Alan Parsons Band / A Valid Path (2004)

Zatím poslední sólové Parsonsovo album sice nedosahuje projektovských vrcholů, ze staré party taky už zbyl pouze D.Pack, přibyli rodinní příslušníci, mnohem méně se tu zpívá, na místo A. Powella řídícího symfoniky přibyla technika a programátoři… Přesto je to ale řemeslně poctivá hudba a na rozdíl od OA a TM je album vyrovnané a nemá hluchá místa. Začíná skoro devítiminutovou instrumentálkou Return to Tunguska s D. Gilmourem jako hostem. Mammagamma 04 je jakási koláž (nebo cover verze?) stejnojmenné skladby z alba Eye in the sky, ale poslouchá se mi to lépe, než to, co dělají se starými peckami DJové. Hlavní rozdíl je v tom, že Parsonsova hudba má víc vrstev, než se na první poslech zdá, což právě DJové nedělají (neumějí? nechtějí? nemají v sobě tolik hravosti jako tihle dinosauři?), jejich hudba je na můj vkus příliš placatá, tohle ne, proto to jsem schopná poslouchat, i když originál je originál i v tomto případě. Není zkrátka nad starou dobrou verzi z roku 1982… We Play the Game - k tomuhle jen krátká poznámka: Parsonsův zpěv tady mi sice nijak zásadně nevadí, ale myslím, že příště by opět měl zpěv přenechat lidem s výraznějším a zajímavějším hlasem, tak jak to dělal vždy před tím. Ale beru to, je to taková nostalgická písnička, tak budiž.
Tijuaniac je trochu tajuplná instrumentálka, klidně by se hodila jako kulisa pro nějaký dokument o přírodě (jeskyně, rokliny...). Totéž lze říci i o L'Arc en Ciel jejíž hudba se klene jako Nebeský oblouk. A Recurring Dream Within a Dream je další předělávka – tentokrát jde o skladby The Raven + Dream Within a Dream z alba Tales of mystery…. Je tam víc elektroniky (to by mi nevadilo) a není tu ten symfonický orchestr, který byl u těch původních verzí (to mně chybí docela dost, připadá mi pak tak nějak „nahé“). Chomolungma mi ale na finále nepřipadá nejšťastnější – zejména ten úplný závěr - co by dělal ten pes na (nebo u) nejvyšší hoře (hory) světa? No, to je teda ptákovina! To má člověk pocit, že to tam zbylo z nějaké dřívější nahrávky, nebo nevypnuli záznamové zařízení než někdo otevřel zvukotěsné dveře studia a pak to při stříhání zapomněli odpreparovat. Nevím jak komu, ale mě to tam připadá strašně rušivé, na jejich místě bych to tam nenechala (nedala).

Malá poznámka na závěr: předehru skladby We Play the Game má Nokia mezi vyzváněcími melodiemi označenou jako „Futuristico“.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - A Valid Path
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band