Black Sabbath / Master of Reality (1971)

Démonickou skupinu Black Sabbath znám od r. 1970. Tehdy jsem poprvé na magnetofonovém pásku uslyšel jejich první eponymní album (jemu věnuje někdy příště vlastní recenzi). Ale skutečné vinylové album téhle kapely jsem získal v době, kdy už jsem dělal rockové diskotéky – od podzimu 1972. Kamarádovi poslala album Master Of Reality jeho babička z NSR (už nevím, kdo jí to tehdy doporučil koupit) a on kupodivu tomuhle albu nějak nepřišel na chuť.
Kolem mě už se zdařile rozvíjela „sabbathománie“ a mít docela „čerstvé“ album k dispozici se považovalo za velké terno. Album jsem si díky tomu tehdy naposlouchal tam a zpátky nesčíslněkrát, až už potom nebylo běžně hratelné a možná díky této okolnosti jsem se nestal „sabbathologem“ a jejich tvorbu jsem sledoval zpovzdálí.
Musím se přiznat, že jsem vždycky spíš preferoval kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Atomic Rooster, Uriah Heep a Grand Funk Railroad…. a Black Sabbath mě míjeli. Možná proto nejsem tak kován v jejich obsáhlém repertoáru jako mnozí jiní z Vás a proto se také nezúčastňují debat na tohle téma. Netvrdím, že během sedmdesátých a osmdesátých let už nevzniklo nic zajímavého, ale také pod vlivem jiné hudby jsem Black Sabbath nevyhledával.
Nicméně jsem se rozhodl, že si toto (pro mě památné album) po mnoha letech pořídím a tak jsem se k téhle kapele po řadě let zase vrátil.
Vzpomínám si, že součástí alba byl tehdy plakát, který mě jako sedmnáctiletého kluka tehdy fascinoval: byl v potemnělém tónu… na něm stály čtyři děsivě vyhlížející vlasaté postavy v dlouhých kabátech u nějakého košatého stromu. Z toho plakátu lezla zima a ponuro, ale mé rebelantské duši to tehdy maximálně vyhovovalo a přál jsem si takhle také vypadat, což se mi tak trochu i splnilo, navzdory odporu starší generace a děsil jsem tehdy svým dlouhým kabátem dlouhými vlasy, knírem matky děvčat, se kterými jsem tehdy chodil…. ale to už opravdu do recenze alba Master Of Reality nepatří….

SWEET LEAF – zaseknuté zakašlání a je tady první skladba s výrazným hardrockovým riffem. Za mikrofonem Ozzy Osbourne se svým pronikavým nakřáplým hlasem dokonale ovládá terén. Pochvala míří na dobře vypilované unisono elektrické kytary Tonyho Iommiho a Terryho Geezera Butlera, které tvoří základní pilíř skladby a spolu s vokálem sound, který si šel zcela svou cestou. Bicí Billa Warda už mi tak kreativní nepřipadají. Jinými slovy dobře vyhraný bubeník, ale v té době hrál takto na britské scéně kdekdo a tak nějakou osobitost zde nepozoruji. Butlerovy basy jsou ovšem příkladně vypilované a v mezihře se k sólistickému výkonu dostává i Iommi

AFTER FOREVER – dobře šlapající hardrockový model další skladby. Působí energičtěji a dravěji. Dostávají mě hlavně Butlerovy basy. Jinak musím konstatovat, že po kompoziční stránce se tu neděje nic výjimečného. Konstrukce melodické linky je čitelná a tím pádem už sama o sobě vyzývá k vytváření coverů, což se také v daném desetiletí na venkovských tancovačkách hojně dělo. Black Sabbath byli vděčnými zásobovateli skladeb, se kterými si lokální rockeři vždycky rádi tu více tu méně úspěšně pohrávali. Bicí, baskytara a elektrická kytara byly většinou dostupnější než výkonnější aparatury a tak nám znělo ve venkovských kulturácích sabbathování velmi často….
Iommi v mezihře opět popustí uzdu své fantazii a nabídne další kytarové sólo, ale jinak se ve struktuře skladby příliš nic nemění. Butler ovšem řádí jako démon až do čarodějného přeznívání v závěru….

EMBRYO – Iommi zde hraje zajímavé kytarové téma, které se vymyká předešlým partům, Jakoby použil něco ze staré klasické anglické hudby a přetransformoval to pro kytaru. A zní to zajímavě. Takový spojovací instrumentální můstek mezi skladbami ve formátu ani ne třiceti vteřin… Otázka stojí, co ho v dané napadlo, že použil právě tento název (?)

CHILDREN OF THE GRAVE – další model cválavého rytmu s občasnými akcenty se už veze na úderném riffu a nutí k tanci. Wardovy bicí mají vedle klasického doprovodu přimixované perkusivní zvuky a Osbourne se opět vznáší nad tím hutným soundem. Iommi je mistr kytarových riffů a s nimi stojí i padá jeho kytarová architektura. Kytarové doprovody by si ale zasloužily další playbackované party kytar, což tedy evidentně pauzíruje. Údernost a dusot je v hardrocku sice zásadní atribut, ale větší vynalézavost zde přece jenom postrádám, i když v mezihře se Iommi opět rozbíhá s melodickým a suverénně vypilovaným sólem. Hučivý bas skladbu s ponurým názvem ukončuje bloudivým dozvukem. V něčem je tenhle akcentovaný běh podobný Uriah Heep, ale spíš obecným vnímáním než konkrétním přirovnáním. Dravý závěr skladby je tečkou v čarodějném dozvuku přibližující tajemnou až horrorovou atmosféru, což ostatně už prozrazuje samotný název…

ORCHID – ryze nesabbathovská skladba. Nádherný příklad kytarového mistrovství s klasickými akordickými a vybrnkávanými kadencemi, které neurazí nikoho, ba naopak navnadí. Z pozadí přichází dlouhý basový tón a tahle další instrumentální miniatura je u konce. Velmi příjemný model hudby….

LORD OF THIS WORLD – další hardrockový příspěvek s důrazným riffem a výrazným osbourneovským vokálem. Instrumentální doprovod mi s odstupem času připadá jako hybrid se zatěžkaným zadkem v mechanicky se opakujícím schématu. V další fázi dochází k většímu oživení a mezihra je opět korunována kytarovým sólem, ke kterému se přidává velmi výrazná baskytara. Skladba má atmosféru, takže dokáže přitáhnout pozornost nejen posluchačů, tanečníků, ale i k dalšímu kopírování – již výše zmíněnému. Po kompoziční stránce, ale nic výjimečného a jedná se o omílání akordických postupů. Nejvíc se mi líbí opět Butler a Iommi a domnívám se, že to tak už asi zůstane….

SOLITUDE – výrazné odbočení od schématu deklarovaného hardrocku. Krásná baladická skladba. Do instrumentace se vloudila melancholická flétna, která narušila nástrojové obsazení a je třeba konstatovat, že tahle skladba má svou velkou vnitřní výpověď. Zpívat o samotě se pokouší a asi i nadále bude pokoušet hodně interpretů, myslím, že Osbourne s dalšími Sabbathy v zádech zde odvádějí výtečnou práci. Přesto mám trochu pocit, jako bych poslouchal Fleetwood Mac v pozdějším období. Dělá to barva tónu elektrické dumavé kytary a obecně celá atmosféra. Houpavá melodie je hodně zádumčivá a teskná a Butlerova baskytara dává skladbě přesně to co potřebuje. Flétna má crimsonovský nátisk, nevyčnívá, ale skladba by bez ní byla hodně neúplná. Krásný příspěvk!

INTO THE VOID – cinkání zvonečků předchází dravému syrovému riffu, který si myslím, že je zde možná nejpovedenější, který Iommi vymyslel. Koncepce ovšem zůstává totožná s většinou materiálu, který zde reprezentuje sabbathovský hardrock. Dravý kytarový můstek rozbíhá další fázi skladby, v němž i bicí vyjadřují trochu více kreativity.
Skladbu samozřejmě známe z podání Jiřího Schelingera s názvem Báječní muži. (Letí muži báječní sem k nám, stroje na zem posadí, tleskám….. a pak cosi jako: denně jako ty do práce jdou…. příklad opravdu zoufalého pokusu napsat nosný text bez uzardění, co za mnou zůstalo). Obávám se, že se Říha tehdy moc nepopral s iommyovským tématem, zato „Klásek“ Kubeš výrazně lépe…
Ozzy Osbourne má vtíravý nosově ostrý vokál a do skladby se hodí jako hořící sirka k nádrži benzínu. Dravost prvního plánu a opakující se schematický model. Vdečný příklad klasického hutného hardrockového modelu písně. Nic víc – nic míň.

Musím konstatovat, že třebaže zastávám názor, že Black Sabbath jsou hardrockovými reprezentanty, ze všech jejich výše jmenovaných souputníků stojí nejblíže heavy metalu. Z desky na mě sahá nostalgie, ale zároveň musím přiznat, že mě podobný model hardrocku už dnes připadá anachronický a na rozdíl od Led Zeppelin nebo Deep Purple je tahle forma už hodně zjednodušená a poučenějšího posluchače už zcela neuspokojí.
Zdůrazňuji, že je zde ale zachována image ponurosti a potemnělosti a na tomhle hudba Black Sabbath stála v začátcích a stojí prakticky dodnes.
Čtyři hvězdičky mohu nabídnout…..

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath