Doors, The / Waiting For The Sun (1968)

Třetí řadové album amerických Doors jednoduše nelze nemít ve své sbírce. Myslím, že oprávněně patří mezi významné albové projekty šedesátých let a v jejich diskografii jsem ho řadil vždy na přední místa. Měl jsem to štěstí, že jsem se s tímhle albem „seznámil“ už v první polovině sedmdesátých let, třebaže jsem ho tehdy znal jenom z pásků a na vinyl jsem si musel počkat. Už od první skladby je zjevné, že autorský a muzikantský potenciál kapely jde stále nahoru a že Doors nalezli ten správný recept, jak psát kvalitní hity, ale zároveň nedělat žádné kompromisy. Album je přímo našlapané řadou originálních melodických nápadů a aranžérských fines, které i v prosté melodii dělají velké zázemí.


HELLO, I LOVE YOU – melodická údernost hned od prvních tónů graduje. Cítím tady velmi zřetelně erotický a nijak nepotlačovaný pocit. Láska má mnoho podob a vyjádřit svoje vnitřní já v dobách free love bylo velmi názorné, ale určitě i velmi obtížné. Mám na mysli jak samotnou interpretaci, tak instrumentální polohu. Tady se obojí podařilo dát do suverénního levelu. Vznikl jasně přehledný a podmanivý hit, podle kterého Doors dodnes poznávají i ti, kteří se nezabývají tvorbou kapely nějak více do hloubky. Jsme v šedesátých letech a hudba a podání tomu jednoznačně napovídají a zvou nás k páchání nemravných nepřístojností, ať už při tom máme nebo nemáme nic na sobě, máváme květinami, nebo prozkoumáváme detaily štíhlého dívčího – stejně dychtivého – těla. Nástup jak má být!

LOVE STREET – druhá skladba má rhythmandbluesové základy, třebaže jsem si dokázal skladbu přetransformovat do originálního amerického šansonu. Píseň má ležerní nálady a uvolněné pocity mi navozují imaginární představu kalifornské ulice, kde leží posedávají na chodnících a na lavičkách kolem parku zamilované páry a kde láska má charakter vřelého citu, i placené služby. Morrison zpívá jako vypravěč, který komentuje dění kolem. Bezprostředně a přesvědčivě…..

NOT TO TOUCH THE EARTH – psychedelické napětí přináší další skladba. Ostináta studiové baskytary, bzučení varhan a klouzavé tóny kytary mají zvláštní podmanivý charakter. Jestliže někdo postrádal napětí v předešlé skladbě, tak tady se mu ho dostává v plných doušcích. Morrison se opírá do textu a emocionálně vyjadřuje svoje pocity, jako tajemný šaman. Kapela výtečně pracuje s dynamickými odstíny a udržuje napětí po celou skladbu až k samotnému vyvrcholení. Krátké střídání kytarových motivu Robbieho Alana Kriegera a varhanních motivu Raye Manzareka je velmi účinné a společně s Densmorovými bicími přenášejí skladbu až k triumfálnímu závěru s tajemně zlověstným šepotem Morrisona…

SUMMER´S ALMOST GONE – myslím, že tady trochu pracují psychotropní podpůrné prostředky. Výtečná psychedelická atmosféra, která si bere trochu z blues. Krásná mezihra. Manzarek je především varhaník, ale tady nám ukazuje, že hra na klavír, dokonce playbackovaný mu nečiní žádné potíže, třebaže zde nepracuje s žádnými složitými technikami, ale hraje úlohu výtečného doprovazeče. Morrisonův interpretační vklad je nenapodobitelný. Je v něm smutek, lítost, samota a přesto je jaksi nad věcí. Výtečný příspěvek!

WINTERTIME LOVE – dostatek do rocku valčíkové tempo zkouší hodně lidí a mnohdy zdařile. Tady se navíc díky cembalu a elektrickému pianu dostávají dokonce pseudobarokní prvky evropské hudby, která nemohla Manzareka minout. Je to velmi vkusné a stylově podmanivé. Vlastně milostný song bez nějakých dramatických odboček….

THE UNKNOWN SOLDIER – drama ovšem přichází v této skladbě. Patří mezi moje nejoblíbenější na albu a vlastně i od Doors obecně. Tématika armády, militarismu a odporu vůči válkam je vděčné téma, ale Morrison se nezdráhá zajít ještě dál (ať si o tom Pentagon myslí co chce). Vyjádřit v r. 1968 odpor a nenávist k válečnému harašení a militarismu – zejména ve Vietnamu bylo v době Johnsonovy administrativy v Bílém domě hodně odvážné. Doors se v téhle skladbě vzdalují klasickému rocku a rhythm and blues, ale předvádějí vlastně nové moderní angažované apolitické divadlo. Morrison měl vedle pěveckého i literární a herecký talent a tady věci získaly pravou tvář. Když jsem poprvé slyšel pochod vojenských bot a ostré příkazy, odjištění zbraní, povel ke střelbě a samotnou střelbu, měl jsem ještě vojnu daleko, ale už tehdy mi z ní lezl mráz po těle a na tuhle skladbu jsem si v zeleném často vzpomněl. Obnažené pocity a velmi přesvědčivé podání posluchače přinutí, aby si album koupil už jenom právě kvůli téhle skladbě (stejně jako té následující)

SPANISH CARAVAN – Robbie Alan Krieger nám předvede, že hraje výtečně na akustickou kytaru španělské flamenco…. Propojit tohle téma s rockem je vždycky odvážné a někdy méně – někdy více zdařilé. Tady platí to druhé. Úžasná melodická struktura, vnitřní emocionalita a instrumentální kouzlení ve velkém stylu. Když sem připojí svoje party i Manzarek a důrazné rány přidá i Densmore, je to obraz dokonalé reality. Varhanní party jsou klasicistní a propojení s kytarou s fuzzem je velmi nosné a dramatické. Opět zde vnímám onu progresivní formu divadla podle Bertolda Brechta, kterého mj. Morrison obdivoval. Vynikající skladba po všech stránkách…

MY WILD LOVE – tohle je další psychedelický rituál. Účast percussion a kombinovaných lidských hlasů v sobě nese jakési nezměřitelné poselství. Výtečný melodický nápad. Dokáži si představit nějaký tajný erotický rituál za svitu pochodní. Morrisonův hlas se vznáší nad melodií jako temný mrak. Uvědomuji si, že tenhle motiv si vypůjčili i pražští Rebels s Jiřím Kornem na profileovém CD Rebels a překvapilo mě jak mečivý Kornův hlas výtečný souzní s tímhle originálem…

WE COULD BE SO GOOD TOGETHER – tahle skladba patří do repertoáru Doors jako neodmyslitelné klima šedesátých let v Kalifornii. Myslím, že tohle je jedna z nejtypičtějších skladeb kapely. Podobné najdeme na předešlých dvou albech a její deriváty i na albech následujících. Když podle ničeho, tak podle téhle skladby jsou Doors okamžitě identifikovatelní a můžeme tady směle mluvit o nezaměnitelném stylu.

YES, THE RIVER KNOWS – výtečný autorský přínos a práce s hlasem a klavírním tématem. Jsou tady mírné jazzové názvuky, přesto to k jazzu má hodně daleko. Je to atmosférou a harmonickým rozvolněním a když se zaposlouchám do vzájemných duetů klouzavé elektrické kytary a klavíru a zavřu oči. Cítím, že se zbavuji přízemní tíže, třebaže ten pocit trvá jen několik taktů. Kompozičně velmi dobře připravená skladba.

FIVE TO ONE – závěr je ovšem z rodu drsné dřevorubecké práce. Drsný riff zdvojený kytarou a baskytarou a naštavným interpretačním modelem Morrisonova zpěvu zní vztekle až rozzuřeně. Krieger sem nahrál výtečné bluesové kytarové sólo a důrazné rytmické attacky znějí téměř provokativně, jako nespoutatelný živočišný Morrisonův výkon střídaný s jemnými odstíny a výpomocí hlasů dalších členů kapely.Varhany kolorují atmosféru, ale baskytara je pořádně vysunutá do popředí a závěr se zmítá v jakýchsi chaotických hlasech a vykřikované proklamace nemohou nikoho nechat v klidu. Možná bychom mohli v řadě různých přídomků označit album jako erotický rock….

Waiting For The Sun osobně řadím do suverénního triumvirátu Morrison Hotel a L.A. Woman jako jejich nejvýznamnější projekty. Je to samozřejmě subjektivní. První dvě alba jsou jenom o půhvězdičky za nimi. Vlastně s nimi téměř drží krok, ale deklaruji pocity, jak vnímám tuhle hudbu a mám k tomu svázané ruce (v rámci „subjektivně-objektivního hodnocení“). Ke klasikům cítím respekt a úctu dodnes.
Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Doors, The - Waiting For The Sun
» popis a diskografie skupiny Doors, The