Hrubý, Jan / Černý ovce (1997)

Honza Hrubý je podle mého názoru mimořádný muzikantský zjev na naší hudební scéně. Podobně jako v Británii Ian Anderson koncem šedesátých let udělal revoluční počin tím, že vedle neotřesitelného postavení kytary a kláves postavil zcela nečekaně flétnu, Honza Hrubý v polovině sedmdesátých let dokázal na stejnou úroveň v naší rockové hudbě postavit elektrické housle – nástroj, který měl do té doby u nás zařazení ve vážné hudbě a v country (menšinově i v jazzu) a proměnit ho za svébytný předmět rockové provenience. Když už ničím, tak právě touhle okolností si zaslouží nehynoucí slávu a uznání.
Objevil jsem ho pochopitelně nejprve v Etc…, kterým dokázal vložit charakteristický sound a oddělit kapelu od tradiční rockové produkce, která se začala ve druhé polivně sedmdesátých let probouzet. Líbil se mi i ve Framusu (třebaže mi bylo líto s už nehraje s Vláďou Mišíkem), ale také v Dobré úrodě s Vláďou Mertou a když se různě k Etc… a Framusu vracel a odcházel, byly to malé svátky. Pochopitelně jsem sledoval i jeho sólovou kariéru, ať už se jmenovala Nutrio, ale i směr, který se obrátil ke keltské hudbě a na rozdíl od ortodoxních rockerů jsem akceptoval i Marango a Kukulína. Nemohu zapomenout i na obnovené hraní s Prokopem a Andrštem, nebo s Hladíkem a Mišíkem…..
Album Černý ovce jsem vždycky považoval za jeho významné album, třebaže se na něm posílely i další domácí i zahraniční osobnosti.
Dnes se sehnat nedá a bohužel ani „nehrozí“ jeho reedice, takže ho budou znát spíš pamětníci, anebo ti, kteří na něho narazili v hudebních antikvariátech. Vřele ho mohu doporučit….

THE BANSHEE – úvod jako z festivalu v Cropredy, s lidovou atmosférou keltské dovádivosti je pouze prologem celého projektu….

NÁDRAŹÍ – meditativně znějící skladba stojí na rockových základech. Sálá z ní krásně meditativně atmosféra, v níž rozpoznávám přítomnost členů Etc…Před mikrofonem stojí Michal Prokop, který sem nakonec vnese prvky Framus osmdesátých let a nakonec i skotských melodických motivů. Kytara Petra Pokorného, baskytara Jiřího Veselého, bicí Jiřího Zelenky, klávesy Petra Skoumala i Jana Koláře a samozřejmě Honza na housle a violu. Výtečný počin na albu, který mě zcela pohlcuje už od prvního poslechu včetně textu.

NĚKDY – posun k tzv. keltskému rocku je zde zcela evidentní. Není to ale nějaký ortodoxní folklór, ale rockové klima je ve skladbě zcela pociťovatelné. Je zde zpěvnost, rytmičnost, emocionalita a výtečné instrumentální spojnice. I když se vnitřně necítím být Keltem, tak jejich identitě myslím dokážu porozumět a tak i tenhle kousek mi zní jako ta správná transfúze. Je zde i vibrace směrem k hradní hudbě a dané romantice, které mě přitahuje svou živočišností a poctivostí…..

JEDEN DŽBÁN – úvodní flétna Martina Čecha i cvrlikání mandolíny a akordeonové dlouhé tóny s klávesami a opět u mikrofonu Michal Prokop. Na obrázku sice vypadá jako úspěšný podnikatel (byl tenkrát politicky aktivní), ale zpívá mu to pořád výtečně a přesvědčivě. Poměrně jednoduchá kompozice stojí na silném melodickém motivu s hospodskou tématikou….

PAMĚTI B. BAGINSE – instrumentální skladba je ovšem ryzím odlitkem keltské hudby, ať už se narodila ve Walesu, Irsku, v Bretani nebo v Otvovicích (kde Honza žije). Je zde melancholická atmosféra, průzračné tóny a harmonické přehledné kouzlení a já si připomínám Keltskou kytaru Michala Hromka, první porevoluční CD, které jsem si koupil v r. 1990. Občas je i rockerovi mého typu zapotřebí takovéto hudby, která na mě působí jako vnitřní očista od všech nánosů duševního neladu a špíny…prostě paráda.

RA TA TA – začátek, jakoby vyskočil od Jethro Tull, je to ale jen krátký pocit. Pak se skladba na rockovém základě promění v novotvar ve kterém je i trochu prostoru pro jazz. Text je ironický, ale mám v sobě i další plán, který je nesdělitelný, ale pocítitelný. Veselého baskytara zde kráčí v důrazných tónech a s Hrubého houslemi vytváří ten správný konglomerát, jak si to pamatujeme z Etc…. Čechova flétna je výborně kreativní, stejně jak řeřavá kytara Pokorného a precizní Zelenkovy bicí….

KE DNU – houslové téma vytváří silné harmonické zázemí, stejně tak jako ortelně katovské bubenické pochodové rytmy, kreslení kytarové ornamentiky a Prokopův hlas zní naléhavě a téměř chlapisky zoufale a opírá se o obsah výtečného textu. Prostě nejenom soul a rock, ale i balady jsou Prokopovou doménou, které v jeho podání můžeme uvěřit. Honza svoje housle vede neomylně napříč harmonickou strukturou, aniž by exhiboval, přesto dává skladbě důrazné koření, stejně jako drolivé kytarové tóny a dlouhé tńy bezpražcové baskytary Jiřího Veselého. Smuténka, ale bez sirupovitého sentimentu, což dokresluje knopflerovská Pokorného kytara….

MIDNIGHT ON THE CLOCKTOWER – rockové téma má majestátní podobu, ale bez patosu. Před mikrofonem je Peter Mustill, Honzův kamarád z Walesu, který sem vnáší autenticitu v podání i emocích a housle, klávesy a kytara zde hraje ve velmi přesvědčivém formátu, Veselý vkládá téměř jazzrockové basy, ale Pokorný je syrově rockový, zatímco Hrubý je alžbětinsky podmanivý. Ve skladbě dřímá napětí a její dynamické odstíny to během poslechu potvrzují. Další výborný kousek pro album – tentokrát víc pro rockery.

ZAMRZLÉ JEZERO – krásná dumavá instrumentální skladba s klávesovým partem, svižnými houslemi, dumavou flétnou. Jakoby spadla na irská blata nad kterými sviští nikdy neutišený vítr a hudba jenom melancholicky podmiňuje osamělost a mlžný opar drsné krajiny. Možná by si ji někdo spletl za nějaký úryvek z vážné hudby. Honza Hrubý studoval na konzervatoři a myslím, že ve škole poslouchal s otevřenýma ušima (i když konzervatoř před absolutoriem nedokončil, což ale vůbec nevadí). Zajímavé hudební intermezzo.

DRIVING INTO THE FUTURE – podíl akustických nástrojů je důrazný pro tuhle šlapavou melodickou skladbu, kterou opět zpívá Peter Mustill. V jeho hlasu je pokora, ale i ten správný drsňácký model vanmorrisonovského typu. Z téhle skladby nejde smuténka, ale přirozená lidská pozitivní poloha, které se nám v dané době příliš nedostává a proto na mě působí tahle píseň včetně výtečné instrumentální mezihry jako návštěva lékárny s vonnými esencemi….

NECH MĚ BEJT – Housle jsou opět spolu s violou vepředdu. Michal Prokop výtečně frázuje a opírá se o dovádivý text. Kdyby člověk tancoval, má tady příležitost v nějakém lidovém reelu nebo jigu. Jsem velmi překvapen, jak se česká nátura dokáže spojit s keltskou hudbou. I když částečně Mišík, a ještě více Prokop tohle deklarovali ještě v dobách, kdy se u nás o těchto hudebních tendencích nemluvilo. Kdoví, možná jsou Chodové zakuklení Keltové, protože mnohé z jejich dudácké hudby z Domažlicka a Klatovska, jako bych tady slyšel. Výtečně s neuvěřitelnou lehkostí zahráno a kdo se umí omočit ve folkrocku, určitě skladbu nepřeskočí……

ČERNÝ OVCE – další výtečná instrumentální záležitost pro Honzu Hrubého, kde mu sekunduje Čech na flétnu, Hálek na akordeon, zatímco Honza i natočil i percussion a jejich skočná zní opravdu dovádivě a emocionálně s muzikantským nadhledem, ať už bychom byli její součástí na hradním nádvoří, ve staré chýši, nebo v tradičním pubu…..

THE BALLAD OF TERRY AND SHIRLEY – správně odstředivé akustické kytary a opět nám zpívá Peter Mustill. Pavel Skála na akustické kytary a Jan Kolář na hoboj, Čech na flétnu a Skoumal na klávesy. Skladba je podle názvu baladou a tak nepřináší nic ryze pozitivního, ale hudba má ten krásný konejšivý charakter a tak můžeme vnímat pohodové instrumentální kouzlení, kde nikdo nic nepředstírá a nebojuje s patosem, ale naopak se sází na přirozené lidové muzikantví, které dělával na prvních albech Van Marrison….

SALLY GARDENS – dospěli jsme k závěru v traditionalu, ve kterém se prezentuje pouze Honza Hrubý a jeho kolega z Kukulína – Ruda Hálek na akordeon (říkal jsem, že to není můj oblíbený nástroj…. ale tady mi tyhle zásady selhávají). Dlouhé táhlé tóny znějí posmutněle, skoro pohřebně, atmosféra je tady spíš vážná a přemýšlivě dojímavá, přesto je ve skladbě nepojmenovatelná vnitřní krása…. Úplný závěr nám ovšem vrací původní rozdováděné téma z úvodu, které se neustále opakuje, jako na irské svatbě nebo na jejich osobitých slavnostech....

Zcela odpovědně prohlašuji, že na našem domácím hudebním rybníku má Honza Hrubý stejně významné postavení jako v jiných alternativních žánrech třeba Jiří Stivín, Dagmar Voňková-Andrtová nebo Iva Bittová…
Na vnitřním okruží CD je vtipně nalepen střelecký terč a vůbec obal samotný včetně přetištěných textů v češtině i angličtině vyvolává různé asociace…..
Honza Hrubý zde jako skladatel a instrumentalista vnořil výrazný otisk osobitého charakteru. Vždycky mě na mě fascinovalo, jak dokáže přecházet z rocku do blues, odtud do folku, někdy do country a do jazzu a navíc ještě do keltské hudby. Takových muzikantů u nás moc nemáme a je třeba je hýčkat. Honza (trochu se známe) je navíc výborný kumpán a kamarád a bezprostřední člověk, ale i kdyby nebyl – album Černý ovce si zaslouží absolutorium – tedy pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Hrubý, Jan - Černý ovce
» popis a diskografie skupiny Hrubý, Jan