Hensley, Ken / Faster [Ken Hensley & Live Fire] (2011)

Ken Hensley byl pro mě v sedmdesátých letech vůdčí mozek, leader a většinový tvůrce „uriášovského“ úspěchu. Myslím, že nepřeháním. Podíváme-li se pod nejvýznamnější skladby Uriah Heep, autorství jejich hitů i nejsilnějších skladeb připadá většinově k jeho jménu.
Jeho první dvě sólová alba jsem vnímal jako autorskou odbočku od základní kapely. Dobře se poslouchala, ale podle mého názoru až tak příliš nevybočovala od toho základního uriášovského modelu. Ve druhé polovině sedmdesátých let pro mě Uriah Heep přestali být zajímaví a Hensleyho odchod od nich v r. 1980 mě nijak nezaskočil… spíš jsem se divil, že neodešel už dřív….
V osmdesátých letech se mi Hensley nějak ztratil z dohledu a narazil jsem na něho po více než deseti letech. Zůstal s několika přestávkami nadále aktivní, ale myslím, že se neprosazoval nějak důrazněji, jako to dělali jeho souputníci.
Ve „hře“ pořád zůstávaly jeho pověstné řeřavé hammondky, což mě těšilo a když jsem získal album Faster, byl jsem jednoduše velmi milé překvapen a tak se rozdělím s vámi o svoje pocity…

SET ME FREE (FROM YESTERDAY) – mocný úder na buben s výrazným dovukem vás málem přibije k zemi. Za ním ovšem vyrůstá z kořenů kytarové předivo a nad ním se odvíjí zvláštní melodická linka. Za mikrofonem je Ken Hensley a sólový zpěvák Eirukur Hauksson. Hlasy mají správné ostří a výraz. Nechybí výrazný melodický motiv, na kterém skladba stojí a padá a ten je rozvíjen syrovou zkreslenou elektrickou kytarou a znásobenými klávesami. Bicí nejsou komplikované, ale správně důrazné a hutné. Moderně pojatý hardrockový model s výborným zvukem, který má sílu zaujmout a strhnout. Kytarista Ken Invergsen nám ukáže svoje kvality a musím konstatovat, že duch Uriah Heep je zde zastoupen v oné mocné harmonii a s ortelným soundem až do závěru…

THE CURSE – úvodní téma jakoby vyskočilo ze Spider Woman. Dusavě šlapající rytmus bez zbytečných příkras stojí na jasném principu rockového základu při kterém můžeme tančit, ale i poslouchat. Postupu jsou čitelné a víceméně předvídatelné. Atmosféra se soundem hammondek má svou výpovědní hodnotu. Výrazné zpomalení navodí melancholickou atmosféru s přeznívajícími kytarami a důraznými akcenty bicích a baskytary. Trochu kombinační kooperace mezi Uriah Heep první poloviny sedmdesátých let a Pink Floyd kolem alba Obscured By Clouds. Milovník klasického rockového soundu musí zaplesat. Hensleyho družina nebloudí v experimentálních vodách, ale nabídne víceméně to co se od legendárního rockera očekává, což potvrzují i akcentované bicí T. A. Fossheima….

I CRY ALONE – naříkavý tón elektrické kytary předjímá lidské zoufalství, které je vloženo do téhle balady, v níž se výtečný vokální projev snoubí s harmonickou okázalostí a procítěnou interpretací. Vroucná balada. Opravdu výtečné podání, ale podobné skladby slýcháme od Rainbow, Deep Purple, Whitesnake, ale i od starých Uriah Heep. Dokážu si představit potemnělou koncertní halu a tisíce rukou mávající zapalovači do vláčného rytmu. Žádné zvraty v rytmu a baskytarové ozdoby, všechno je vedeno v promyšleném schématu, jak má být.

KATRINE – ahhh… tenhle úvodní riff znám od Rainbow. Nemyslím, že by bylo Hensleyho přáním vyrobit nějaký derivát Man On The Silver Mountain, ale i když interpretace chce mít svou uměleckou nezávislost, Blackmorova parta by mohla celkem snadno získat pocit, že by se celou záležitostí mohl zabývat právník… Na rozdíl od Rainbow je ale tahle skladba o poznání pomalejší a staví na výraznějším vokálním principu. Kytarové ornamenty se dobře poslouchají, ale nepůvodnosti je v téhle skladbě opravdu víc než dost (Alespoň já se toho pocitu nemohu zbavit). Ani změny v aranžmá se příliš od zmíněného modelu neodchylují….

FASTER – svištění motorů a máme tu další skladbu s výmluvným názvem, který přivolá atmosféru formule 1. S tímhle nápadem ovšem přišel už v r. 1979 George Harrison, který skladbu pojmenoval stejně a věnoval ji i stejnému tématu. Hensleyho parta ovšem jede na hardrockovém stroji a tak tu dravost více vyjadřuje hřmotností a dravostí (nikoliv agresivitou!). Píseň má opět podle Hensleyho modelu jasnou melodickou linku a opět překypuje říznými riffy podle modelu sedmdesátých let….

SLIPPIN´ AWAY (THE LOVERS CURSE) – ve středním tempu se odvíjí další skladba. Vychází ze základního akordu a v nevzrušivém podání se odehrává i její interpretace. Hammondky z backgroundu klasický vrčí, ale změnu přináší ženský sborové zpěv. Má v sobě jakousi dráždivou něžnost a podmanivost, ale možná by skladbu vnímala ortodoxnější část posluchačstva jako cílený pop-rock. V každém případě má skladba hitovou ambici a proto je i nekomplikované aranžmá, aby se posluchač ve skladbě „neztratil“. Kytarové sólo je sice příjemnou skutečností, ale jinak se toho ve skladbě moc neděje. Tahle skladba podle mého názoru nepřinesla nic víc než příjemnou atmosféru.

THE END OF NEVER – dravější hardrock s energickým doprovodem je svižnější a pružnější v podání a aranžmá. Kapela jako celek m zní bezchybně, ale chybí mi tu a tam více osobitosti a překvapivosti, nebo nějaké muzikantské zvláštnosti. Všechno je podřízeno jednomu modelu. Baskytara Sida Ringsbyho hraje jaksi při zdi a chybí jí vlastní názor a od začátku hraje na jistotu. Myslím, že takový Roger Glover, Glenn Hughes nebo John Paul Jones by si s basovou linkou poradili s větším kreativním přístupem…

BEYOND THE STARZ – skoro hrůzně působil destruktivní úvod skladby. Zapojení ženského vokálu do rockové struktury je milou změnou, ale basy duní pořád podle stejného kopyta a bicí pleskají do základního rytmu a tak mě zaujme především výborná vokální interpretace. Opět musím konstatovat, že se to dobře poslouchá a dobře by se na to i tančilo, ale jedeme pořád stejným směrem bez odbočení. Kytarové jízdy Kena Inverssena znějí suverénně, ale neposkytují větší nezávislost v harmonických strukturách. Vokálu ovšem nelze nic upřít. Zní jasně, zvonivě a přesvědčivě od začátku do konce. Nevím, tenhle model hardrocku by s přehledem mohla prezentovat některé ze skupin plzeňské hardrockové líhně, ať už se jmenovala Bumerang nebo Koule, ale od Hensleyho party jsem čekal něco víc.

(AT) THE LAST MINUTE – Opět vycházíme ze základního akordu a na to se bude nabalovat další postup. Bicí a baskytary bohužel už po několikeré ukázce musím charakterizovat jako slabší články řetězu Hensleyho party. Klávesové party, vokální línky a kytarové jízdy jsou zcela v pořádku, ale rytmika mi přijde opravdu méně kreativní, i když milovník klasického rocku bude spokojen s tím přímým tahem na branku zcela určitě.

SOMEWHERE (IN PARADISE) – autorské postupy jsou zcela čitelné a v logickém sledu. Zdůrazňovaný rytmus jakoby měl vyprovokovat davy pod pódiem k nějaké akci. Poslední dvě skladby jakoby pocházely z druhé poloviny sedmdesátých let od Uriah Heep, tak jak jsem je vnímal při občasných seznámeních na těch albech. Postrádám zásadnější varhanické party a nějakou zběsilejší a vynálezavější kytarovou jízdu a má silnou pochybnost, že moje přání nebude zcela na albu naplněno.

FILL YOUR HEAD (WITH ROCK) – Rychlejší odpíchnutá skladba dravého hardrocku je konečnou injekcí na albu. Tady se kapela více odváže a dostane i nespokojeného posluchače do varu. Rytmika pumpuje v zrychlených obrazech s baskytarou za doprovodu hammondek a řeřavých kytar. Výtečný vokální podíl se snoubí se syrovou elektrickou kytarou, která se probudila z předešlých pocitů a musím konstatovat že hensleyovské vrčení hammondek s tajemným vokálním šepotem a ženským sférickým vokálem zní velmi dobře a je příjemnou změnou v dalším hardrockovém běhu už nedaleko cíle. Možná to není nejlepší skladba, ale rozhodně patří mezi to lepší na albu, co nám Ken Hensley tentokrát nabídl.

Bonus track:

CIRCLE OF HANDS – určitou lahůdkou je vzkříšení dávného hitu Uriah Heep s alba Demons And Wizards, která se nám přihlásí opět v dané okázalosti a monumentalitě a znovu si uvědomíme, jak Hensley v dané době vládl autorsky velmi silným skladbám. Vroucný vokální projev se může opřít o jedinečný harmonický základ a máme zde opravdu dravý a hutný příspěvek za doprovodu orchestru norského rozhlasu, který prokresluje celé téma. Skladbě zní velmi přesvědčivě a kytarové téma neváhá přinést atmosféru první poloviny sedmdesátých let s mírně wah chovaným tónem. Orchestrace skladbě neubližuje, přidává více košatosti a harmonické plnosti a tak se loučím s albem s opravdovou pochvalou.

Musím konstatovat, že jsem na vážkách. Derivát Uriah Heep je z alba cítit mnohem víc než z předešlého alba. Toho se asi Hensley už nezbaví, a asi ani nechce. Pravděpodobně ví, že se to od něho očekává a daleko po šedesátce už nehodlá nic riskovat s nějakými nečekanými úhybnými manévry v experimentech. Postrádal jsem na albu akustické kytary a klavír a nějaké komornější příspěvky (určitě místo dvou až třech jiných písní), ve stylu Rain, The Park, Dreamer nebo Tales. Sound byl zachován v patřičně hutných dimenzích a kapela hrála velmi dobře, přesto si myslím, že spravedlivě pohlíženo na celý hudební koncept jsem mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Hensley je ale stále ve formě a vzhledem k jeho nápřahu a výrazu v podání se přikloním ke čtyřem hvězdičkám a budu si přít, aby příští projekt byl více akustický a vynahradil mi ony zmíněné absence. K poslechu však album mohu vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Hensley, Ken - Faster [Ken Hensley & Live Fire]
» popis a diskografie skupiny Hensley, Ken