Progres 2 / Otrava krve (2008)

Sedmé řadové album a zároveň poslední album brněnských Progres (nepočítám-li živé nahrávky) je dodnes vnímáno jako velmi kontroverzní album. Rozděluje posluchače na dva tábory, kteří striktně album odmítají a na ty, kteří považují tento projekt za skutečně nejodvážnější a „nejprogresivnější“ jaký kdy kapela natočila. Vzhledem k tomu, že v sestavě zůstal jako jediný člen legendární kapely, obklopen novou muzikantskou krví, bubeník, skladatel a zpěvák Zdeněk Kluka, objevily se i názory, že album mělo vyjít jako jeho sólový projekt a nikoliv jako hudební počin signovaný značkou Progres (!?)
Přiznám se, že po jejich posledním albu Změna jsem byl jako obdivovatel a příznivec skupiny značně rozčarován a rozladěn (viz moje recenze na toto album) a obával jsem se, že nastolená linie mi kapelu už nenávratně vzdálí do oblasti neakceptovatelnosti.
Že se změnila sestava kapely, mě zase až tak moc nepřekvapilo, protože skupina procházela řadou proměn, ale překvapilo mě především téma a pozměnění názvu na Progres / Pokrok, což ale bylo zjevným záměrem Zdeňka Kluky.

BOTOSTROJ – patetické synthesizery Yamaha a Roland dotvářejí předobraz ironické pompéznosti za doprovodu tympánů a hymnický nástup ostatní instrumentace nás zavede do postupů na pokraj hudby ne tak vzdálenou od Franky Zappy. Autorem je Milan Nytra (vystudovaný architekt), jediný hudebník, který s Klukou přešel do nového projektu z předešlého alba. Synthesizerová orchestrace je košatá a pompézně patetická s řadou pochodových rytmů a hudební nabubřelosti, která graduje a na závěr nechybí patetický potlesk jako na veřejné schůzi…..

POŽÁR VĚŽNÍ TĚŽE – pulsující rytmika bicích Kluky (kombinovaných elektrckikých a klasických bubnů) je podporována novým pregnantním baskytaristou Daliborem Dunovským, výrazně funkujícím hudebníkem, který přináší nové basové principy. Nemůžeme přeslechnout výtečný ženský vokál Pavly Dvořáčkové. Kluka za bicí soupravou řádí v neskutečně vyprecizovaných rytmických proměnách a máme zde i nového kytaristu z Kroměříže ̶ Miroslava Sovy a výrazný podíl klávesového hráče Nytry, který sem vnáší prvky nové vlny a pořádně rozšklebeného ironického řádění. Zdeněk Kluka se ozve svým emocionálně rozevlátým řevem ve stylu Alexandrovců až do závěrečného kašlání a opět patetického potlesku….

NEJLÍP JE DOMA – Pavla Dvořáčková dostává příležitost k angažovanému šansonu s neuvěřitelným nátiskem divadelně teatrálního modelu zpěvu angažované opery. Její pěvecký podíl je opravdu výtečný. Další fáze přináší dravý rockový nástup s mocnými údery do tympánů a téměř nás porazí mocný sound s řadou zcela nevyzpytatelných zcela nezařaditelných stylových postupů, až si říkám, že při realizaci si nemohl nikdo být jistý tím, jestli skupina nebude rovnou odvezena k výslechu…

TŘI DNI BOJE – tahle skladba se hodně přibližuje Pražskému výběru v řadě postupů. Je tady cítit, jak vliv téhle kapely byl citelný na československé hudební scéně, třebaže Pražský výběr po svém návratu už nebyl pro řadu lidí tím pravým ořechovým. Neoroticky rychlé proměny až hysterického muzikantského nástupu v šílených dynamických rozdílech na sebe hodně fixuje a sledovat obsažnost textu je mnohdy na hranicích únosnosti a akceptovatelnosti. Budovatelská odhodlanost je prezentována důrazným pochodovým rytmem a pompézními ryčnými zvuky synthesizerů suplujícími dechovou sekci. Kytarista Sova výtečným způsobem piluje svoje rychlé kytarové běhy. Instrumentace je ovšem jedinečným způsobem sehraná a seřízená a dokážu si představit, kolik nekonečných zkoušek muselo předcházet tomu, než se skladba dostala do výsledného tvaru. I zde závěr jako na sjezdu KSČ končí potleskem….

DNESKA VŠICHNI TANČÍ – ironická vznešenost a akcent na neupřímnou bezprostřednost a mladickou budovatelskou nadšenost zde nelze přeslechnout. V tomto ohledu je instrumentace ruku v ruce s interpretaci a s obsahem textu, která jde ruku v ruce s jakýmsi rockovým kozáčkem. Sova zde opět perlí svými kytarovými party ve stylu Al DiMeoly a Pavla Dvořáčková svým jasným a pronikavým hlasem ovládá zpívaný prostor a jedinečným způsobem se u toho baví. Instrumentace je přesně seřízena až do závěru a ještě mohutnějšího potlesku….

ZA VOZÉM – tak tohle je budovatelská varianta „ideologického rockandrollu“. Tady se se kapela dostává na tu nejryzejší rockovou platformu, která zaujme rockera dravého založení. Sova a Nytra se zde předvádějí v tom nejlepší světla podporování klukovsko-dunovského rytmickými důraznými attacky. Řady polyrytmických figur kapelu posouvá do osobitého útvaru. V další fázi zde zaslechnu podivně přetransformované reggae. Dvořáčková dobře souzní s Klukovým vokálem i deformovaným šklebem Nytry v hlase….
Možná trochu kocábovina, ale Nytra tomu dává správné grády a dokáže bavit publikum!

KOMÁR ANEB HROMADNÉ VYSÁVAT – tenhle model hudby jde hodně blízko k Franku Zappovi. Nevím, jestli to bylo cíleným záměrem kapely, ale spíš si myslím, že ne. Prvky funku, podivně členění rytmiky a hlasu Dvořáčkové v její upírské šarádě. Hudba zní jako přepjatá hudební rapsódie, kdy jedině hudebník a aranžér ví, co bude následovat a posluchač je uváděn málem do úžasu, s čím je zde konfrontován….Dunovský zde mj. výtečným způsobem pracuje s bezpražcovou baskytarou v perfektně modulovaných tónech ve stylu Jaka Pastoriuse a Sova opět vkládá perfektně vypilované kytarové party. Pavla Dvořáčková (alespoň podle mého mínění) jde ještě o kus cesty dál než v té době uznávaná Bára Basiková. Hodně zajímavé téma…

NAŠE SRDCE OHNIVÉ JSOU BUCHARY – tohle jde ale ještě dál. Výtečná práce se zvukem a mimořádná rytmický pregnantnost syrového progresivního rocku jsou propojovány divadelním pojetím operního charakteru s patřičným divadelním vyznění, do kterého se zařezávají dravé rockové principy. Dokáži si představit ještě větší razanci téhle skladby při koncertním vystoupení a řekl bych, že tahle věc patří k nejsilnějším okamžikům na albu….

POCHOD PLÁŠTŮ VE VĚTRU – vzdušné šumění synthesizerů a budovatelsky patetický odér ve skladbě přináší nejen Pavla Dvořáčková, ale také pochodové postupy v rytmech, demonstrující sevřené šiky Lidových milicí, ozbrojené pěsti dělnické třídy. Táhle skladba šla hodně daleko a soudruzi při ní museli mít nespecifikovatelné pocity, možná na rozdíl od mladé generace, která logicky budovatelský a konfrontační smysl odhodlanosti budovatelského komunistického záměru nezažila. Kluka zde opravdu potvrzuje svou bubenickou formu a kreativitu jedinečného formátu!

TAKOVÉ OBYČEJNÉ ŠTĚSTÍ – nezvykle lyrizující hudební intro se sonickými tóny a dlouhým tónem elektrických smyčců se posouvají do úplně jiné hudební sféry. Možná by si při těchto okamžicích leckdo vzpomněl na Weather Report, což podporují i dlouhé a důrazné basové postupy. Do tématu ale vstupuje rázný rockový náboj. Klukův strojený patos a Nytrův škleb se dobře propojují a Dvořáčková je pěvecky strhující a šílený text vám leze do uší a říkám si, jak zpívat přesvědčivě tuhle optimistickou angažovanou tematiku a přitom se nesmát. Desetiminutový formát je ale možná na hranici únosnosti, třebaže aranžmá skladby je výborné a kreativita muzikantského podílu se zdá být nevyčerpatelná….

DILEMA VILÉMA – rytmicky zvláštně pojednané téma, které jde do funku a těžko melodicky dohádatelného základu. Ano, tady Klukovi a Nytrovi místy držel taktovku Frank Zappa. Když k tomu připočtu řadu různých perkusivních zvuků střídavě kombinovaných klávesami a bicími, dostávám se na rozhoupanou loď, která mě může zanést směrem, ze kterého není návratu…..

KAPELA HYENA – úvod není tak příliš vzdálen od Pražského výběru, ale Kluka zde sází hudební postupy, které svědčí o tom, že i on se zabýval klasickou formu komponie tématu. Všechno je to ale zabaleno do ironického posměšku, který záměrně shazuje tématickou stavbu skladby. Sovova kytary tady do jisté míry připomíná i Franka Zappu a řada dalších postupů nás už poněkolikáté staví do role toho „principála americké apokalypsy“. Uznávám, že pro milovníka tradičních rockových postupů tohleto nebude to pravé ořechové a řadu lidí odradí nějaký cílený poslech. Prostě žádná snaha dostat se do hitparád nebo rádií

VŠICHNI SE BUDEME MÍT – na albu je pořád posluchač konfrontován se všelijakými nečekanými postupy a proměnami, kdy sledování nějaké vývojové linie je zcela marným počínáním. Řekl bych, že by se člověk měl spíš nechat vézt na tomhle kodrcavém voze po členitém terénu. O muzikantských přednostech tady není nejmenšího sporu a kapela šlape jako stroj a zcela samozřejmě zde muselo dojít k co nejužšímu sepětí a cítění a zcela zjevně zde „lidská nasranost“ z absurdity totalitního režimu zde nalezla živnou půdu pro sebevyjádření, i když ne vždy za srozumitelných vyjadřovacích prostředků, ale o to kapele vlastně šlo: hledar v „řádu“ onen „neřád“.

LAVINA – muzikantsky zajímavé téma v úvodní fázi přináší nějaké „závažné“ téma. Rockové postupy se zde mohou v lecjaké proměně konfrontovat mírně s tím, co dělala v dané době pražská skupina Stromboli. Nemyslím, že by se na ně nějak mělo ve skladbě navázat, ale ten operní sound prolínaný s rockovou dravostí a prapodivnou ponurostí, kdy i Dvořáčková sestoupí ze závratných výšin do pěveckého suterénu má nepojmenovatelnou osobitost. Tady se do jisté míry prolíná progrock s fusion, ale pořád s nátěrem osmdesátých let. Kytarista Sova je ovšem velmi zdatným a platným pilířem kapely a ostatními muzikantskými spoluhráči dotváří silný umělecký vjem…

OTRAVA KRVE – rytmická odvázanost se rozbíhá vpřed šlapavými rytmem. Je třeba pochválit Dunovského basy, které zde mají nezastupitelnou úlohu a Pavla Dvořáčková je opět ve svém živlu. Rockový náboj skladby je vsunut do komory a čeká se na výstřel. Skladba hutní a posiluje na své nekompromisnosti. Dvořáčková má herecký a komediální talent a hlavně neokoukaný hlas, který jde stranou od československé připitomělé pop-music osmdesátých let. Je třeba podotknout, že hlavní výpovědní síla tkví hlavně v živém provedení….. závěr tohoto mimořádného hudebního dobrodružství je u konce – bez potlesku.

Pro ty, kteří album striktně odmítnou bych možná poznamenal pár vět. Na tématu se začalo pracovat už koncem roku 1987 a o půl roku později měl projekt premiéru. Východní blok už té době procházel gorbačovovskou perestrojkou a tak docházelo ve stalinistických režimech zvolna k drobným uvolňováním. V r. 1987 Gorbačov přijel do Prahy a byl vítán velkou pozorností veřejnosti, která v něm cítila příliv demokratizačních změn ve společnosti. Odvážnější kumštýři se rozhodli reagovat a tak vznikají různá divadelní představení a filmy, které častokrát překračují rámec do té doby povolené a cenzurované kultury a pochopitelně ani hudba nemohla zůstat stranou.
Proto považuji Otravu krve za jasný odraz zmiňované doby, který se velmi odvážně rozhodl ironickou fabulací a zesměšňováním stalinistických padesátých let reagovat na tehdejší budovatelské nadšení a sovětská dogmata. Program byl sice schválen a dokonce premiérově prezentován na Festivalu politické písně Martin na Slovensku (!), ale i tak na koncertech Progres / Pokrok operovala Státní bezpečnost, která natáčela vystoupení kapely a po bretchneiderovském způsobu podávala hlášení na vyšší místa. Tento Progres cíleně zašel dál než Pražský výběr, třebaže doba, do které byly obě kapely zasazeny navzdory osmdesátým létům už byla odlišná…..
Netvrdím, že album Otrava krve patří mezi moje nejsrdečnější záležitosti od kapely, ale vnímám ho jako velmi odvážný progresivní počin, který u nás za bývalého režimu spatřil světlo světa. Pokud se chcete kolem alba dozvědět nějaké bližší podrobnosti, tak si jej kupte v Bontolandu nebo na dobírku z FT Records. Pro album jsem psal sleevenote, kde se detailněji zabývám tím, co se kolem projektu točí.
Za velmi důležité považuji i otištění textů, které pak posluchač může plynule sledovat s hudební složkou při poslechu…..
Především se raduji z toho, že se zde nijak „nenavázalo“ na předešlé album Změna!
Čtyři hvězdičky dám – po muzikantské a „nadčasové“ linii je tady co poslouchat, ale jakékoliv srovnání se starší produkcí podepsanou názvem Progress Organization, Barnodaj nebo Progres 2 tady nehledejte. Je to úplně jiná kapela!

» ostatní recenze alba Progres 2 - Otrava krve
» popis a diskografie skupiny Progres 2