It's A Beautiful Day / It´s A Beautiful Day (1969)

Skupinu zvláštního názvu It´s A Beautiful Day jsem objevil na vnitřním přebalu prvního alba Santany, kde se tehdy tiskly přebaly dalších alb, které vydal label CBS. Nikdo o této kapele nic nevěděl a jenom se spekulovalo. Někoho napadlo, že to bude relikt hippieovské kultury, která razila návrat k přírodě a obecným krásám života v přírodních komunitách, což později do jisté míry podporovala okolnost, že kapela pocházela z Kalifornie.
Obal alba mě ale přišel kýčovitě nesourodý, zvláště vedle obalu eponymního alba Santany s výtvarně velmi zajímavým motivem. Pak jsem se dozvěděl v Divadle hudby, že tahle kapela není žádný „okresní přebor“, ale že to je silná hudební jednotka, které vévodí elektrické housle, což v dané době bylo ještě pořád hodně nezvyklé – housle do rocku koncem šedesátých let nepatřily a byly spojovány především s country, folkem, folklorem a v menší míře s jazzem.
Frontman kapely – houslový maestro se jmenoval David LaFlamme a údajně podle neověřených zdrojů to byl potomek aristokratických Francouzů, kteří hledali kdysi dávno po pádu druhého císařství (1870) ve Francii v Kalifornii novou budoucnost (?!)
Pak jsem ale po delší době měl možnost slyšet jejich první album a byl jsem jím velmi překvapen v tom pozitivním slova smyslu. Přesto ale mi dlouho trvalo, než jsem si ho opatřil. Nebylo snadné na něho dosáhnout ani přes pašeráky alb, nebo lidi v zahraničí. Dneska mám album jako vzpomínku na již zmíněného zemřelého kamaráda a vracím se k němu nejen kvůli němu, ale i kvůli hudbě samotné, kterou bych označil pro danou dobu jako progresivní a to každém případě…

WHITE BIRD – úvod zní velmi uvolněně až vznešeně. Cítím z něho tu Kalifornii konce šedesátých let… slunce, lidská vzájemnost a pohoda (jazz). Zpívaný duet Davida LaFlamma a Patties Santos je krása poslouchat. Vyvážené hlasy a ten americký nátisk. Pattie Santos má v něčem interpretační model v Grace Slick z Jefferson Airplane. Rytmika krásně šlape – Mitchell Hollman na baskytaru a Val Fuentes na bicí nástroje dávají skladbě přesně to co potřebuje. Ale jsou zde hlavně housle Davida LaFlamma – mají krásně vedený tón smyčce, žádná divoká pizzicato ale čisté rozvíjení harmonie. Pattie Santos podpírá rytmickou sekce vedle zpěvu ještě hrou na percussion a rozšiřuje rytmické spektrum do zajímavé polohy, aniž by se tady nějak „santanovalo“. Krásný úvod, který, co si budeme povídat, voní po marihuaně…..

A HOT SUMMER DAY – že jsme v Kalifornii (San Francisku) jsme si už řekli. Tady cítím ten vliv Mexika – v tepotu, v měkce ohýbaných hlasech a krásně prolnutých emocích. Linda LaFlamme drží harmonii hrou na hammondky a jejich tremolo nás skladbou provázejí takřka permanentně. LaFlamme vkládá do zpívaných pasáží velmi účinné spojovací můstky na housle. Na koncertního houslistu má výborný interpretační způsob zpěvu. Kytara Hala Wageneta prozatím nebyla výrazněji čitelná… teď slyším jeho důrazné akcenty, ale zůstává součástí aranžmá bez sólových ambicí. Skladba je výtečně zaranžovaná, s mírou a vkusem a vyjadřuje melodickými a výrazovými prostředky vroucí obnažování pocitů. Do instrumentace vstoupí foukací harmonika a houslové intermezzo s velmi přesvědčivým vstupem….

WASTED UNION BLUES – Hal Wagenet velmi dravým a syrovým způsobem vstoupí do skladby tak agresivním způsobem. Harmonie se nám najednou rozpadá do neučesaného modelu. Klavír se snaží vrátit zpět melodie, ale chvíli to trvá než se vejde do schématu. Samozřejmě je to záměr a teď už se skladba rozbíhá vpřed jako vlaková souprava, přesto v ní zůstává psychedelický odér a nevyzpytatelné postupy, které dravě s důraznými breaky dopadají do harmonie jako pneumatické kladivé. Možná se zde projevuje jakýsi vliv Jimiho Hendrixe, spojený s americkou psychedelickou scénou posouvající se až někam k acid rocku. Závěr je stupňován do šílené katarze, kdy vedle sebe závodí a soupeří klavír, elektrická kytara, elektrické housle a závěrečný výbuch přináší hymnický závěr. Velmi zvláštní skladba, ale lhal bych, kdybych napsal, že ve mně nevyvolala ty správné vibrace.

GIRLS WITH NO EYES – další skladba je z úplně jiného těsta. Má konejšivý charakter houpavé balady spíš staroanglického typu. Máme tady cembalo, varhany a mírně patetizující zpívaný ženský a mužský duet. Akustická kytara vybrnkává pečlivé tóny a je tady alžbětinská téměř renesanční atmosféra. Do ní tikají tóny elektrického piana. Skladba jako by utkaná z pavučin z nichž vzniká hudba takové Sandy Denny nebo Amazing Blondel. Což by asi od sanfranciské skupiny málokdo očekával. Navíc má David LaFlamme kromě vynikajících houslových partů hlas, který mě připomíná zapomenutého člena pražských Rebels – Josefa Plívu, který koncem šedesátých let emigroval do USA a stačil ještě v anglické verzi nazpívat Šípkovou Růženku…. Působivé….

BOMBAY CALLING – tak tady máme překvapení. Tohle přece znám: Child In Time (Deep Purple). Jako zvon! Zkuste si přetransformovat tuhle velmi velmi čitelnou melodii a máme tady krásný model. Elektrické housle zde suplují kytaru, ale i ty hammondky tady jsou. Sice v další fázi skladby se téma obrací do jiné harmonie, ale ten základní riff by nepřeslechl nikdo. Samozřejmě se o této věci ví, ale přesto bych doporučil milovníků m Deep Purple, aby se na tuhle skladbu zaměřili. Dále se píseň promění ve spojení málem etnické hudby úderné rytmiky a zajímavé psychedelické experimentování. Tohle všechno už deklaruje samotný název. Výborně zaranžované a zahrané. Samozřejmě jsem skladbou pohlcen, třebaže vyvolává řadu otazníků…

BULGARIA – ponurá skladba jen co je pravda. Přitlumené lehké tóny houslí, psychedelické varhany, duté rány na tympány a dunivé basy. Zatímco s předešlých skladbe sálal jakýsi druh pozitivismu, sem vstoupila podivná chmurná poloha. Zpívané hlasy se zvláštně prolínají, jakoby člověk slyšel nějakou záhrobní operní kompozici. Větší oživení přichází s klavírními akordy, ale harmonie je stále podivně potemnělá jako při nějakém ortelném obřadu. Hlasy ovšem drží nádherné vokální harmonie, které se vzdalují od progresivního rocku do úplně jiné oblasti a opět se zde začíná dynamika prolínat s rytmem a skladba začíná zrychlovat tempo. Velice dobře se zde doplňují houslové party s ženským vokálem a housle začínají ovládat harmonický terén a šamanské bubny s gongem dokreslují atmosféru. Závěr náleží varhannímu tremolu a astrálně svištivému tónu LaFlammových houslí

TIME IS – závěrečná skladba začíná zvolna a opět se zde rytmická složka dostavá do napětí s melodickou a pulsace má strhující charakter. Tohle je aranžmá jako zvon. Veškeré nástroje se zapojují do tématu jako v nějaké symfonické skladbě. Není to instrumentální skladba a je tady emocionální LaFlammův projev. Rytmus připomíná dusající parní stroj a stále je přitápěno pod kotlem a rytmus se pořad zrychluje od pianissima zvolna do fortissimo se stále více vzbouřenými emocemi. Hammondky se zde pouštějí na širokou plochu. Kdo zná pověstné dílo Gajané – speciálně část Šavlový tanec od arménského skladatele Arama Chačaturjana, ten bude vědět o čem mluvím. Další část skladby má hypnotický rytmický charakter a přechází do articifiálního tvaru. Jsou zde hostující dechy a harmonie se pojednou podivně rozpadá do trhaných částí ze kterých vítězně vychází rytmická sekce Vala Fuentese a a Pattie Santos. Dostávají jedinečný prostor v těchle bubenicko-etnických hrátkách, které se přelévají ve stereu sem a tam.
LaFlamme je opět před mikrofonem za doprovodu bicích a harmonických náletů varhan zde máme další nový psychedelických obraz. Evidentně jedna z formálně nejsložitějších skladeb na albu – řekl bych že těžká kláda pro řadu tradičních rockových skupin. Je tady cítit, že David LaFlamme studoval nejen mistrovskou hru na housle, ale i kompozici, protože tady jsou postupy, které dodnes mohou uvádět v úžas studovaného hudebníka, navíc i vnímavého posluchače. Strhující a monumentální (podle mého soudu bez patosu) se strhujícím dramatickým vyzněním.
Pokud by snad měl někdo pocit, že David LaFlamme si nepopřál prostor pro svoje houslové eskapády, tak právě pro něho je zde ještě bonusový přídavek ve skladbě DON AND DEWEY. Tady už jsme na bluesové půdě, říznuté velmi citelně jazzem, rytmem boogie a prostorem pro housle, elektrické piano a taky pro elektrickou kytaru a dravé varhany stejně jako pro foukací harmoniku. Ano, tohle je okamžik, který experimentující kapelu vrací do souvislostí fúzování hudebních stylů, kde se opět hraje bez použití zpěvu na plný výkon, který lidi zvedá ze židlí.
Davide, vítej v rodině virtuosů jako Jerry Goodman, Jean-Luc Ponty, Steven Kindler, Didier Lockwood, Michal Urbaniak, Dave Arbus, Darryl Way…. Výborná skladba!

It´s A Beautiful Day to neměli vůbec lehké, protože zhruba ve stejné době se v Kalifornii objevila další skupina s houslovým virtuosem dravého pojetí s názvem The Flock a ten frontman se jmenoval Jerry Goodman. Jeho jméno je dodnes s úctou skloňováno, protože byl členem Mahavishnu Orchestra a později Dixie Dregs. The Flock ale na rozdíl od It´s A Beautiful Day měli vedle rockové instrumentace poměrně výraznou dechovou sekci….
Myslím, že eponymní album It´s A Beautiful Day byl velmi zdařilý debut, který skupinu vynesl na vysoký post uznání hudebními kritiky, ale i proměnlivě nakloněného publika. Nebudu nijak nadsazovat, když albu udělím pět hvězdiček.
Myslím, že pro většinu progboardistů (zejména mladších ročníků) bude tahle kapela neznámý pojem, o to víc mě těší, že ji mohu představit a upozornit na ni. Jako řada jiných mnou jmenovaných, ani oni bohužel nemají předplacenou jízdenku do éteru a tak je ani rocková rádia nehrají a možná, že je moderátoři a dramaturgové ani pořádně neznají…..
Mohu vřele doporučit!

» ostatní recenze alba It's A Beautiful Day - It´s A Beautiful Day
» popis a diskografie skupiny It's A Beautiful Day