Winter, Johnny / Johnny Winter And (1970)

Velmi slibně nastartovaná kariéra albínského kytarového ďábla z Texasu – Johnnyho Wintera nesla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let svoje ovoce. Důkazem toho bylo i album Johnny Winter And.
Přiznám se, že nejprve do mé tehdejší vinylové sbírky přistálo album Johnny Winter And (live) z r. 1971, které je dnes volně nesehnatelné. Strhl mě ten syrový koncertní sound a když jsem se dozvěděl, že existuje ještě předobraz tohoto alba, na kterém jsou ale jiné skladby a také změna na bubenickém postu – nehledě na to, že album bylo nahráno jako studiové – tak to samozřejmě posílilo můj apetit.
Obal alba stejně jako jeho vnitřní část byla bluesově hodně úsporná, v podstatě nejčistší grafika – černá a bílá a tak se zase po nějaké době k albu vrátím a rozdělím se s vámi o svoje pocity…..

GUESS I´LL GO AWAY – začátek se nese v dravém bluesrockovém duchu, do kterého trochu světla přidává hudební mýtus Led Zeppelin a v melodické struktuře Allman Brothers Band. Dravý americký král elektrického blues své doby zde výtečně zpívá, frázuje a jeho kytarová jízda je správně zaostřená. Tóny se nesou ve vyšších polohách, ale jejich přediva hrají i výborně proaranžovaná unisono a tak je třeba představit i druhého sólového kytaristu, jímž je Rick Derringer. Kytary zde mají prim, baskytara Randyho Hobbse se mi zdá trochunatlačená do pozadí a také bicí Randyho Z nemají ten úplně nejdravější drive – Bobby Caldwell řádil o poznání líp…..

AIN´T THAT A KINDNESS – druhá skladba je převzatá. Mírně se zde ubere na dravosti a my si uvědomíme, že to zde dobře propracovaná písnička bigbítového typu s nijak nepotlačovanou melodickou linkou. Derringer a Hobbs ve vokálech Winterovi vypomáhají. Zase zde máme co dělat s jistou lapálií…. Nedůslednost producenta způsobuje, že zcela evidentně vystupující klavír zůstává v anonymitě a tak mi nezbývá, než se domnívat, že by to možná mohl být jeho bratr Edgar Winter, který byl asi svázán nahrávacím kontraktem jinde, ale není zda ani zakamuflován pod nějakým pseudonymem…

NO TIME TO LIVE – ano, tuhle skladbu poznají pamětníci. Autory jsou Winwood a Capaldi a my máme co dělat s coververzí od Traffic. Je to příjemná balada. Derringer má nosný naříkavý hlas a jeho drolivé kytarové doprovody plují šedesátými léty. Hezké spojovací mosty mezi akordickými proměnami a já si znovu uvědomuji, že tahle píseň by slušela i takovému Romanu Dragounovi, kdyby se zabýval covery. Jinak je skladba baladicky rozjímavá…. Rytmika je potlačená, ale harmonie a melodie je čitelně otevřená. Náladová záležitost navozující kreativní představy. V závěru skladby se mírně přitlačí na dynamiku pro mírnější oživení….

ROCK AND ROLL, HOOCHIE KOO – tak tohle je přesně typ skladby, který Winterovi sedí. Bluesrock šlape jako stroj, kytary zpívají a Winterův hlas je správně drsně neohoblovaný jako syrová fošna. Dobře seřízené kytarové běhy. Winter v mezihře vypálí výtečné mrštné sólo a Derringer mu sekunduje v precizním slova smyslu a tak se nám ty kytarové běhy výtečně doplňují. Rytmika se v závěru skladby vytáhne dobře propracovaným závěrem….

AM I HERE? – tuhle baladu složil bubeník Randy Z. Mohla by být klidně v repertoáru takového Davida Coverdala nebo Ronnieho Jamese Dia. Patří do kategorie těch podmanivých sentimentálních balad, na které se s oblibou tančilo. Z instrumentace dokonce slyším přítomnost hammondek (!,), podobně jak již vzpomínaný klavír, jsou i ty utopeny v anonymitě.. Na druhé straně musím konstatovat, že tendence, aby na Winterově albu byly zastoupeny i skladby jiných autorů rozmělňuje dravost a syrovost, kterou posluchač zcela určitě očekává a zatím mu není v té ryzí dravé poloze nabídnuta tak, jak by očekával….

LOOK UP – tahle skladba by mohla být klidně na první albu Allman Brothers Band. Slide-kytara jakoby přivolávala Duane Allmana a zpěv jeho bratra Gregga Allmana. Dobře postavená skladba s údernou rytmikou a doprovodnými zpěvy s klouzavými kytarami a dobře frázujícím zpěvem se mírně blíží na pokraj soulu. Není to žádná limonáda, ale emocionálně rozehrávané téma, třebaže se nedotýká Winterova Parnasu…..

PRODIGAL SON – řízný rockový úvod jak má být. Winter si tuhle skladbu napsal a je v ní zcela zjevně nejpřesvědčivější a nejautentičtější. Nemýlím-li se, tak ji na svoje album zařadili o Rolling Stones (tuším Goats Head Soup?). Bluesrock melodického týpu se dvěma výbornými kytarovými běhy. V mezihře máme co dělat s výtečně pojednanou melodickou linkou, která se prodírá harmonickým houštím. V další fázi se krátkým vstupem přihlásí Derringer. Nikdo nic nepředstírá a hraje se podle svého nejlepšího přesvědčení, aniž by někdo předstíral nějaké závratné ambice. Přesto je zde radost co poslouchat….

ON THE LIMB – Dusající rytmika prokresluje prostor pro kytarové postupy, kterými se prezentují ve vokální kooperaci Winter a Derringer. Tady se krásně dají jejich hlasy dešifrovat. Klasický model dravého melodického rocku své doby s nosným základním riffem, na který se nabaluje celá instrumentace a pojetí. Také zde si dokážu představit, že skladba mohla být docela podmanivým inspiračním zdrojem pro bluesrockové nebo i jižanské kapely….

LET THE MUSIC PLAY – další skladba od cizích autorů. Zpozadí se hlásí tremolo hammondek a máme zde zase klasický model rockové balady amerického typu. Vokální stavba skladby je výtečná. Vroucný vokální projev se pokládá do tématu, který prokresluje kytarové téma a sborové hlasy. Kytarová ornamentika je dobře vyšívaná, ale ani zde se nedočkáme nějakých drsných kytarových bezbřehostí. Spíš zde fascinuje vokální linka a ten vroucný model interpretace se zrychlenými vyměňovanými tóny v závěru……

NOTHING LEFT – zajímavá skladba. Tady trochu cítím vliv Jimiho Hendrixe, ale nevadí mi to. Winter zde nevytváří nějaký hendrixovský derivát, třebaže i ve vokálním pojetí bychom mohli mírně zauvažovat, kdo stál skladbě v závěsu. Perfektní kytarové sólo, pravděpodobně nejsilnější na albu vůbec. Skladba má ale příliš krátký formát, aby zde mohl Winter za asistence Derringera popustit stavidla svým vášním. Opravdu vynikající skladba, třebaže ta rytmika není tak úplně ve stejném pojetí, jak by si skladba zasloužila….

FUNKY MUSIC – dobře našlápnutá bluesrocková záležitost s funkovým modelem, který i bez názvu se prořezává na světlo. Takoví Living Colour v devadesátých letech dokázali tuhle hudbu ještě více prokreslit, zhutnit a rozpálit, ale v dané době to bylo objevování terénu neznáme krajiny. Možná měl i zde Derringer v zádech Hendrixe, aniž by si to připustil. Winter a Derringer tady v závěru skladby v instrumentální části opravdu předvádějí svou kytarovou potenci rychle vyměňovanými akordy a mrštnými svištícími tóny, běhajícími po pražcích…

Dobře udělaná deska po všech stránkách je především prostorem pro Johnnyho Wintera a pro Ricka Derringera. Klasický model bluesrockového schématu s hardrockovými dozvuky a také žádanými baladami.
Určitě se shodnu s Gunslingerem…. Albu nabídnu čtyři hvězdičky a znovu si uvědomím tu vnitřní sílu Winterovy lidsky rozpolcené osobnosti, v pozdějších letech už nahlodávané heroinem a alkoholem. K pěti zde přece jenom ještě nějaký ten krok chybí, ale jinak mohu vřele doporučit všem milovníkům elektrického blues a balad….

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že ho uvidím v brněnském Semilassu asi tři metry od sebe a se zatajeným dechem budu sledovat jeho "chaoticky koordinovanou" hru.
Na tomhle albu to sice od začátku do konce není suverénně jednoznačné, ale kytarového mistra je možno rozpoznat i v těchhle skladbách....

» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Johnny Winter And
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny