Vaughan, Stevie Ray / In Step (1989)

Páté album texaského bluesmana Stevie Ray Vaughana And Double Trouble vydané pod názvem In Step si pamatuji jako jedno z posledních elpíček, které v r. 1990 přistálo do mé vinylové sbírky od mého kamaráda z USA. Natěšen předešlými alby, zejména Soul To Soul (1985), které dokonce vyšlo i u nás, jsem byl velmi zvědav na to, čím tenhle „nástupce Johnnyho Wintera“ ohromí moje představy o bluesrocku amerického ražení.

THE HOUSE IS ROCKIN´- úvod je dravý rock and roll klasického amerického modelu. Kapela šlapě standardně v kýženém duchu, kde se rytmika pouští do zrychleného tempa a klavírní téma je littlerichardovsky odvázané a hned po něm nastoupí syrová elektrická kytara, která v sebejistém duchu a zaostřeném tóny drtí melodii pod nosovou interpretací frontmana kapely. Ano, tady je cítit ten klasický model vliv Chucka Berryho, který stále zabírá, i když tahle skladba má přece jenom modernější sound…..

CROSSFIRE – výrazně zpomalíme, baskytara preparovaná nějakým filtrem a řízné bicí s akcentem na druhou dobu tvoří základ skladby, zatímco Steve Ray Vaughan výtečně svým nosovým hlasem frázuje a jeho kytara spíš dokresluje téma, než že by perlila. M8me tu ovšem i dechovou sekci na přiznávky a zatlumené varhany. Vaughanova kytara přichází ke slovu v mezihře. Trochu zde vnímám vliv Claptona, ale jinak ve tvorbě tónu je Vaughan suverénní a jeho osobitost je zaručená. Skladba vznikla jako kolektivní dílko kapely Double Trouble a valivý sound a opravdu perfektně vypilované doprovody a tónové kreace mě zasahují….

TIGHTROPE – blues zde dostává funkovou podobu díky výraznému akcentování rytmiky a důrazných kytarových záseků. V mezihře Vaughan nalehne na harmonii v bluesové rovině nám předvádí, jak elegantně tuhle formu ovládl a skutečně s neuvěřitelnou lehkostí proměňuje akordické změny a čitelný základ skladby nijak nekomplikuje. Ostatně to není zapotřebí. Přímočarost a samozřejmost je průhledně čitelná od začátku do konce. Tommy Shannon se svou basovou linkou správně tvrdí muziku, třebaže mohl být více zvýrazněn, zatímco Reese Wynans na klávesy se drží spíš při zdi. Samozřejmě jak jinak – terén ovládá Vaughan.

LET ME LOVE YOU BABY – že má tahle skladba černošské kořeny je zcela evidentní. Je poznat v kompozičním pojetí, ale i Vaughan se svým bělošským frázováním se snaží přiblížit originálu legendárního Willieho Dixona, jehož coververzi máme tu čest poslouchat. Konečně Wynansovy varhany trochu viditelněji postoupí do popředí. Vaughan si pohrává s tetelivým tónem kytary a v horních i spodních polohách se pohybuje se suverenitou dravce. Skladba by mohla být donekonečna natahována v sólové exhibici, ale kratší formát jí sluší určitě víc….

LEAVE MY GIRL ALONE – další skladba je opět coververzí. Jejím autorem je další legenda Buddy Guy. Klasické téma, klasické pojetí a klasický výraz. Wynansovy varhany drží podmanivě harmonii, zatímco Vaughan kouzlí se svými tóny, spíš v úsporném stylu. Samozřejmě v mezihře popustí uzdu fantazii a dravými ohýbáním rozvibrovaných drásavých tónů zcela ovládne pole působnosti. Ano, tohle je blues jako řemen, při kterém cítíte trávu růst, ale také vám mohou hrknout slzy do očí. Odstřelované tóny na kytaru mají svou nedbalou eleganci a potvrzují majitelovu nadstandardní kreativitu.

TRAVIS WALK – tady se opět otřeme o rock and roll. Je ovšem dravější, rychlejší a rytmicky pregnantnější. Chrise Laytona nepovažuji za zvlášť mimořádného bubeníka, tady ovšem řádně překvapí a jeho styl hry se částečně blíži k Jonu Hisemanovi, což je velmi pozitivní zjištění. Wynans vypálí klavírní sólo jako krátký spojovací můstek, jinak je to ovšem opět v režie hadovitě ohýbaných kytarových tónů od začátku do konce. Jim Travis byl známý texaský hraničář z doby bojů Texasu s Mexikem (společně s Davidem Crockettem a Jimem Bowiem) a tak mě napadá, jestli nechtěl Vaughan touhle skladbou složit poklonu hrdinovi texaské historie….

WALL OF DENIAL – tak tuhle skladbu formálně považuji za jednu z n ejzdařilejších na albu. Rhythm and blues v moderním kabátě. Kapela hraje velmi přesvědčivě a aranžmá ji velmi sedí. Není to klasické opisování tématu, ale osobité vstupy lichých rytmů a jazzově pojaté basové téma mě dostává, stejně jako zakřiknutě nosový timbr Vaughanova hlasu. V mezihře Vaughan zění techniku hry a teď mám pocit, jako bych částečně ucítil vliv Jimi Hendrixe, ale jen částečně, protože Vaughan zná míru a proporce a nezahlcuje skladbu ničím, čím by ji ublížil. Kytarové sólo je famózní, přemýšlivě vystavěné a stupňující se harmonizovaná závěr je prostě výtečnou tečkou za tímhle výtečným kouskem….

SCRATCH-N-SNIFF – rock and roll v dravém balení. Wynans mlátí do klavírní klaviaturu s velkou vehemencí a cítí tenhle žánr do morku kostí, střídaje přitom klavír s varhanami. Vaughan seká svižné doprovody, ale v mezihře vyšívá výtečně odpíchnuté sólo a skladba jako nadupaný parní stroj běží nezastavitelně vpřed a svádí k tanci. Závěr je ve znamení chuckberryovského modelu a přeznívajícího tremola varhan….

LOVE ME DARLIN´- máme tady další coververzi – tentokrát od Howlin´a Wolfa, další černošské bluesové legendy. Tenhle model model blues by velmi dobře sedl Johnnymu Winterovi a dokázal bych si představit jako se starý a mladý Texasan v téhle skladbě potkávají a svedou spolu ten správně odvázaný kytarový souboj na plný plyn. Dobře zahrané a procítěné do posledního tónu. Navzdory elektrické dravosti je zde postupováno při hře s velkou lehkostí – jen přemýšlím proč se producent Jim Gaines za každou cenu snažil sem implantovat dechy, jejichž absenci zde nikterak nepociťuji.

RIVIERA PARADISE – vyvrcholení přichází v poslední a nejdelší skladbě alba. Vaughan tady zní výrazně odlišně od toho všeho, co jsme měli možnost až dosud vyslechnout. Chvílemi mi připomíná Pata Methenyho a chvílemi Carlose Santanu osmdesátých let a také instrumentální doprovod jde od blues spíš k impresivním náladám, kde varhany v pozadí mají konejšivý melancholický tón a rytmika spíš kráčí jazzovým lesem než bluesovou bažinou. Vaughan neváhá hrát v oktávách jako Wes Montgomery a přivřu-li oči představím si onen virtuální „ráj“, kde je všechno krásně líné, měkké, zpomalené, hladivě podmanivé, čemuž hodně nahrává i klavírní téma v jazzovém duchu, které si střihne Reese Wynans. Laytonovy bicí jsou mírně nahazovány a rozkreslují tím prostor. Spojení jazzu, mírně možná i latiny s blues se zde děje ve velmi účinném vyjádření a Vaughan mění ve skladbě pojetí hry s nenucenou lehkostí. Možná příjemný tip na laskavou ukolébavku, ale do posledního okamžiku mollová tónina vévodí. Bez zkreslení a s filigránskou hravostí si pohrává s jednotlivými tóny jako malíř s barvami na své paletě..

Třebaže jsem měl v úmyslu si tzv. signifikantně pořídit jenom jedno album od Stevie Ray Vaughana, nakonec to dopadlo během let jinak a v mé sbírce jsou čtyři tutaly jeho diskografie… In Step mě jako milovníkovi westernů evokuje americko-mexické pohraničí kolem Rio Grande s mexickým pláštěm sarape, pořádným širákem a koženou bundou s třásněmi. Je to stylové a s hudbou korespondující.
Na albu není tolik syrové bluesové dravosti jako na prvních albech, ale právě ta žánrová rozmanitost a zejména díky poslední skladbě, jsem zcela pro pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Vaughan, Stevie Ray - In Step
» popis a diskografie skupiny Vaughan, Stevie Ray