elektronického soundu a digitálního zvuku by celý proces probíhal výrazně jednoduše, ale koncem šedesátých let musely vstupovat do tématu přednatočené pásky zpomalovaného a deformovaného zvuku, aby bylo docíleno podobného expresivního efektu. Více než jedenáctiminutová kompozice je zajisté zatěžkávací zkouškou tolerance a smyslu pro experimentování…. Možná by pracoval s podobnými postupy i „praotec“ britské psychedelie Syd Barrett, kdy se spojil s Arthurem Brownem, ale podobné sny patří opravdu do říše fantazie a tak se smiřme s tím, že White Noise podnikli z původně plánované jedné skladby velmi odvážný hudební výlet tam, kam se ani v r. 1969 nikdo neodvážil vstoupit (a že se tehdy experimentovalo)…. Ženské vzdechy a vzlykání jsou elektronicky upravovány a působí o to víc sugestivněji a možná sahají až na okraj deprese…..

BLACK MASS: ELECTRIC STORM IN HELL – velmi ponuré mužské hlasy se propadají do podzemních temnot a sborový zpěv působí jako podivný chorál inkvizicí zakázaného obřadu a do toho nastupují bubenické přechody, které mírně připomenou Nicka Masona z Pink Floyd ve skladbě Set The Controls For The Heart Of The Sun, a za ním se ozývají podivné tónové imprese. Bubenická práce na tympány má ortelně prapodivný sound a zcela nečekaně se do něho ozvou deformované lidské výkřiky, které proříznou hypnotické rytmy v šíleném soundu, jako bychom se propadali do astrální černé díry pohlceni neznámou mocí. „Elektrická bouře v pekle“ je hodně příznačný název pro tuhle experimentální zvukovou kompozici, při které museli vstávat při premiéře nepřipraveným jedincům vlasy hrůzou na hlavě a v zádech cítit ledový pot. Jestli hledáte vhodnější přirovnání k celkem obvyklému rčení, že se „čerti žení“, tak tohle vystihuje podstatu věci zcela jednoznačně.
Jsme ve finále… někdo se možná nemohl dočkat konce, ale možná se najdou tací, kteří by uvítali, aby stopáž byla delší. Záznam byl ale z vinylu a ten nějaké kompromisy s bonusy nepřipouští….

Pokud se pamatuji, nemá nikdo v mé okolí tohle experimentální album ve své sbírce, ale kdo ví, třeba se od Šumavy k Tatrám najde někdo, kdo album vlastní a bude se k němu chtít také vyjádřit. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že to bylo asi první album, které bylo natočeno částečně za podpory elektroniky, jež jsem vůbec poprvé slyšel… Firma Island jejího zakladatele Chrise Blackwella musela počítat s bouřlivou odezvou ve své době a neodvažuji se říci zda pozitivní, nebo negativní…
David Vorhaus, Delia Derbyshire a Brian Hodgson za bicích a percussion Paula Lyttona vytvořili velmi zvláštní hudební útvar....
Za odvážné posouvání hranic dávám albu i po letech čtyři hvězdičky…..

» ostatní recenze alba White Noise - An Electric Storm
» popis a diskografie skupiny White Noise