Lennon, John / Some Time in New York City (1972)

Nemohu si pomoci, tohle je hrube podhodnocovane album. Je jiste slabsi nez neprekonatelny "Plastic Ono Band" i nez "Imagine" ale osobne se mi libi vic nez vsechno co nasledovalo - a to znamena hodne moc. Jakoby v tomhle roce John zacal pomalu ztracet svou silu a Paul naopak ziskavat (neprekonatelna serie zlate ery Wings "Band on the Run" - "Venus and Mars" - "London Town" + zivak "Wings Over America"), jakoby oba vudci Beatlove byli spojene nadoby...
Pricinu vidim jednak ve vyhranene aktualne politickych (a tim i "dated" - casove omezenych) textech, druhak v tom ze prislo po zminenych absolutnich vrcholech Johnovy tvorby a za treti ve vyrazne pritomnosti Yoko Ono na kterou je rada lidi alergicka. Album tak po vydani schytalo kritiku ze vsech stran a spatna povest - jakkoliv nezaslouzena - uz se s nim tahne. Kolekce pisni kterou John ve svem New Yorkskem exilu navaril mi po ciste hudebni strance prijde velice silna, tolik chytlavych hacku uz ani na "Mind Games" (kde jakoby se John zalekl te silne odmitave reakce a rychle se vratil k nadoblacne neurcitosti "Imagine" - stylove, ale zdaleka uz ne kvalitativne), natoz pak na preprodukovanych a na Lennonovy meritka podivne prazdnych "Walls and Bridges" - malo platne - nenachazim. Krom neoddiskutovalne "Woman is a Nigger of the World" si absolutni hodnoceni zaslouzi urcite uvolnena akusticka "Luck of the Irish" (ktera ma svuj protipol v Paulove "Give Ireland Back to the Irish" - porad se vam na tech spojenych nadobach neco nezda? mimochodem neznate nejakeho zdatneho remixera ktery by tyto skladby dokazal spojit? tempo je dost podobne...), odpichnuta "John Sinclair" s milou steel kytarou (nebo je to spis dobro?) a dalsimi drnkacimi akustickymi nastroji, ale bajecne se posloucha i vyklidnena jimava "Angela" (ta ma pro zmenu svuj protipol ve Stonesovske "Sweet Black Angel"), ostre utocna "Attica State" a "Sunday Bloody Sunday" s nezapomenutelnym refrenem. Nejslabsi mi tak paradoxne prijde prave titulni skladba, ale ani ta nepredstavuje zadny propadak: odpichnuty rock'n'roll - nic vic, nic min. Velice silna sestava!
Yoko Ono mam osobne radeji v jejich kvilicich experimentech jake predvadi na svem protipolu (nejak se mi toto slovo stale vtira na jazyk) k "Plastic Ono Band", kde jeji hlas zni jako cisty hudebni nastroj - misty bych prisahal ze je to radne nabuzena, zkreslena elektricka kytara. Nicmene nutno uznat ze zde (a vlastne zdaleka nejen zde) se ji povedly i klasicke pisnicky, coz je obzvlaste obdivuhodne zvazime-li ze na tomto poli byla avandgardistka z Flexusu novackem. "Sisters Oh Sisters" je sverazna modifikace jamajskych rytmu, "Born in a Prison" prijemna melodicka pisnicka, "We're all Water" pak rozjety rock'n'roll v nemz se konecne dockam i onoho kvileni, byt se zde Yoko znatelne drzi pri zdi. Zajimave je ze pisnicky na albu tvori dvojice: "Sisters" jsou protipolem (;-)) "Nigger", "Sunday" + "Ireland", "Attica" + "Prison"...
Druha deska dvojalba nabizi jeden z mala Lennonovych post-Beatlesovskych koncertu - pripomenme ze John na rozdil od Paula, George a nakonec i Ringa nikdy nedal dohromady stabilni kapelu s niz by vyrazil na turne. Ani ta mi rozhodne neprijde marna, byt ji na rozdil od te prvni prilis casto neposloucham. Nicmene nabizi jednak krute bolestivou verzi Johnova "Abstaku" a my, fanousci Yocinych expresi, se konecne dockame...
Doprovazejici Elephant's Memory Band mozna nejsou nejlepsi hudebnici na svete, nicmene maji spravny rockovy odpich a blues/countryovou opravdovost kterou takto pojate album nezbytne vyzaduje.
Suma sumarum treti nejlepsi Johnovo album, plus originalni novinovy obal (ve stejnou dobu jako Jethro Tullovske "Thick as a Brick" - nektere veci zkratka v urcitou dobu visi ve vzduchu, viz. paralelni pouziti zpetne vazby Beatles a Who), pod ctyri hvezdicky jit rozhodne nemuzu.

» ostatní recenze alba Lennon, John - Some Time in New York City
» popis a diskografie skupiny Lennon, John