Guru Guru / Dance Of The Flames (1974)

Už polovině sedmdesátých let jsem zaregistroval řadu západoněmeckých skupin (ty východoněmecké kapely jako Die Puhdys, Karat… se mi jevily spíš jako hrůzné), které se poměrně výrazně prodraly na evropskou scénu a mnohé z nich byly i zdatnou konkurencí baště britského progresivního rocku….
Ať už jmenují Tangerine Dream, Ash Ra Tempel, Amon Duul 2, Nektar, Atlantis, Eloy, Klaus Doldinger´s Passport, Cluster, Kraan, Can a díky příznivým okolnostem jsem tak narazil i na Guru Guru. Ten název mě tehdy zněl jaksi africky – etnicky, ale byl jsem upozorněn, že tohle je pořadně drsné rockové trio…
Mani Neumeier – zakladatel a bubeník kapely, také tvůrce různých manifestačních textů byl hlavní frontman a kapela během let měnila sestavu, takže album Dance Of The Flames zastihuje Guru Guru v jiném obsazení, než na počátku své dráhy. A album samotné? Dostalo se do mé sbírky darem jako vzorek jejich tvorby a už v ní zůstalo…

DAGOBERT DUCK´S 100th BIRTHDAY – prapodivně „kokrhání“ v úvodu otevírá prostor syrovému rockovému nástupu. Kvákající elektrická kytara, melodická baskytara a kreativní bubenické postupy se nesou v dravém, ale nikoliv ohlušujícím soundu a do toho vstupuje napůl deklamovaný a napůl zpívaný hlas, který zase naopak nezní příliš drsně, ale v mezí normality, což je ve výrazném protipólu k hudbě. Jinak musím konstatovat, že první co mě napadá, je přítomnost Jimi Hendrix Experience. Bicí Maniho Neumeiera nemají zase až tak příliš daleko k Mitchi Mitchellovi, i když baskytara spíš ve svém vedení funkového modelu je bližší spíš Billy Coxovi a ne Noelu Reddingovi. Instrumentální mezihra je relativně dlouhá a poskytne příležitost ke kytarovému vyjádření Houschangu Nejadepourovi (hodně divné jméno, není-liž pravda!). Rytmika je dobře vybroušená a musím konstatovat, že drží velmi pevně pohromadě. Divoké breaky, kulometné přechody a důrazné údery s kreativními basovými nástupy v rychlém sledu a klesání harmonické struktury do konečného závěru. Úvod zcela podle mého gusta….

THE GIRL FROM HIRSCHHORN – druhá skladba má meditativní charakter v úvodu. Cinkají zde akustické kytary, zpívají ptáčci… ale postupně skladba nabírá na dynamické prokreslenosti. Bicí mají šlapavý rytmus a perkusivní dozvuky, baskytara zde nehraje nějak zvlášť komplikovanou linku a jednoduše tvrdí muziku – může to být ale i elektrický kontrabas (?). A pak už máme co do činění s důrazným rockovým nástupem, kde Nejadepourova kytara společně s wah wah pedálem kouzlí v rychlých tónových výměnách. Guru Guru si potrpí na výraznou instrumentální pozici a protože jejich souhra a muzikantský potenciál to dovolují, neustále stupňují napětí a dokáží držet dlouhou dobu pozornost posluchače (Když na konci r. 1972 začínal pražský Energit, zněl v některých okamžicích hodně podobně, jak dokumentují dobové nahrávky skupiny – Andršt+Padrůněk+Šedivý+Khunt). Rytmická figura zůstává svou hypnotickou přesností neměnná, zato Nejadepour vymění elektrickou kytaru za akustický nástroj a servíruje nám zde vybrnkávané téma, které zní zajímavě a už jsou zde i zpěvy a vrací se elektrická kytara, která se prolíná s akustickýmii tóny a závěr má důrazně patetický tón ve zdůrazňování dynamiky….

THE DAY OF TIMESTOP – pořádně zrychlený rockový riff. Tady se Guru Guru už přibližují jinému hudebnímu pojetí, které bych nazval fusion music po německu. Tady je jazzrocková minulost Neumeiera zcela evidentní a Nejadepour se snaží hrát ve stylu Johna McLaughlina. Technicky dobře vypilované velmi rychlé téma s rychlými kytarovými hady a opakovanými motivy, zdůrazňujícími napětí a stupňování harmonie je také dost mahavishnovské, třebaže cobhamovské rytmy znějí více jazzově a ne rockově. Klobouk dolů před Nejadepourem. Dostal zde příležitost zcela sám rozběhnout kytarová přediva a po krátkém breaku je ve hře elektrický bass Hanse Hartmanna. Ovšem střídání barev a plného kulatého tónů má rockovou dravost a po dalším breaku si zařádí i Neumeier na svou bicí baterii. Technicky vyzrálý hráč, který dociluje nejen kulometnými přechody, ale u perkusivními zvuky téměř dokonalosti. Závěr už ovšem patří cvrlikajícím ptáčkům. Ano, nezdráhám se nazvat tuhle kompozici nářezem!

DANCE OF THE FLAMES – ve fusion asi zůstaneme. Hartmann vymyslel velmi sugestivní basové téma a Neumeier čeří sound strašidelnými zvuky podporovanými elektronikou. „Tanec plamenů“ jako název skladby se mi zdá velmi přiléhavý. Když poslouchám Nejadepourovu kytarovou hru, mám pocit, že přilévá hořlaviny do ohně a jeho kytarové tóny plápolají, žhnou, pálí a ničí…. Šustivé bubenické dozvuky sem vkládají další neklid, ale jinak je skladba v režie baskytary a kytary. Psychdelické zvuky ve zkreslovaných ozvěnách, tajemný šepot a přeznívání neidentifikovatelných zvuků je spojnicí mezi instrumentací až do závěru. Opravdu strhující….

SAMBA DAS ROSAS – Guru Guru ale dokáží překvapit a najednou jsme někde v Latinské Americe. Neumeierovy percussion dusají v rytmu samby a Nejadepour nahrál úderné a svižné party na akustické kytary a elektrický kontrabas doplňuje tohle náladotvorné živočišné muzikantství. Vyzývá k tanci a k uvolnění. Ale není to žádný santanovský model, spíš k brazilskému pojetí elektrického jazzu vynikající zpěvačky Flory Purim. A pak že chladní a studení Němci nejsou schopni vytvářet tak plnokrevně nadupanou a nahuštěnou hudbu plnou emocí a hlasového scatu. Slyším zde i marimbu a wood blocky a všechno je podřízeno těkajícím a zrychleným rytmickým strukturám. Alespoň podle mého cítění – paráda!

RALLULLI – experimentování se rozbíhá. Tady se deklarovaný německý kraut-rock proměňuje spíš v něco, co lze zaslechnout ve world-music, jakoby zde řádil Trilók Gurtu, John McLaughlin a Stanley Clarke. Ale jsme vedle. Tohle jsou hoši z bavorského Mnichova a vstřebali meditační hudbu, kde slyšíme arabské, indické a africké odkazy. Percussion jdou opravdu výtečné a ovládnou zcela pole působnosti. Nikoliv jako Armando Peraza, ale spíš jako Nana Vasconcelos – ale takhle řádí Mani Neumeier. Teď mám zcela jasný pocit, že slyším flétnu, která ovšem není v nástrojovém obsazení zaznamenána, ale bytostně do skladby patří. Kreativní, barevné, pulsující a strhující od začátku do konce….

AT THE JUNCTURE OF LIGHT AND DARK - alternativní prvky hudby sem přinášejí pro změnu zase flamenco. Výtečný zvuk akustických kytar v playbacku. Zajímavé harmonické proměny a plné a jasné tóny v robustním a strhujícím provedení. Mohu prohlásit, že tady se prolíná všechno kvalitní co na akustickou kytaru kdy zaznělo: Page, McLaughlin, DiMeola, De Lucia… Nejadepour je opravdu příkladem eklektického kytarového hráče, který lehce přechází ze stylu do stylu a pořád to má svou tvář. Nezbyvá mi než chválit a obdivovat….

GOD´S ENDLESS LOVE FOR MEN – tady je vliv Mahavishnu Orchestra hodně cítit (kdo by to také z progresivních hudebníků mezi rockem a jazzem takto necítil?!) Neobvyklé stupnice, šíleně divoká jízda na bicí baterii se zapojením všech technických spoností, korunovaná zvukem gongu. Nejadepour zkouší mclaughlinovské postupy a daří se mu, rozlamované akordické proměny v doprovodech a rychlé běhy sice nejsou zcela na roveň McLaughlinovi, ale okamžitě ten vliv poznáte a procítíte. Pro kytaristu je to ovšem těžká noční můra. Rytmika je vypilovaná a stále důrazná a jako nosná zeď bez vibrací drží celou tu kytarovou architekturu vystavěnou hodně vysoko…. Kompoziční strukturu se v závěru zklidňuje, ale nijak neslevuje ze svých nároků…. Par excellence!

Album Dance Of The Flames od Guru Guru mohu jenom doporučit milovníkům fusion music, progrocku a vůbec těm, kteří hledají v hudbě kvalitu, sdělení a instrumentální mistrovství a samozřejmě i hudebníkům, kteří mají vyšší ambice posunout se do horních podlaží toho virtuálního mrakodrapu, kterému se říká hudba…..
Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Guru Guru - Dance Of The Flames
» popis a diskografie skupiny Guru Guru