Deep Purple / Machine Head (1972)

Jestliže budeme mluvit o rockové klasice, tak album Machine Head britských Deep Purple bude mít ve virtuální galerii jedno z nejčestnějších míst. Odvážím si tvrdit, že klasický hardrock prezentuje v tom bytostném slova smyslu snad deset alb, která bychom mohli bez přípravy jmenovat a tenhle projekt mezi ně nepochybně patří…
Album znám už od doby, kdy spatřilo světlo světa a moje teta z Anglie mi ho poslala téměř jako horkou novinku a tak jestliže moji kamarádi naladění na hardrockovou vlnu objevovali jednotlivé skladby na rockových diskotékách té doby, já měl to štěstí, že se s jednotlivými písněmi už „znal“ o něco dřív a dokonale jsem si je vychutnal.
Od první skladby máme co dělat s dynamicky výbušnými bicími nástroji, kreativní baskytarou, mistrovsky ovládanými hammondkami, suverénní hrou kytarového virtuosa a jednoho z nejlepších zpěváků daného žánru v Británii a možná i na světě….
A tak si znovu dopřeji ten báječný výlet napříč albem od začátku až do konce….

HIGHWAY STAR – mocný nástup kapely. Posluchač má dojem, že se ocitl ve strojovně nějaké turbíny… Tak nějak bych charakterizoval fantastickou souhru dusající bicí baterie, dunivé baskytary, řeřavé tóny varhan a modulované efekty elektrické kytary. Stržen tou úžasnou dynamikou a neuvěřitelným zápalem zůstávám i po letech v úžasu, co zde vniklo. A už je to hlas zpívajícího frontmana, který s neuvěřitelnou lehkostí a melodičnosti v expresivním pojetí zpívá výtečně vymyšlenou melodickou linku. V první mezihře ovšem perlí hammondky Jona Lorda, ve kterých nelze neslyšet klasickou hudební průpravu orientovanou na J. S. Bacha, zatímco v druhé mezihře nás fascinuje kytarista Ritchie Blackmore výtečně vypilovanými tóny své sólující kytary. Neztrácí napětí, dynamiku a svižnost s ohýbanými tóny, které se elasticky odrážejí od kytary a plují prostorem. Závěrečné finále je divokou bubenickou katarzí s řeřavým vibrátem hammondek. Vyjádřit dravost dálniční hvězdy za rušného provozu se zde zadařilo ve velkém formátu…..

MAYBE I´M A LEO – jasně čitelný riff, provází skladbu napříč její melodickou linkou. Vynikající unisono baskytary a kytary dominují společně s Gillanovým vokálem. Blackmore opět doluje ze svého fendera neuvěřitelně ohebné a zpěvné tóny a přestože je skladba po kompoziční stránce jednodušší, přesto zde byl její potenciál byužit do posledního možnosti. Píseň má mírně valivý charakter a jako had se plazí harmonickým terénem za přítomnosti bubenických breaku Iana Paice a střídavých vstupů Blackmoreovy kytary a Lordových varhan. Strhující svou přímočarostí a perfektně vymyšleným riffem….

PICTURES OF HOME – více dravosti ovšem přichází s další skladbou, kterou rozevírají úderné bicí a pak už se odvíjí celé hudební téma. Gillan před mikrofonem opět používá svůj majestátní vokální projev střídán Blackmoreovou kytarou. Jasná melodická linka s mírným zkreslením je doprovázena přiznávkami hammondek, které vedle harmonické struktury částečně podporují i rytmické základy skladby. Kytara vyšívá výtečná tónová přediva a melodickéo proměny slouží jako protiváha zkresleným varhanům, které mají ostrý syrový zvuk, který občas neváhá Lord obrátit do staccato. Teď ovšem dostane příležitost i Roger Glover na baskytaru, aby se blýskl zajímavě vystavěným basovým spojovacím můstkem. Udržování ohně v patřičných dimezích je svěřeno celé kapela, aby jako topiči přikkládali do kotle, pod kterým nesmí uhasnout oheň, který by výrazně snížil energetické napětí. Hraje se prostě na plný plyn a nemá to sebemenší chybu….

NEVER BEFORE – ten úvod si budou pamětníci pamatovat ze sedmdesátých let, kdy jí bylo zahajováno Hudební studio M. Kapela se jím mírně posouvá do funku (!) Do funku, který bude po několika letech pro Blackmora důvodem, aby opustil Deep Purple, když Glenn Hughes a David Coverdale přepsali mapy…. Ale to je ještě daleko před námi. Pak už se nám zde odvíjí další hardrockový příklad učebnicového modelu dravého a přesto melodického reprezentanta svého žánru. Další výrazný riff nad kterým krouží varhanní téma. Lyrický část s mohutným nástupem varhan a vokálů, je ovšem po chvíloi střídána dravostí klasického rockového motivu, který je výtečně propracován a sehrán do dokonalosti a tak se můžeme radovat s dobře dusající rytmiky a klávesového extempore v závěru skladby….

