McCartney, Paul / London town (1978)

Album London Town mě přivezl tchán ze Švédska. Tchán byl jazzman a vyjadřoval se o něm trochu pejorativně, i když přiznal tu a tam zajímavá aranžmá. Nic jiného jsem od něho ani nečekal, protože jazzmani starého ražení mají svůj svět a do toho se bigbít a písničkářská muzika nikdy moc nevešly.
Jako milovník Beatles a stálý sledovatel tvorby Paula McCartneyho jsem byl ale notně zvědav co, nové album přinese.
Megahit Mull Of Kintyre (1977) měl nerockovou pravověrnou skotskou atmosféru a tak jsem se jenom dohadoval, kam nejaktivnější ex-Beatle nyní zavesluje a co nabídne. Vybaven informacemi, že se kapela Wings rozpadla a že zůstalo pohromadě jenom trio Paul+Linda a Denny Laine spíš zesilovaly můj zájem, než že by mě nějak odrazovaly, co bude dál… A tak se k albu zase vracím a nechám na sebe působit novou kolekci písní….

LONDON TOWN – melancholické přeznívající tóny elektrického piana přinášejí kus nostalgie… která má u Paula nezbytný prostor. Přitlumený klavír a smyčce jsou předobrazem střednědobého rytmu, ve kterém se pohybujeme v mollových a durových tóninách a máme před sebou dobře vystavěnou melodickou linku. Paul zpívá čitelně jasně a výrazně se smyslem pro obsah textu a bez nějakých manýr. Okamžitě ho poznáme. Orchestrace má onen retrocharakter a rytmická složka nijak nepotlačuje jeho harmonické struktury. Vedle mírně nasládlých sborů působí krátký part zvonivé kytary jako lesní zřídlo.
V závěru se skladba trochu zaostří a kytarista Jimmy McCulloch se blýskne krátkým, ale dobře vypilovaným sólem s proměnlivým rytmickým základem. Úplný závěr ovšem patří vokálu Lindy a klavírnímu úhozu v pozadí….

CAFE ON THE LEFT BANK – Varhanní intro ve staccatu a pak už nám tady šlape melodický rock, v němž je popřáno elektrickým kytarám v režie Jimmyho McCullocha Dennyho Lainea. Nosná rytmická struktura zajistí skladbě patřičnou zemitost. Kytarově se zde McCulloch opravdu vytáhne, třebaže Paul je tady number one, ale jeho kytarové spojnice mají nejen hlavu a patu, ale i strukturu a vývojovou linii, kterou v kapele už nějaký ten pátek ukazuje a na koncertech tomu nebylo jinak. Wings zde šlapou jako poctivá kytarová jednotka, které nelze v melodickém slova smyslu nic vytknout….

I´M CARRYING – pěkná studie na akustickou kytaru. Paul si zde hraje s jemně pilovanými tóny a přidává naléhavě znějící naříkavý hlas, který navíc doplňují smyčce a dodávají skladbě jistý typ vznešenosti. Krásná balada, hodna Paulovy pověsti. Má svoje rozezpívanost, vyspělou kompoziční skladbu a jako chladivý závan přináší pohlazení i smutek zároveň…

BACKWARDS TRAVELLER / CUFF LINK – tak tady se ovšem kapela vrhá do údernosti a dravé rozezpívanosti. Zvonivé akustické a elektrické kytary podporují varhany, dobově bublající zvuky recorderu a také zde máme analogový synthesizer Moog. V další části Cuff Link Paul a Linda rozehrávají synthesizerové schéma. Není nijak komplikované, ani rafinované. Pohybuje se stále v melodických sférách bez přítomnosti nějaké úletovosti. Pro album je to příjemné rozptýlení a proměna standardního soundu kapely trochu jiným směrem….

CHILDREN CHILDREN – před mikrofonem je Denny Laine. Také si skladbu sám napsal a nese v sobě klasické skotské prvky melodiky. Ve skladbě mu nahrál mj. houslový part Paul, ale jinak si Denny pohlídal instrumentaci skladby ve vlastní režii. Skladbě je o dětech a pro děti a proto je i její harmonie čitelná a melodie podmanivě podbízivá, aby si ji děti případně mohli i zazpívat. Nešlo tady o nějaké Umění nebo progresi, ale o melodickou záležitost pro všechny a myslím, že v tomhle ohledu skladba uspěla, aniž bychom jí mohli vytýkat, že má poněkud přízemní cíle…..

