Holdsworth, Allan / Metal Fatigue (1985)

Po velmi dobrém (mini)albu Road Games přišel Allan Holdsworth v roce 1985 s podobně laděným "velkým" albem Metal Fatigue. Představil na něm svůj barevný a neuchopitelně rozpínavý hudební svět. Holdsworthova kapela doznala od posledního nahrávání několika změn, na basu už nehrál skvělý Jeff Berlin, místo něj se hlubokých tónů ujal Jimmy Johnson, který se např. účastnil nahrávání alba "In The Eye Of The Storm" Rogera Hodgsona, ale hlavně ho do svého bandu angažovala další ikona kytarové hry Lee Ritenour. V nejdelší kompozici alba "The Un-Merry-Go-Round" se na basu představil tehdy ještě nepříliš známý Gary Willis, jehož party o něco málo později zdobily skladby jazzové party Tribal Tech a koncertně jeho služeb využíval sám velikán jazzového saxofonu Wayne Shorter. Na bicí hrál, stejně jako na "Road Games", kreativní Chad Wackerman.

Album otevírá jazzrockové boogie "Metal Fatigue", jež dalo název celému dílku. Agresívní riffy se střídají s lyričtějšími pasážemi, skladba je harmonicky i rytmicky neposedná, celek ale působí přirozeně, nerozbitě. Holdsworth se tu blýskne pěkným a melodicky nápaditým sólem, Johnson i Wackerman hrají v těžké aranži velmi přesně a předvedou se několika obtížnými prvky. Podařený úvod alba svým hlasem dotváří Paul Williams, kterého známe už z kapely Tempest, ve které působil právě s Holdsworthem.
Zdánlivě melancholická a zpomalená skladba "Home" nabízí harmonicky působivě "rozmazané" plochy s jakoby tápající a hledající melodií. Není to skladba na první poslech, je potřeba jí dát čas, pak se z šedivého nákresu stane barevný obraz. Zkuste při nějakém poslechu poslouchat skladbu od basové linky, člověku pak dojde, kde jsou hranice použitých hudebních "střepů".
Další (opět instrumentální) skladbu představuje "Devil Take The Hindmost"; to je kytarová jízda se vším všudy. Nenechme se ale mýlit, Holdsworth sice hraje velmi rychle, jeho sólové melodie jsou plastické a nápadité (na rozdíl od mnoha kytaristů, kteří jen sjíždějí stupnici trochu beze smyslu nahoru a dolů).
"Panic Station" a opět u mikrofonu Paul Williams. Skladba střídá trojdobé a čtyřdobé pasáže, i tady se hudební hmota harmonicky neklidně převaluje, tentokrát ale není tak beztvará a nabízí posluchači určité vjemové uklidnění.

Nejdelší kompozicí je téměř čtvrthodinová "The Un-Merry-Go-Round" se zajímavým ústředním motivem a spoustou motivických odboček. Působí téměř jako svazek několika skladeb a nálad, je "prošita" výbornými instrumentálními sóly - na koncertech to určitě bylo parádní číslo souboru. Na bicí exceluje Gary Husband (ten s Holdsworthem vytvářel jeho první sólové nahrávky a později se připojil ke kapele Level 42), na basu hraje výše jmenovaný Gary Willis a klávesovým sólem přispěl další Holdsworthův bývalý kumpán Alan Pasqua, jehož služeb v minulosti využíval Carlos Santana, Bob Dylan a další.
Posledním kusem alba je potemnělá, nenápadně modulující píseň "In The Mystery", kterou otextoval a zpívá Paul Korda, na bicí se představuje mně naznámý Mac Hine.

Allan Holdsworth se nebojí experimentovat a ve své hře se snaží přinášet stále nové postupy; na rozdíl od mnoha mnohdy i slavnějších kolegů. Metal Fatigue patří mezi alba, na kterých je stále co objevovat.

» ostatní recenze alba Holdsworth, Allan - Metal Fatigue
» popis a diskografie skupiny Holdsworth, Allan