King Crimson / Starless and Bible Black (1974)

Laťka, která byla u King Crimson nastavena u alba Lark´s Tongues In Aspic stála hodně vysoko a tak si člověk celkem pochopitelně kladl otázku, kam Robert Fripp svoje hudební společenství zavede na dalším projektu, zda bude možné jít ještě dál a progresivní linii posouvat do bílých míst na mapách rockové hudby.
K mému překvapení došlo na muzikantských postech vlastně k jedinému odchodu: hráč na percussion Jamie Muir King Crimson opustil, ale jinak základní kádr zůstal!.
Kvartet Robert Fripp – David Cross – John Wetton – Bill Bruford nám připravilo další hudební dobrodružství, které dostalo název Starless And Bible Black.
V dané době jsem na něho nedosáhl, protože jsem odešel na vojnu, ale po mém návratu – na podzim 1976 už bylo album součástí mé tehdejší vinylové sbírky.
Pozoruji, že hodnocení progboardistů tohoto alba je poměrně rozdílné a každý vidí hudbu na albu jiným úhlem pohledu a tak se do tohoto mudrování připojím také…

THE GREAT DECEIVER – úvodní nástup připomene práci pekelného stroje. V šíleně rychlém až zběsile nezastavitelném tempu se žena hudební téma, kdy Brufordovy bicí nástroje prokazují stále více kreativity ve spojení s Wettonovou pružnou baskytarou a samozřejmě frippovské kytarové party s aplikací jeho elektronické jednotky. Superpřesná unisona se hrnou vpřed ve stylu fusion a náhle dochází ke zlomu v ryze crimsonovském duchu. Akcentované změny do hudby vnesou zdánlivý zmatek, kdy rytmické postupy hrají proti sobě s dravými akordickými proměnami. Wetton má podmanivý hlas a dodává skladba správnou šťávu. Disharmonizující frippovské rozlamované akordy s drsně zaostřeným koncem znějí až téměř neuroticky útočně. Melodická linka je ale přesto čitelná, třebaže její hledání „narušuje“ preferovaná superrytmická práce. Závěrečné sekané akordy jakoby připomínaly vyťukávání morseovky v beznadějné postavení potápějící se lodí na nedozírném moři…… Je to prostě těžký nástup bez sentimentu….

LAMENT – další skladba má melancholickou atmosféru. Wettonův hlas je vroucí a prosebně vyjadřuje onen obsah žalozpěvu. Mellotron má onen pochmurný sound vedle rzlamovaných akordických postupů. Další fáze skladby přináší opět fusion music. Žádný dobový hardrock, ale rytmicky kreativnější okamžiky s řadou nečekaných a netušených proměn. V dané době se mohli na podobné rovině pohybovat v Británii snad jen Soft Machine a v USA Frank Zappa. Liché rytmy a protikladné postupy, které se ale vytečně spojují ve virtuálních ozubeních udržují napětí a dravost. Nic pro milovníka písniček a jasné harmonie. Celkový dojem vyznívá trochu jako zápas v aréně a možná to tak i někdy bylo. Když vzpomínal po letech Bruford, jak nekompromisně Fripp sledoval nahrávací proces a zatínal zuby a přivíral oči, připadal si prý mnohdy jako na zubařském křesle…. Náhravka je ovšem vypilovaná do posledního detailu.

WE´LL LET YOU KNOW – pár bloudivých flažoletů a cinkání percussion jakoby mělo navodit nějaký ambient, ale všeho do času. Topí se tady pod kotlem, který má tendence explodovat a už se nám tady hlásí o slovo výrazně preferované basové linky s kompresorovým posílením, které si hrají na honěnou s Frippovými kytarovými postupy. Tady se jde zcela nekompromisně do jazzrockové struktury s výtečnými baskytarovými breaky. Také Bruford přidává do skladby svoje trhané rytmické figury s důraznými příklepy. Zdánlivě opět bez řádu, přesto však nový hudební útvar instrumentálně na výši….

THE NIGHT WATCH – cinkání perkusivních zvuků a šustot činelů a rozechvívanými kytarovými tóny a rozvibrovávají do prapodivné harmonie. Jako introdukce k zajímavému tématu Rembrandtovy Noční hlídky – slavného obrazu (jehož reprodukci mám doma v pokoji). Wetton je vypravěč a vkládá do skladby procítěné myšlenky, které prosvětlují v holandském šerosvitu mellotronové tóny, Crossovy housle a kytarový bzukot Frippovy elektroniky. Flangerovaná kytara zní tajuplně stejně jako bzučení elektrických kláves, které má ve své režii houslista Cross. Uvolněná a příjemně znějící skladba, která mě vrací do raných fází crimsonovské historie. Škoda, že je krátká

TRIO – ticho. Skoro se mi chce říci: absolutní ticho ze záznamu alba….. Pianissimové téma je hodně vzdálené a jen lehce se připomíná vytušenými zvuky z neznáma Ano, vnímám Crossovy housle ve spojení s frippovskými mellotronovými proměnami. Hudba už je zřetelnější a hmatatelnější a připomíná spíš ukolébavku svým konejšivým soundem. Jako bych slyšel flétnu, ale jenom se mi to zdá, elektronicky preparovaný tón zní melancholicky podmanivě a hladivě jako hudební studie. Housle se ale nepodbízejí, ani zde neexhibují, ale velmi ústrojně dotvářejí atmosféru této zvláštní skladby….

THE MINCER – úvod má v sobě onu crimsonovskou tajemnost a neproniknutelnost s čitelně prosekávanými rytmickými postupy, které dotvářejí meditativní prostor, do kterého čmelákovsky bručí baskytarové tóny a z pozadí přicházejí syrové zkreslené bzučivé tóny Frippovy kytary. Experimentální postupy se trochu pohybují v mahavishnovských polohách. Tohle je samozřejmě hudba libá především pro hudebníky, kteří hledají inspirativní okamžiky a chtějí se zbavit hardrockových klišé a jít jiným směrem než cestou vypilovaných riffů. Wetton je před mikrofonem a vkládá do tématu zpívanou linku. Jeho basová linka je ovšem perfektní a znovu a znovu potvrzuje, že bylo šťastné spojení jeho basů s Brufordovými bicími….

STARLESS AND BIBLE BLACK – bloudění v neznámu a hledání nějakého záchytného bodu. Asi tak bych charakterizoval další skladbu, která dala tomuto albu název. Nekonkrétní hudební postupy, kdy Brufordova tamburína zní stejně výhružně jako chřestění ocasu nebezpečného chřestýše. Fripp ovšem popouští uzdu avantgardním tónovým vibracím, které neodbytně bzučí, bručí, kvílejí a vyjí a do nich na liché doby nastupuje Wettonova kompresorovaná baskytara. V něčem zde vnímám podobné nálady jako u Weather Report (bez přítomnosti saxofonu). Muzikantsky podmanivě a kreativní, pro nepřipraveného posluchače chaotické a nepředvídatelné. Je to hledání nových neznámých krajin, kam vstupují i articifiální prvky vážné hudby a emocionální poloha téhle hudby nám před očima vykresluje zvláštní imprese.

FRACTURE – závěrečná skladba je nejdelší kompozicí na albu – trvá přes deset minut. Má rovněž koncepční myšlenku a tak se její téma rozvíjí zvolna, zprvu nenápadně jakoby hravě. Fusion music podle britského způsobu s řadou hudebních abstrakcí a rozvíjení osobitého harmonického tématu s absencí nějaké melodické struktury. Prostor pro improvizaci, ale i pro přísně napsané schéma, do kterého vstupuje napětí. Mohu mít pocit hledání východu v bezedném podzemním labyrintu anebo čekání na záchranný člun na potápějící se lodi uprostřed oceánu. Frippovy kytarové studie jsou precizní, třebaže ve svém pojetí utlumené v pozadí společně s houslovými party Crosse. Skladba ovšem dynamicky zesiluje napětí a teď už zcela zřetelně vnímám fantastickou muzikantskou kooperaci. Wettonovy basy jsou zcela parádní a Brufordovy rytmické proměny zcela nenapodobitelné a do toho kytarvé a houslové honičky. Netrvají ale příliš dlouho a zase se vracíme do poklidnějších místy až téměř stojatých vod. Náhle ovšem dravým způsobem Fripp udeří do strun a skladba se rozbíhá vpřed se stupňovanou harmonickou strukturou – mahavishnovské postupy sice nemají onen grandiózní odér, ale posun směrem do dalších odvážných sfér je zde nekompromisně tlačen vpřed – teď zase další nečekanou změnou v rytmech. Pravděpodobně nejméně předvídatelný opus na albu, v němž se muzikanstské mistrovství prokazatelně pohybuje do vyšších podlaží náročnosti, přesto zde ale v některých okamžicích cítím práci s podobnými postupy jako na předešlém albu.

Starless And Bible Black patří určitě k neprogresivnějším počinům King Crimson „první generace“. Netvrdím, že k nejlepším, nepodmanivějším a nejsrozumitelnějším. Chybí mi zde nějaká balada onoho nezaměnitelného typu, které jsem vnímal na prvních albech a nemyslím, že by v tomhle ohledu nemohl Wetton nahradit Lakea. Frippova koncepce ale tlačila albovou produkce do větší převahy instrumentálního pojetí…..
Zklamal mě ale obal, který se vzdal nějakého abstraktního nebo konkrétního motivu, ale asi to chtěl nevyzpytatelný Fripp takto mít….
Jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. King Crimson jsou rovněž „mojí“ kapelou a tak ubírat na hodnocení se mi vnitřně příčí. Ale v rámci objektivity přece jenom uberu a dám čtyři hvězdičky i když čtyři a půl by bylo nejobjektivnější.

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson