Lennon, John / Some Time in New York City (1972)

Album Some Time In New York City je považováno obecně za velmi kontroverzní a rozděluje jeho posluchače na dva tábory už čtyřicet let. Jeden tábor ho nemilosrdně odsuzuje jako politickou agitku, která měla sjednocovat americké levicové aktivisty do jednotného hnutí pomocí rock and rollu a druhý tábor ho vnímá jako radikálně extrémní odnož rock and rollu, kterým John Lennon vyhlásil svůj boj americkému (a nejen jemu) militarismu, imperialismu, šovinismu, rasismu přímočarými prostředky.
Po albu Imagine to byla rozhodně sprcha, se kterou nikdo moc nepočítal, i když ještě za svého pobytu v Británii John a Yoko dráždili svými postoji vládní kruhy, královnu a celý establishment. O tom, že jejich „rocková revoluce“ se stala vývozním artiklem, který oba deklarovali na dvojalbu záhy pochopil i americký establishment a na pokyn Bílého domu a CIA byly podnikány nejrůznější kroky, jak Johna z Ameriky vystrnadit a otupit jeho vliv na americkou mládež a silné pacifistické hnutí.
Jsem majitelem tohoto dvojalba už od sedmdesátých let a dlouhými roky jsem si k němu našel trvalý vztah, i když poctivě řečeno, alba Plastic Ono Band a Imagine nepřevyšuje.

WOMAN IS THE NIGGER OF THE WORLD – úvodní skladba vykazuje všechny atributy lennonovského skladatelského potenciálu. Je zde jasná melodika, přesvědčivý hlas, napůl vypravěče, napůl agitátora a doprovodná kapela Elephant Memory hraje jako řádný rockandrollový band, řízně, naplno bez příkras. Velmi sugestivně jsou použity i smyčce, které mají v aranžmá významnou úlohu a jejich akcenty se dokonale spojují s Johnovou interpretací. Skladba se stala hitem a myslím, že na tomhle kontroverzním albu patří mezi nejlepší.

SISTERS O SISTERS – druhou skladbu napsala Yoko Ono – trochu reggae, trochu ska a trochu dráždivé dovádivosti. Hlas Yoko není hlasem klasické zpěvačky. Má dráždivý podtón a na mnoho lidí působí jako tuctový popík, který na album nepatří. Myslím, že napsala i lepší skladby, tak zůstávám shovívavě mlčenlivý s přivřenýma očima…

ATTICA STATE – třetí skladbu lze rovněž akceptovat. John se zde sice nijak nesnaží vymyslet nějakou rafinovanou melodii a sází spíš na klasické postupy, ale hudební doprovod je slušně odveden a tak téma pověstného povstání ve známém vězení Attica, o kterém se psalo po celém světě je dalším modelem obžaloby vězeňského systému a represí, kterých se dopouštějí členové ostrahy a dozorčí služby na trestancích, což odporuje lidským právům. Odhlédněme od politických aspektů a můžeme konstatovat, že se skladba docela podařila…

BORN IN A PRISON – duet Johna a Yoko, který nevybíravě šťourá do amerického vezeňského systému, který týrá odsouzence a politické vězně je příkladem další plnotučné provokace amerického establishmentu. Skladba se mi zdá po skladatelská a instrumentální stránce spíš průměrná. Není špatná, ale od Johna jsem zvyklý i na silnější skladatelské podněty, které zde zůstávají nějak pozadu za prvotním úmyslem…

NEW YORK CITY – tak tohle je dravý americký rock and roll podle nejlepšího vědomí a svědomí a Johnovi velmi sluší. Uvědomuji si, že by podobný model svého milovaného rock and rollu v Británii asi těžko natočil. Tady v jádru dění, navíc opojen a zamilován do New Yorku se dokázal vybičovat společně s Elephat Memory k velmi slušnému výkonu. Kapela šlape jako stroj. Kytarista Wayne Gabriel pálí na kytaru ta správná témata, stejně jako klavírista Adam Ippolito. Podobně jako úvodní skladba i tahle vykazuje pořádnou dávku rozevlátosti a emocí, kde Johna poznáváme sotva otevře ústa a to věří rock and rollu a zavedené newyorské kapele, která ho doprovází se nedá přeslechnout. Dobrá věc!

SUNDAY BLOODY SUNDAY – u téhle skladby jsem si nikdy nebyl jistý, jestli byly zachovány původní proporce a jestli během aranžmá nedocházelo ke zbytečným kompromisům. Skladba měla být buď elektrická a syrově nekompromisní, anebo naopak spíš akustická – španělky, flétny, percussion, steel-kytara, foukací harmonika, klavír a přikláním se spíš ke druhému řešení. Také mám trochu pocit, jakoby Johnovi při skládání kroužil v mysli tak trochu motiv z jeho slavné Come Together z beatlesovského alba Abbey Road. Že se jedná o nijak neskrývanou kritiku britské vlády za masakr v Severním Irsku se obecně ví. Tato skladba by ani v liberální Británii v letech 1970 a 1971 být natočena nemohla a protože John v sobě cítil svoje dávné irské předky jako O´Liannon, nezapomněl si to s britským establishmentem vyřídit. Skvěle zazpíváno, ale hudební doprovod (jak jsem uvedl výše) neí zcela podle mého gusta…. Spíš na mě dělá dojem spontánní revolty pouliční bojůvky…

THE LUCK OF THE IRISH – tématika irské rebelie proti britskému impériu nekončí a tak zde máme další politický song. John a Yoko si ho zazpívají v duetu. John měl mimořádně šťastnou ruku, když vymýšlel melodickou linku a stavbu téhle skladby. Klasický model písně skládané podle lennonovského modelu na kytaru. Melodika je jasná, podmanivá, a svádí ke zpívání ve sboru. Yoko, pravda, není příliš dobrá zpěvačka a její hlas místy hrozí neintonováním, ale. John si v textu nebere servítky a vyřizuje si se svou starou vlastí, kterou opustil všechny dluhy a nijak se netají se svou averzí ke všemu britskému. Jeho nosový hlasový projev zní velmi přesvědčivě ve standardním lennonovském duchu…

JOHN SINCLAIR – výtečná skladba, ve které John použil steel-kytaru podobně jako při nahrávání skladby Beatles na Let It Be – For You Blue. Hraje na ni s velkým nápřahem a myslím, že se opravdu povedla. Udržuje napětí od začátku do konce, i když její melodická linka je víceméně základní a nijak překvapivá. John však svými emocemi dokáže dát do skladby ty správné proporce a tak lze chválit bez okolkování…

ANGELA – píseň věnovaná americké komunistce Angele Davisové, která byla v USA vězněna a potom cestovala po Evropě a dokonce byla i hostem sjezdu SSM v Praze a také v SSSR… se mi jeví jako další politická agitace, ale opět jakéhosi nedovařeného modelu. Jenom na okraj: u nás byla Angela Davisová vynášena jako zářný příklad komunistického odporu vůči americkému establishmentu a pak nastala sprcha. Když se vrátila ze svého turné po SSSR, tak na tiskové konferenci prohlásila, že to co se v Sovětském svazu deklaruje jako komunismus a sociálně a politicky nejspravedlivější systém je v diametrálně odlišných proporcích toho, co měla na mysli. Tiše a velmi rychle její jméno bylo odstraněno z tehdejších médií a nápadně rychle se o ní přestalo u nás mluvit… Skladba začíná jako podmanivá balada, kterých se na albu nějak nedostává (jak jsme od Johna jinak zvyklí), ale její aranžmá a pojetí mě přijde také jako průměrné a možná nedotažené…

WE´RE ALL WATER – tak tahle skladba je asi nejdravějším příspěvkem na albu vůbec. Kapela Elephant Memory tady řádí jako posedlá, stejně jako John a zejména Yoko, která dává v průběhu skladby prostor pro svoje hlasové orgie, které jsou dodnes pro řadu posluchačů velmi těžtko stravitelnou pilulkou. Hledáte-li ale pořadnou odpíchnutou rockovou skladbu bez příkras s říznou interpretací, tak jste ji právě našli. Ippolito na klavír a Gabriel na kytaru, stejně jako drsný Stan Bronstein na saxofon zde řádí jako žlutá ruka, za divoké podpory bicích Richarda Franka jr a přídavných percussion

Skladby COLD TURKEY a DON´T WORRY KYOKO zachycují Johna a Yoko ve skupině Plastic Ono Band na živém koncertě pro UNICEF v Londýně na Vánoce 1969 a odzbrojují svou živočišnou emocionalitou v živém ztvárnění stejně jako předtím na singlech…. WELL (BABY PLEASE DON´T GO považují za zdařilý příklad syrového rhythm and blues v lennonovské podání. Skladba zní velmi dravě, obnaženě až na kost a přesně tahle poloha vypovídá o rozevlátém ex-Beatlovi asi nejvíc. Vždycky se mě líbila a líbí dále. Prolínání Johna, Yoko s americkým experimentátorem Frankem Zappou a Mothers Of Invention je dalším experimentem, které nijak nesouvisí s prvním albem, ale zachycuje spontánní uvolnění energie na společném koncertě. Dnes se mi zdá, že by bylo lepší vydat druhou desku (druhé CD) jako video nebo DVD záznam, který by vizuálně více přesvědčil o atmosféře a muzikantské prezentaci než pouhý live záznam. V r. 1972 ale taková varianta neexistovala a ani nebylo zvykem vydávat vinylové album společně s obrazovým záznamem, a tak jsou skladby JAMRAG, SCUMBAG a AU součástí projektu, bez dalších komentářů.

Album není ani dobré, ale ani špatné. Možná v lecčems působí naivně, ale rozhodně se nejen dá o nějaký jednoznačný propadák. Pravda, jiné desky od Johna si podvědomě pouštím jaksi častěji, ale nedovedu si představit, že bych album doma neměl. Jsem mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami a bylo by to asi nejobjektivnější na tři a půl, ale protože chovám k Johnovi velkou úctu, přimhouřím oko a s odřenýma ušima ty čtyři hvězdy dám…. Nejedná se zde o nějaký progresivní přínos a také mimořádnou autorskou záležitost, ale nejenom John jako člověk, ale i jeho interpretace vyzařují velké charisma a to je to, oč tu běží (jak by napsal klasik).

» ostatní recenze alba Lennon, John - Some Time in New York City
» popis a diskografie skupiny Lennon, John