SMOKE ON THE WATER – co vlastně psát o této skladbě? Že je to stavební kámen rocku? Že je to hardrockový hymnus, jehož riff zkoušel kdejaký kytarista i v té nejzapadlejší vísce na Šumavě na elektrickou kytaru, ale i na španělku? Po kompoziční stránce zde nedochází k žádným nečekaným zvratům a skladba sází na svoji přirozenost. Gillan výtečně frázuje, aby dodal patřičný energetický potenciál při vyzpívávání refrénu, který je tím ústředním velením skladby. Blackmore v mezihře kombinuje playback kytarového riffu a výtečně vymyšlené kytarové sólo , které si pohrává s detaily a a ohýbá tóny v podmanivém duchu. Že skladba vznikla pod inspiračním dojmem hrůzného požáru ve švýcarském Montreux v r. 1971 je dnes už obecně známá informace a znamenalo to ránu pod pás impresáriovi Claudu Nobsovi. Docela revolučně v závěru skladby byly náhrany bicí nástroje přes Leslie efekt, což v té době nebylo nijak běžné. Slabikářový příklad hardrockového pojetí hudebního tématu, který vzrušuje posluchače už čtyřicet let…..

LAZY– varhanní introdukce Jona Lorda začíná jako chrámové oratorium, ale přináší s sebou zastřené portamento syrově žahavých rejstříků hammondek, které nám kouzlí ve stereu v domácích bednách a přelévají se zleva doprava a chystají nástup další skladby. Má experimentující charakter. Nic tady nejde napoprvé a hned, ale chvíli se připravuje. Rytmika už ovšem staví základy pro Blackmoreovo exhibování, které se pinkponkovým efektem podává s Lordovými hammondkami. Deep Purple zde latentně přiznávají, mže i oni se koncem šedesátých let „načichali“ nejenom psychedelie, ale i blues a atmosféra emocionálního pojetí a pohrávání si s motivy tomu nasvědčuje. Instrumentálně vypilovaná skladba, kde se Deep Purple předvádějí jako suverénní instrumentalisté s výtečně seřizenými unisony i harmonickým strukturami. Takéí Gillan, když dostane příležitost postavit se před mikrofon, bluesově zafrézuje a navíc přidává i foukací harmoniku. Gillan popustí uzdu svým vokálním exhibicím a kapela pořádně šlápne na plyn, radost poslouchat každičký tón hučení basů s neomylnou baterií bicích a závěr už je pojednán ryze v bluesovém duchu. Extrémně famózní kousek!

SPACE TRUCKIN´– důrazný hardrockový riff zde přináší unisono varhan a kytary. Rytmika hrne svůj náklad před sebou a už tu máme výjezdové téma, kdy další z výtečně vypilovaných riffů nám naservíruje další vynikající skladbu, která jako horská bystřina strhavá všechno co jí stojí v cestě a Gillan se opírá do svých hlasivek. V mezihře řádí Paice na bicí společně s congy Iana Gillana a baskytarovou ozvěnou Glovera. Dynamicky vyhrocené hudební téma je v další erupci přiváděno do hudební extáze. Velmi výrazný rytmický základ nás přivádí do finále, v němž dochází k uzavření celého divokého běsnění v klasických modelech melodického hardrockového pylonu. Ano, tohle jsou klasičtí Deep Purple, kteří bořili pódia a omračovali nekonečné davy při festivalech (a nás v dané době vynechávali…… „děkujeme vám“, soudruzi, za tu „důslednost“, že jste je k nám nepustili, damned!!!!), na Vesjolyje ribjata jsme nebyli zvědaví……

Deep Purple se dostali z pohledu historického ohlédnutí pravděpodobně na svůj umělecký vrchol, což deklarovalo i památné dvojalbum Made In Japan, které považuji nejen v diskografii kapely za vynikající projekt, ale i obecně za jeden z nejlepších koncertních záznamů své doby.
Album není možné jinak dekorovat než pěti hvězdičkami a společně s albem In Rock by mělo být součástí učebnic hudební výchovy, bude-li se mapovat historie hardrockové hudby sedmdesátých let. Čtyřicet let mnohdy otupí a zdevalvuje na řadě uznávaných projektů jejich sílu a význam, tady mám pocit, že album zní stejně dravě, svěže, odhodlaně s velkým uměleckým přesahem jako v době svého vydání. Par excellence!!!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple