Anderson, Ian / Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock? (2012)

Když jsem zaslechl, že Ian Anderson vydá letos pokračování fenomenální JT kompozite TAAB, překvapilo mě to. Za prvé to bylo po těch letech nečekané, podivné bylo i to, že deska nevyjde pod hlavičkou JT (když mohla "A", která byla původně plánovaná jako Andersonova sólová věc nakonec vyjít jako JT záležitost, tak proč ne tohle?). Po zjištění, že se na TAAB2 nebude nacházet věrný Andersonův souputník Martin "Lancelot" Barre mi částečně bylo jasno. Nejspíš už ani Anderson neměl chuť bez Barreho použít nálepku JT. Po tomhle zjištění jsem netušil, jestli se těšit nebo děsit...

Ale deska už je venku a teď už víme... jak to dopadlo? Bez mučení přiznávám, že je to pro mě překvapení roku 2012... příjemné. I přesto, že chybí Barré (dobrá, Opahle je fakt dobrý), deska není od JT (to je spíš ale otázka názvu) a je to pokračování klasiky všech klasik, dopadlo to víc než dobře. Snad bych se nemusel bát ani slova výborně.

Deska nijak nekopíruje původní TAAB, což je dobře. Ano, motivy tam slyšet jsou, ale skryté pod povrchem, jen občas vykouknou trochu víc nad hladinu... Ale co je v dnešní době velké plus, po prvním poslechu CD ve Vás něco z toho zůstane a máte chuť si ho zanedlouho pustit znovu... U dnešní tvorby spíše zřídkavý jev... muzika současnosti je studiově na výší (+/-), instrumentálně jsou výkony dnešních muzikantů na hranicích technických možností, ale po poslechu většiny desek toho v hlavě moc nezůstane a dost často, bohužel, ani chuť si novou desku pustit znovu. Koneckonců, Jethro Tull posledních dvaceti pěti let jsou toho typickým příkladem - poslední opravdu dobrou desku vydali v roce 1987 - Crest Of A Knave... od té doby sice ještě pár kusů vyšlo, všechno jistě kvalitní věci, občas to zajiskřilo víc, občas míň, ale všechno to bylo takové šedé, bez nápadu, myšlenky, vzruchu...

To je na TAAB2 pryč... Anderson se nadechl a rozmáchl k nečekaně heroickému výkonu. A tak je tady deska, ve které nenajdete pouze pocit, že slyšíte nějaké pokračování TAAB, ale tu a tam na vás vykoukne průřez vším, co JT udělali za celou existenci skupiny - od Aqualungu, přes Passion Play a War Child k Heavy Horses a k novějším Root To Branches... jakoby Anderson rekapituloval celou svou hudební dráhu. Navíc je Ian kupodivu slušně hlasově disponován (vzhledem k tomu, jak se jeho zpěv zhoršil po hlasové operaci v polovině 80. let).

Nebudu hodnotit jednu věc po druhé, doporučuji všem si novou desku poslechnout, uslyší skladby, které mají nápady, hlavu a patu a po dlouhé době CD, které v nich zanechá nějaký pocit a které se poslech od poslechu zlepšuje... Jen vyzvednu skladby, které mi připadaly zajímavější (což se, samozřejmě, může po delší době změnit): From A Peeble Thrown; Banker Bets, Banker Wins; Old Schools Song; Wooton Bassett Town; A Change Of Horses; Kismet In Suburbia. Krátká Cosy Corner mi svým vyzněním z nějakého důvodu připomněla část A Passion Play - celkem podivnou mluvenou pasáž "The Hare Who Lost His Spectacles" - kterou jsem nikdy plně nepochopil :-) V tomto případě je Cozy Corner přece jen vhodnější a není tak mimo... spíš taková hříčka - ale formu svým způsobem podobná.

Takže ještě hodnocení: je tady něco, co asi nikdo nečekal. Deska, která se směle může přiřadit k té lepší polovině diskografie JT. Anderson v překvapivé formě jak na flétnu (o tom jistě nikdo nikdy nepochyboval), tak i hlasově a skladatelsky. Škoda, že tu není Barre a nevyšlo to pod značkou Jethro Tull, myslím, že by si "Tullové" zasloužili takový přírůstek do diskografie. I z toho důvodu dávám 4*, možná bych se nebál i nějakou desetinu přihodit.

Pro mě příjemné překvapení roku 2012 (i když jsme teprve v první třetině, nemyslím, že letos zažiji překvapení větší). Jděte do toho, já už si objednal CD i DVD a ve středu všechno pořádně osolím na aparátu (zatím poslech v mp3 na sluchátkách nebo kompu).

» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian