Dylan, Bob / Oh Mercy (1989)

Dylanovo album Oh, Mercy bych označil za jeho nejsilnější umělecký opus osmdesátých let. Jak už jsem zmínil jinde, osobně jsem toho názoru, že tahle americké legenda v každém desetiletí od počátku šedesátých let má tři velmi silná alba velmi vyrovnané úrovně, kterými obhájí svou bohatou albovou diskografii.
Úplně první hudební kontakt s tímto albem mi zprostředkoval Jiří Černý na jeho Antidiskotéce, třebaže jsem o jeho existenci už věděl z Melodie a provázely ji jenom pochvalné recenze a postřehy.
Album je už léta součástí mojí sbírky a když potřebuji ucítit nějaké vnitřní skoro bych řekl osobnostně intimní vibrace, sáhnu po tomhle albu. Myslím, že má v sobě určité mystérium, které z něho nevyprchalo ani po třiadvaceti letech….

POLITICAL WORLD – úvodní hudební motiv mi připomene téma z nějakého psychedelického westernu. Výtečně vyprecizovaný sound, který se valivým způsobem hrne vpřed se zajímavě vypilovanou rytmickou strukturou. Willie Green na bicí nástroje a Tony Hall na baskytaru dusají a šlapou v neuvěřitelně přesném stylu. Jejich hra není technicky komplikovaná, ale snad právě proto ta údernost má mimořádný dopad. Dylanův hlas není horší ani lepší. Prostě je stále stejný a my už si po těch desítkách let zvykli na jeho styl, který má tu svou slapskou hořkost a nedbalou eleganci. Kytaristé hrají v rychlých doprovodech a udržují patřičné napětí a spád odpovídající už samotného obsahu textu, kdy svět byl ještě rozdělen na Západ a Východ a kdy docházelo k řadě destrukcí na politické scéně. Vystižné a zasahující….

WHERE TEARDROPS FALL – vláčný shuffle klouzavé melodie, v níž hraje Daniel Lanois na steel kytaru, zatímco Dylan sedí za klavírem a výtečně frázuje. Tahle píseň je v podstatě houpavý valčík. V písni se nezpívá o ničem veselém a tak i z interpretace je znát smutek a hořkost. John Hart do skladby připojí výtečně zahrané sólo na saxofon, čímž učiní tečku za touhle melancholií….

EVERYTHING IS BROKEN – výtečná odpichová skladba od prvního tónu. Daryl Johnson zde výrazně tepe na conga, Dylan vedle zpěvu hraje naelektrcikou kytaru s mírným dozvukem vibráta, což skladbě dodává zvláštní atmosféru. Daniel Lanois hraje na dobro a rytmika mistrovsky šlape. Tohle je bigbít poučený rhythmandbluesovým nádechem, k němuž Dylan připojuje i foukací harmoniku. Srozumitelná melodická linka sází na výrazovosti a bezprostřednosti, a z interpretace a instrumentace je cítit vzájemné nažhavení a nikoliv nějaká umělecká šmíra. Paráda…..

RING THEM BELLS – nádherně procítěná balada, v níž Dylan hraje na klavír za asistence Lanoise na kytaru a Malcolna Burna na hammondky, jejichž svištivý tón v pozadí má jakoby astrální rozměr. Je zde velká emocionální exprese. Dylan není samozřejmě žádný Freddie Mercury, ale ve výrazu a podání má pocitově vnitřně stejný dopad při poslechu a jeho interpretaci se dá věřit, je to životní reflexe a obnažování pocitů, kterému vnitřně rozumím. Nádherná skladba komorního typu…

MAN IN THE LONG BLACK COAT – nádherný úvod. Jako bych si přivolal film Desperado. Kouzlení s akustickými kytarami a jejich blyštivými tóny, které vibruji ve stereofonním poslechu doplněně táhlou a emocionální harmonikou. Dylan výrazně akcentuje v deklamovaném textu obsah sdělení. Dostat do obsahu interpretace dramatický náboj není nikdy snadné, tady se ovšem děje s neuvěřitelnou lehkostí a hlavně věrohodností. Ani zde není žádná rafinovaná hudební struktura. Pracuje se zde s běžnými akordickými obraty, které jsou ovšem mistrovsky zaranžovány. Dylan si nahrál akustické kytary (jedna je dvanáctistrunná!), zatímco na dobrou zde nádherně kouzlí Daniel Lanois a varhanní motiv připojil Malcolm Burn. Velmi silná skladba. Nepochybuji o tom, že se ji bude pokoušet hodně lidí napodobit anebo vytvářet další a další coververze.

MOST OF THE TIME – další melancholický rozvolněná skladba. Aranžérský rukopis Daniela Lanoise je už jasně čitelný. Rytmický struktura dotváří tiché, ale stále prokreslené vnitřní napětí. Nikdo zde nemá zapotřebí exhibovat na svůj nástroj a přesto zde cítím velký vzájemný muzikantský přesah, který se ve velké kruhu spojuje do jedinečného výsledného tvaru. Bluesová atmosféra je zde hodně čitelná a kdo chce, a zavře oči, uslyší i jisté postpsychedelické nálady. Lanois a Dylan modulují kytarové tóny do imaginárních blikajících světel a pulsující rytmika s Hallovou nádhernou basovou linkou a backgroundovou potemnělostí korunují tohle dílko jako jedinečný majstrštyk…

WHAT GOOD AM I? – možná v téhle skladbě cítím trochu závan bývalé spolupráce s Markem Knopflere z Dire Straits a atmosféra mi tuhle kapelu zcela zákonitě připomene. Je zde opět velmi osobitá zpověď, kdy Dylan vkládá do své interpretace obsah obnažené duše a možná i vlastní zpověď z věcí, které ho trápí a které nezůstaly zodpovězeny. Znovu si uvědomuji, jak je nesmírně těžké napsat, zaranžovat a interpretovat takovýto typ skladby a evidentně to mnoho lidí nedokáže, nebo to nedělají tak, aby nás dokázali strhnout. Dylan tyhle věci dělá velmi přesvědčivě a právě ona stručnost, stojící na jednoduchosti oholené na dřeň je knihou života a věrohodnosti… Parádní příklad lidské zpovědi….

DISEASE OF CONCEIT – v další procítěné baladě si nahrál Dylan klavír a hammondky sám. Zajímavá harmonická struktura nemá nějakou přebohatou melodickou linku, ale akordické proměny mají v sobě neopakovatelnou zvláštnost. Některé motivu znějí jako duchovní zpověď a vyznávání toho co člověka trápí, vnitřně sžírá a proměňuje v něco jiného – bez vlastní identity. Z interpretace cítím velkou pokoru. Mason Ruffner zde zahraje první výraznější kytarové sólo v mezihře. Má jasný a nezkreslený tón a podmiňuje obsah sdělení. Velmi vystižné a hlubokomyslné sdělení….

WHAT WAS IT YOU WANTED – mollové akordické proměny s nezvyklými náladotvornými tóny jsou sledovány basy Malcolna Burna a tepajícími bicími Willieho Greena a hostujícího Cyrila Nevilla, který zde prokresluje rytmickou složku nenápadně, ale čitelně na percussion. Kytary hrají úsporně a spíš mlží do krátkého vstupu foukací harmoniky v melancholickém oparu. Epický obsah textu jakoby bilancoval lidský život co dal a vzal a hudební struktura se přidržuje jakémusi sebezpytování, které instrumentace vzájemně velmi citlivě kloubí do výsledného tvaru…..

SHOOTING STAR – závěrečná skladba má opět melancholickou náladu. Možná zde někdo ucítí country, někdo v interpretaci místy až soul. Tohle je typický dylanovská záležitost s hlavním poznávacím znakem. Jednoduchost v podání a přesto sdělení a podání na mistrovské úrovni. Dylan nepotřebuje žádné patetické proklamace, ani nějakou instrumentální okázalost. Dokážu pochopit, že lidi kolem dvacítky a lehce přes tenhle hudební motiv asi nezaujme, ale jakmile člověk zestárne a postoupí do kategorie středního věku, najednou ucítí jiné vibrace, které předtím třeba neucítil. Byly v něm, ale nebyly probuzeny. Tady vnímám jakési vnitřní poselství, kterému chci naslouchat, protože je ryzí a pojmenovává věci pravými jmény…

Řekl bych, že významný podíl na úspěchu alba má i jeho producent Daniel Lanois, jehož nejenom producentský, ale i aranžérský rukopis ve spolupráci s Dylanem znamená velkou kvalitu a osobitý přínos. Bob Dylan zde zanechal významný otisk jeho umělecké osobnosti a jhá mohu album jenom doporučit těm, kteří hledají, co vedle metalu, nové vlny a synthipopu přinesla osmdesátá léta. Nedotčen žádným z odnoží zmíněných stylů vytvořil Dylan opravdu osobitý opus, kterému dávám pět hvězdiček!

Street art, který se objevil jako design obalu vytvořil jakýsi Trotsky.... možná je to nějaký pralevoboček Stalinova polotického protivníka Trockého. Hmm... spíš to bude nějaký anarchista.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Oh Mercy
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob