Gun / Gun (1968)

Britskou skupinu Gun jsem poznal pravděpodobně jako všichni ostatní prostřednictvím veleúspěšného singlu Race With The Devil. Přesto se zdráhám tuhle kapelu označit jako „skupinu jednoho hitu“, jak jí to občas předhazují hudební historici, protože po nich zůstala jenom dvě alba.
Pravděpodobně podle vzoru věhlasných Jimi Hendrix Experience a Cream se rozhodli bratři Adrian a Paul Gurvitzovi společně s Louisem Farrellem postavit kapelu, ze které byl tuším předtím odejit klávesový hráč a aby to bylo stylovější, tak si jméno Gurvitz (které znělo moc hebrejsky) změnili na efektnější Curtis. Předobraz Gun byla skupina The Knacks - nemýlím-li se...
Pamatuji si, jak se nějaký čas vedly spory, jestli opravdu jméno Curtis a Gurvitz je identické a jestli se nejedná o chybu v textu, případně o nějaká jiná jména. Dnes už jsou tyto pochybnosti narovnány.
Protože zde byla dostatečná míra talentu, pracovitosti, odhodlání a samozřejmě i nezbytného štěstí, skupina v Londýně odstartovala svou kariéru.
Byla to doba, kdy se v hudbě hojně prolínala psychedelie, blues a rock začal být stále tvrdší a tvrdší a právě do těchto ingrediencí se Gun dokázali strefit….
Protože většinu legendárních „návratů“ mám rád, proto také padla volba obstarat si album do své sbírky.

RACE WITH THE DEVIL – patetický úvod jako při nějaké avantgardní opeře a pak už tu máme správně dusající bicí Louise Farrella a dunivou pulsující baskytaru Paula Curtise a svižnou přiostřenou elektrickou kytaru jeho bratra Adriana Curtise. Výjimečně dobře vypilovaný rockový riff, který má dravost, strhuje jako horský vodopád do bezedné hlubiny. V mezihře se ovšem ozývá šílený chechot „ďábla“ a je sem přimixována i orchestrace, která naplňuje dobou představu homogenního hudebního útvaru. Adrian Curtis se nenaučil jenom opakující se schéma, ze kterého skladba vychází, ale dokáže výtečně propálit i další téma rychlými kytarovými běhy. Prostě rock jako zvon!

THE SAD SAGA OF THE BOY AND THE BEE – patosu se nezbavíme. Mocné dechy a dunivý sound rozvířených bicích a baskytarové potemnělé tóny se přitlumenými sbory z backgroundu přinášejí mocné téma. O to větší překvapení nastává, když se další téma promění v podstatě v melodickou písničku s rytmizovanou rozverností, doplněné dokonce i smyčci, kterou opět mocné tutti mění na monstrózní hybrid. Závěr opět patří mocnému tématu z prologu. Celé to na mě působí mírně muzikálovým dojmem, kdy se povyšuje prosté srozumitelné melodické zpívání na „umělecký tvar“. Nechci samozřejmě ironizovat, ale je to pokus vyrovnat se s prvky nějakého vyššího poslání. Smyčcové „symfonické“ svištění a violoncellové přiznávky znějí bytelně a hymnicky, závěr ovšem patří kytarovému fadeoutu…

RUPERT´S TRAVELS – orchestrace se na album dostala jako součást plánu. Další skladba je instrumentální. Kytarista Adrian Curtis se vyrovnává s aranžmá smyčců v duchu přibližující názvuky španělského flamenka. Celý dojem budí představu nějakého soundtracku pro velké téma na plátně. Třeba do westernu anebo do nějakého dramatu od Juana Antonia Bardema. Napětí dané nejen harmoniemi, ale i akustickými kytarami má ovšem svou přitažlivost, vyvolává různé kontemplace a to bylo pravděpodobně cíleným záměrem….

YELLOW CAB MAN – bicí s baskytarovou vzbuzují dojem šlapajícího parního stroje závratnou rychlostí, nad kterou se vznáší lidský hlas a kvílívá proměnlivě rychlá elektrická kytara, která vyšívá klikaté obrazce. Skladba má zajímavé aranžmá a je zde kladen důraz na kompoziční propracovanost. Jakoby si trio ovědomovalo, že i přes svoje nesporné kvality a invenci je limitováno svými možnostmi a proto přizvalo na album smyčce a místy i dechy, aby se docílilo sevřeného rockového útvaru s vyššími uměleckými ambicemi. Píseň v podstatě pojednává o taxikářovi, což umocňuje pulsující instrumentace. Otázkou zůstává, jak asi tyto skladby mohly vypadat na koncertním pódiu zbavené přimixovaných aranžmá, hrané s syrovém triu. Přestože Adrian Curtis není ani Jimi Hendrix a Eric Clapton, hraje zcela jinak, přesto jeho výrazný hráčský podíl nijak nepopírám

IT WON´T BE LONG (HEARTBEAT) – třebaže název tomu napovídá, s The Beatles skladba nemá nic společného. Divoké běsnění na bicí nástroje v jednom hutném tvaru s s baskytarou a elektrickou kytarou, s přerušovaným signálem přivolává dravé téma. Bicí dusají a kytara objíždí střednědobé téma, za kterým se ozývají lidské hlasy a a psychedelická ozvěna ve sborech. Kupodivu se píseň nějak výrazněji nepřiostřuje, do vzrušeného oddychování vstupují opět smyčce, které hrají unisono s rockovým základem. V něčem si je skladba podobná s tvorbou Arthura Browna, třebaže zde nejsou démonické hammondky. Zato zde duní rytmika jako o život – pracující jako bušení lidského srdce do výrazného zpomalení a konečného zamumlání….

SUNSHINE – orchestrace je opět v akci a nad ní se vznáší Curtisova elektrická kytara. Paul a Adrian zpívají společně, také sbory a objevuje se zde i kánon a nezní to vůbec špatně. Nějaký instrumentální průlom se pořad ale nekoná a možná se témata začínají mírně připomínat. Je to ale stále pořád velmi poslouchatelný materiál. Oslava slunce získává hymnický charakter a Adrian Curtis nás opět zahrne kytarovou exhibicí se stejnou barvou zkreslení. Nepoužívá ani wah wah pedál, ani feed back, ale stále je zde pořádné porce rocku, která má svou podmanivost. Zpozadí zmíněná orchestrace a smyčcové těleso nás přivádějí někam do hájemství slavného muzikálu Hair a to nejen názvem, ale i pojetím…

RAT RACE – teď ovšem přichází změna. Máme zde klavír, těžký sborový background a smyčcové stěny. Zpívaný hlas má baladickou naříkavost a hutně znějící violoncella přinášejí další těžké a velké téma, kde se rocková podstata tria ztrácí. Není to špatné, ale mám pocit, že tuhle skladbu by mohlo nahrát i více jiných skupin než jenom Gun. Je to napůl výtky a napůl konstatování. Máme zde další „běh“ (tentokrát krysí běh), ale doprovod zní v rytmech zpomaleně a nebýt občasných důrazných akcentů, tak i těžkopádně a vlny smyčců s klavírem se vzájemně přelévají jako na mořském břehu…

TAKE OFF – zvláštní snůška důrazných slov v úvodu a pak přichází něco jako hudební horror. Kvílivá kytara a drsný rytmický nástup v rychlém dunění bicích a baskytary s připojenými psychedelicky znějícími hlasy a sbory, které se přelévají ve stereu zprava doleva a naopak. Ve sborech The Gun znějí jako Moody Blues, ale hudba je pochopitelně někde jinde. Jsme zase na ryčné rockové platformě, kdy šumí činely, duní basy a plápolají kytarové plameny. Gun se zde vyrovnávají s psychedelií velmi slušně (místy až raně pinkfloydovsky), rytmika je ovšem zběsilejší a útočnější. Vidím modrou páru, blikající světla a promítané černobílé diapozitivy a všichni se chtějí vznést někam výš, výš, výš a ještě výš…… Farrell nám předvede, že i on patří do kategorie sólující bubeníků a svými breaky a vířivými činely v ducha Gingera Bakera, Mitche Mitchella a Keithe Moona zaďáblí, zatímco už do hry vstupují kytarové imprese Adriana Curtise a basové dunění jeho bratra Paula. Sborové zpěvy se hlásí o svoje slovo jako při tajemném rituálu a agresivní rockové výpady střídá vzestupné harmonizování smyčců všechno se děje v neustále rychlém a v závěru i orchestrálně patetickém duchu nekonečného závěru vrcholícím fortissimo a psychedelickým přezníváním kytary….

Mám pocit, že na skupinu Gun se nějak obecně zapomnělo. Třebaže jejich alba vyšla v reedici, připomínají se jenom pamětníkům a další generace, pokud nejsou orientovány na historii britské rockové scény o téhle kapele nebudou mít ponětí. Myslím, že je to škoda…
Jenom doufám, že satanisté neměli a nemají „zájem“ vtáhnout kvůli jediné skladbě do svého ranku i Gun –bylo by to směšné… (třebaže pestrý výtvarný motiv na obalu od startujícího Rogera Deana tomu napovídá…)stejně tak jako Al DiMeola se svou skladbou Race With The Devil On The Spanish Highway by mezi nimi vypadal asi nepatřičně, tohle už je ale trochu jiný level…
Možná bych mohl připomenout, že i u nás výtečný hit Race With The Devil dráždil a lákal některé naše kytaristy jak z amatérské, tak i z profesionální scény.
Kytarista ostravské skupiny Flamingo (Marie Rottrová) Jan Hasník, tuhle skladbu jako instrumentálku nahrál a viděl jsem ho kdysi dávno v televizi, jak to předváděl. Také kytarista Jiří Mareš z pražské undergroundové skupiny Extempore (Jeroným Neduha a Mikoláš Chadima…) tuhle skladbu dokázal výtečně zahrát na koncertech.
O tom se pravděpodobně Gun asi nikdy nedozvěděli (!?). Svědčí to ovšem o tom, že se tady podařilo natočit výtečný melodický riff, který si získal patřičnou inspirativní pozornost. Já myslím, že i ostatní hudební materiál na albu není špatný a místy i zajímavý a tak ty čtyři hvězdičky albu udělím.

» ostatní recenze alba Gun - Gun
» popis a diskografie skupiny Gun