GIRLFRIEND – krásná baladická skladba se zajímavými aranžérskými postupy. Zvonivé akustické kytary, elektrické piano, tepající bicí a nekomplikované basové linky. Výtečně pojaté vokální struktury od šeplavého falzetu přes zvonivé hlasové polohy. Na skladbě je krásně vidět, jak všechny přítomné bavila a jak se dokázali i při práci stmelit k výtečnému výsledku. V mezihře McCulloch vypálí kytarové sólo podporován Lainem. Velmi zdařile kytarová kooperace a rytmické spojení. Atmosféra léta, zamilovanosti, dlouhovlasatá dívka s mírně posmutnělou tváří s velkými vpíjejícíma se očima a do toho hladivé harmonie. Klasický model Paulovy tvorby, který bych si dokázal představit v nějaké přetransformované podobě jako součást dávného beatlesovského repertoáru (je to jenom sen). Opravdu velmi zdařilý song.

I´VE HAD ENOUGH – do hájemství klasického rocku se vydáme v téhle úderné šlapavé skladbě. Obligátní model pro koncertní vystoupení, který dokáže strhnout svou čitelnou a v mezích drženo odvázaností. Nijaké komplikace. Bavme se a veselme se. Máme rockovou duši a tak do toho trochu šlápneme, ať všichni slyší, že nejsme žádný rockový odvar a že víme, kdy přitlačit na pilu.Paul ve zpěvu používá svůj lehce forsírovaný způsob zpěvu, když ze sebe vydává svůj typ dravosti. Škoda, že Jimmy McCulloch se zde nedostane k nějaké rozsáhlejší kytarové prezentaci, tady by mohl opravdu zaperlit a ukázat, jako je to brilantní hráč…..

WITH A LITTLE LUCK – pravděpodobně nejkomerčnější skladba na albu. Paul dobře věděl, že nezpívá jenom pro rockery a pro milovníky balad, ale že je tady i ženské publikum, které chce také „kus svého Paula“ a tak jim tuhle iluzi splňuje právě tímto typem skladby. Prolínání synthesizerových vrstev, hodně zjednodušených basů a bicích nabízí melodický opus, s jeho čitelným autorským rukopisem, dokořeněným kreativním aranžmá, která je pro skladbu životodárnou mízou. Tady cítím názvuky osmdesátých let – jinými slovy, to co Paul nabízel na alb dané doby. Zpívá ovšem skvěle. V jeho hlasu je dychtivost, ryzost a rozpoutanost, stejně jako v opakovaných sborech Lindy a Dennyho společně s bubeníkem Joe Englishem.

FAMOUS GROUPIES – další píseň má v sobě dusavou venkovskou britskou odvázanost. Cítím z ní atmosféru poutí, kolotočů, potulných divadelních kejklířů a šarlatánů, kteří metají kozelce, hádají z ruky a snaží se vzbudit pozornost prostých venkovanů. Paul zde vlastně představuje kapelu v osobitých obrazech a tak se to tady všechno spojuje v jeden konglomerát, kdy se hraje pro radost, ale s velkou pečlivostí a divadelním patosem a nadsázkou. Baskytara přivolá dokonce reggae a a sborové pívání a zvonění kytar nám nabídne v závěru výtečné zakončení vokálního aranžmá…..

DELIVER YOUR CHILDREN – dusavý šlapající rytmický běh a zvonění akustických kytar a jedné sólové. Máme tady výtečně a přímočaře vystavěné melodické skladby. Když se tak zamyslím, nedělá mi problém představit si tuhle píseň na přelomu let 1964 až 1965 v repertoáru Beatles. Krásně nosné vokální linky. Všechno běží vpřed jako o život včetně mírně „španělsky“ laděné sólující kytary. Vymyslet přehlednou a silnou melodickou píseň patřilo k nejsilnějším mccartneyovským přednostem, které ho pasovaly do role nezastupitelného melodika a tvůrce sonicky šumicích nápadů. Co chtít víc. Paráda? Zcela určitě.

NAME AND ADDRESS – v téhle skladbě cítím vliv rock and rollu padesátých let. Jakoby měl Paul potřebu pořad skládat úlitbu Elvisovi, Buddy Holymu. Roy Orbisonovi. Klasický model staré hudby oblečený do modernějšího kabátu, kam stačil vypreparovat McCulloch krátké zvonivé sólo. Zpozadí slyším varhany, které se mi zde zdají poněkud nadbytečné. Ovšem kytarová jízda je přesvědčivá až do závěrečného trochu rozpačitého konce, který nečekaným závěrem přichází, aby tenhle retrovýlet uzavřel….

DON´T LET IT BRING YOU DOWN – tohle je ovšem můj šálek čaje! Paul a Denny Laine vytvořili vynikající baladu. Paul zde v začátku zní skoro nezněle v té středně poloze. Pak ovšem nasadí svůj výše postavený tón a jsme doma. Zvonění minimálně tři akustických kytar a navíc jedné dvanáctistrunné a máme tady prolínání mollových a durových akordů, které přinášejí novou opravdu výtečnou píseň s nezaměnitelnou melodií. Denny Laine sem navíc nahrál krátké sólo na zobcovou flétnu a Jimmy McCulloch zde jedinečným způsobem kouzlí na elektrickou kytaru a dodává písní zádumčivou atmosféru. Rovněž percussion zde účinně udržují rytmickou strukturu. Další velmi silná skladba pro album, která mě nutí sáhnout po kytaře a začít pěkně v D mol. Máte-li smysl pro domácí rodinné hraní, nalijte si chlazené bílé, nalaďte akustické kytary, přizvěte přátele a můžete začít. Nic vás k tomu nevyzve lépe než tahle skladba, která nemá s Electric Light Orchestra pranic společného. Stejně tak se vidím sedět na osamělé skotské plání před západem slunce a je kolem mě pár kamarádů, kteří všichni prolínají hru akustických kytar do dokonalosti….

MORSE MOOSE AND THE GREY GOOSE – trochu si zaexperimentujeme v mccartneyovském duchu. Synthesizery, klavír, varhany, clavinet a baskytara s bicími. Rockové timbr skladby nelze zapřít. Paulův hlas zní ovšem chraptivě, skoro nemocně a syrově tlačí na pilu. Podle názvu samotné bych spíš soudil na nějakou hříčku, než na progresivní postupy. Ostatně do „vážného“ tónu se obrátí i akustické kytary a opakovaný mlýnek tónů. Hudební téma se na chvíli odmlčí, aby se v poněkud patetickém tónu vrátilo zpět. V aranžmá se objevují všelijaké zvukové piškuntálie, které přinášejí maximální odvaz, ale i hraný patos, který se mezi tím zvukovým chaosem derou na povrch… a jsme u konce.

Obal alba London Town byl ale nekompromisní….. Ti co hrají jsou WINGS a nikoliv Paul McCartney a Wings. Třebaže zde hrají v řadě skladeb kytarista Jimmy McCulloch a americký bubeník Joe English, přesto Paul usoudil, že na obalu nemají už co dělat (!). Album se totiž nahrávalo na jachtě, kterou si Paul, Linda a Denny se svou přítelkyní pronajali na plavbu napříč Atlantikem až na Virgin Islands a kapitán byl s miniposádkou překvapen, když mu na palubu a do kajut přikurtovali hudební aparaturu a nahrávací zařízení a trio nahrávalo skladby během cesty přes mořskou pláň. Finále se ovšem dokončovalo ve studiu Abbey Road v Londýně. Podobně jako se rozešel v nedobrém Paul s předešlým skotským kytaristou Henry McCulloughem, stejně tak se rozešel is mladým Skotem Jimmy McCullochem.
Pamatuji si obsah Paulovy verze pro novináře. „Jimmy je vynikající kytarista. Má techniku, cítí i blues a potřebnou dravost, kterou hráči nutně potřebují. Když vezme akord, tak to zvoní ještě dvacet minut poté…. Ale má někdy dost tvrdou hlavu a pak jdou věci mimo mě a jeho vnímání. Domluvili jsme se, že se tím nebudeme zabývat. Nyní je u obnovených Small Faces…“ Paulova verze byla částečně upravena pro potřeby novinářů. Jimmy McCulloch byl opravdu vynikající hráč a myslím, že lepšího ani předtím, ani potom už ve své kapele neměl. Byl stylový a měl smysl pro improvizaci, naučenou u Stone The Crows v poslední fázi…. Založil vlastní kapelu Dukes, ale v r. 1979 zemřel na otravu heroinem. Velká tragédie!
Album London Town se mi líbí svou bezprostředností a sérií kytarově zvonivých písní s příjemnými harmoniemi. Má styl a vypovídá o Paulových autorských a interpretačních schopnostech to nejlepší. Ostatně v daném roce byl vyhodnocen jako největší skladatel písní od doby Franze Schuberta a pochybnosti o tom nemám dodnes.
Čtyři hvězdičky!

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - London town
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul