Hammill, Peter / The Fall of the House of Usher (New Version) (1999)

Velká a jaksepatří temná pocta E. A. Poeovi, na níž Peter Hammill jako skladatel a Judge Smith (zakládající člen VdGG) jako libretista pracovali prakticky dvě desetiletí.
Jedná se o regulérní operu (ovšem nikdy neuvedenou živě... prozatím), takže hovořit o Hammillově "sólovém albu" je velmi zavádějící - jeho interpretační výkon (jakožto představitele Rodericka Ushera i "Hlasu domu") je vpravdě fenomenální, přesto dobře slouží celkovému vyznění a ostatní zpěváky neválcuje.
Sarah-Jane Morris v roli vypravěčky zaujme především svou neskutečně temnou, až androgynní barvou hlasu (chvíli jsem skutečně přemýšlel, zda nejde o muže). Je to velmi stylizovaný způsob zpěvu, ale do tak ponurého díla se koneckonců celkem hodí.
Andy Bell zpívá postavu Usherovy návštěvy a přítele z mládí (v povídce je bezejmenný, pro účely opery dostal jméno Montresor); po pěvecké stránce technicky dokonalý, přitom velmi chytře úsporný ve výrazu, aby zněl ze všech figur jediný střízlivě a normálně a nechal tak ještě více vyniknout šílenství Hammillova Rodericka Ushera.
Lene Lovich, kterou proslavila její image šílené new-wave čarodějnice 80. let, zpívá part Usherovy sestry Madeleine. Její postava, pravda, nemá v opeře moc prostoru (většinou buď spí, nebo je pohřbená zaživa), ale Lovich díky své zajímavé, pestré a hravé barvě hlasu dokáže přesto vyniknout.
Ještě méně prostoru má Herbert Grönemeyer v malé roličce šarlatánského bylinkáře; přestože je nelépe prodávaným německým hudebníkem všech dob, představí se vlastně jen jedinou árií.
Peter Hammill v úloze Rodericka Ushera dovádí k dokonalosti svou charakteristickou polohu barokně-afektovaného šílenství. Snad ze všech svých alb nejvíce tady zpívá v naprosto temném, hrudním rejstříku, ve vyšších polohách už mu nezbývá než hrdelně řvát; výsledný dojem je naprosto přesvědčivý a dokonalý. Kromě této postavy však nazpíval ještě několik sborových partů jako tzv. "hlas Domu" (v duchu myšlenky, že Usher a jeho rezidence jsou jedním). Tyto avantgardní vokály, například ve stopě nazvané "Architecture", jsou snad tím vůbec nejšílenějším na celém albu a těm, kteří by si snad mysleli, že u poslechu hudby se nelze plnohodnotně bát, totálně berou vítr z plachet - mnohá hudba z této nahrávky je zkrátka čistokrevný horor a při nočním poslechu vám bude více než jen běhat mráz po zádech...
Vím, že recenzi píšu k předělané verzi alba z roku 1999. Původní nahrávku jsem, popravdě, neslyšel; vím jen tolik, že na ní byly bicí, což si neumím dost dobře představit a ani si nejsem jistý, jestli bych to slyšet chtěl. V každém případě znám vyjádření obou autorů, že tato "rekonstrukce" Domu Usherů byla jednoznačně krokem k lepšímu, a toho se držím.
Co říci závěrem? Skvělá, intenzivní a za sychravých podzimních nocí i neuvěřitelně strašidelná nahrávka, která by rozhodně neměla ujít vašemu sluchu.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Fall of the House of Usher (New Version)
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter