Chicken Shack / O. K. Ken? (1969)

Druhé album britských Chicken Shack znám už dlouho a jsem překvapen, že Blue Horizon tentokrát matou tělem a zvolil jiný obal, který byl na klasickém vinylu. Černošský chlapec sedící na lavičce s lidskou kostrou mi připadal tematicky atraktivnější, než ten, na kterém se album objevuje v CD verzi. Kdo ví, proč to producent Mike Vernon a kapelník Chicken Shack neuhlídali (!?).
A tak se po delší době k O.K., Ken? opět vracím a nabízím svoje postřehy…

BABY´S GOT ME CRYING – úvodem něco hlasů, jako když se hudebníci ve studiu domlouvají co a jak pojednají a pak zde máme klasický model britského rhythm and blues šedesátých let, mnohokrát rozvíjené…. Pro někoho překvapení, pro jiného běžná standard…

THE RIGHT WAY IS MY WAY – opět úvodní hlasy, tentokrát v humorném tónu a hned potom se odvíjí další model rhythm and blues. Tentokrát není rytmus hraný v shuffle rytmu, ale skladba probíhá v energičtějším duchu. Docela zajímavě znějí akcenty rytmu na konci slok. V mezihře se přihlásí Stan Webb kytarovým sólem. Je stylově čisté, přesto nijak nevynalézavé. Takový Clapton, Green nebo Lee ho strčí do kapsy a tak zůstává tak nějak za nimi. Tím nechci říci, že by to byl nějaký kytarový outsider, ale vyloženě mezi ikony elektrického blues ho zařadit nelze.

GET LIKE YOU USED TO BE – další žertovné téma. Tentokrát do popředí vystoupí hlavní hvězda skupiny, zpěvačka a klavíristka „Perfektní Kristýna“ – Christine Perfect. Výtený příklad ženského zpívaného bluesového cítění. Její klavírní akordy jsou úderně přímočaré, přesto ctí styl. Máme tu ale hostující dechovou sekci a tak Steve Gregory nahrazuje kytarové sólo svým stručným, ale velmi příkladným sólem. Zpěvačka má nádherný feeling. Je to samozřejmě jiné uchopení blues než Janis Joplin nebo Maggie Bell, ale přesto popadne za duši…

PONY AND TRAP – přiznám se že žertovné vstupy mě už trochu zneklidňují… nicméně další skladbě opět v bluesovém pojetí má výrazněji strhující polohu než úvodní dvě písně. Alespoň mému naturelu konvenuje. Webb se zde konečně „našel“ a i když nevytváří nějaké převratné kytarové postupy, přesto svým přístupem dokáže vytvořit jakýsi namemorovaný styl podle černošského modelu, který byl koncem šedesátých let v Británii velmi žádaný. Samozřejmě že zde cítím vliv Johna Lee Hookera a Elmore Jamese, ale zřejmě tu o to i šlo.

TELL ME – úderný rhythmandbluesový model vyjadřuje více dravosti. Webb se snaží zpívat s nedbalou ležerností se snahou dostat do interpretace už zmíněnou černošskou mručivost. Kladu si otázku, jestli by raději neměl hrát jenom na kytaru a zpěv přenechat skutečnému zpěvákovi. Úderně stejnostejná rytmika bubeníka Dava Bidwella a baskytarista Andyho Sylvestera je strojově stejná a jen málokdo dojde k nějakému oživení. Mnohem citlivěji vnímám klavírní podíl Christiny Perfect a říkám si, že bych ji rád slyšel hrát i na elektrické piano nebo i na hammondky. Závěrečné kytarové sólo nepostrádá dravost, ale naopak kreativitu a tak se zde prolíná Elmore James s Chuckem Berym druhého nálevu. Přesto se daří udržet napětí a tak skladba vyznívá příznivě…

A WOMAN IS THE BLUES – opět trochu úvodního slova s dámským chichotáním v pozadí a chtěným koktáním…. A je tu opět Christine Perfect za mikrofonem. Vyvažuje zpívaný podíl Stana Webba. Dechová sekce zde vkládá jazzové přiznávky i natahované tóny (někteří hráči jsou známí od Johna Mayalla a od Grahama Bonda). Kladu si otázku, zda skladbě prospívají nebo by se bez nich v tomto případě obešla (!?) Webbovo sólo v mezihře se vymyká jeho zavedeným postupům což mile překvapí, ale neporazí.

I WANNA SEE MY BABY – dialog dvou hudebníků v naivně přiblblém tónu se smíchem už mi skoro vadí…. Shuffle rytmus v kytarovými akordy v legátovém střídání hmatů má houpavý charakter. Christine Perfect je opět perfektní, její klavír je zbytečně potlačen – překrývají ho dechy hostů. V akcentaci jsou přesvědčivé, ale… teď klavír trochu vstoupí do popředí a ano, Christine se pouští do celkem vybroušené hry staccatových akordů a rázných úhozů. Stane Webbe, měl bys z ní udělat skutečnou frontmanku a občas tu dechovou sekci poslat na pivo! Ne vždy se mi jeví zcela namístě, třebaže o jejich profesionálním přístupu nijak nepochybuji.

REMINGTON RIDE – úvodní slova zněla vážně a pak sem vstoupilo dávivé zakašlání…. Skladba téměř swinguje v úderném rytmu a kooperace basů a bicích má správných tah na bránu. Webb se pustí se svou kytarou do rychlých běhů sledován klavírními akordy. Chicken Shack jako instrumentální jednotka jeví značnou sehranost a stylotvornou a tahle instrumentální skladba to jenom potvrzuje. Hraje se zde ale pořád víceméně standardně, do hry nevstupují nějaké progresivnější motivy a odvážnější nápady. Přesto se pojetí nedá nic vytknout…

FISHING IN YOUR RIVER – zase trochu šaškování v úvodu… tentokrát zní skladba v ještě klasičtějším pojetí rhythm and blues, asi tak jako když začínali Bluesbreakers. Webb se hodně stylizuje do černošského bluesového feelingu, ale není to Eric Burdon ani Chris Farlowe a to je jeho nevýhoda, i když frázuje přesně, přesto jeho hlas jaksi dře o jeho možnosti. Hudební doprovod je hodně utahaný a také dechová sekce zní hodně vláčně. Kytarové vstupy jsou krátké, ale rychlé s místy rozechvívané a prudce dobrzďované. Skladba jede zvoonma do vyvrcholení a tak se i tlačí na instrumentaci a zvolna a líně skladba odeznívá….

MEAN OLD WORLD – přemýšlím, zda komentovat tyhle dialogy hlouposti a kašírovaného humoru, na mě působivé už nyní nesnesitelně rušivě…. Ovšem tahle skladba má opět o kategorii výraznější úroveň. Málo platné, Christine Perfect kapele dává tu základní hudební transfúzi. Máme tu také Webbovu foukací harmoniku. Zní velmi přesvědčivě a dotváří do zpívaného blues ten správný feeling a klavírní doprovody standardních postupů i rytmický zvolna valivý doprovod je namístě. Není to nic objevného a ani přínosného, přesto stylově čistého a podmanivého a zpívající Christine její podání věřím až do morku kostí. Je to barva hlasů i samotné podání. Paráda!

SWEET SIXTEEN – naštěstí poslední skladba (co se týče těch zbytečných mluvených entrée). Staccatový klavírní doprovod a umlácené bicí společně s dunivou nijak zvlášť vynalézavou baskytarou nabídnou další mírně zpomalený model blues. Webb za mikrofonem a občasně čeří sound kytarový vstupy. Zrovna tady by se hodily hammondky (ale asi nebyly v inventáři ve studiu, anebo je zde kapelník Webb nechtěl, kdo ví…). V klubu s nízkým stropem, s chatrným osvětlením, zápachem ze zpocených mužských a ženských těl s nezbytným pachem zvětralého piva a modrým dýmem by tahle skladba byla nedílnou součástí podobného interiéru. Docela si dokážu představit, jak při tomhle ploužáku svírám rozechvělou šestnáctku, která neví, jestli mě má brát jako tátu, nebo nabuzeného chlapa… Chicken Shack zvolna vygradují do finále…

Myslím, že druhé album Chicken Shack není špatné album, ale do dokonalosti mu přece jenom chybí řada aspektů. Asi bych Webba nechal být jenom kytaristou a přizval zpívajícího frontmana (to už jsem říkal), anebo ponechal celý zpívaný prostor Christine Perfect. První album kapely se mi ale líbilo víc. S ohledem na počet hvězd proto „musím“ trochu couvnout a tentokrát dávám tři hvězdičky. Není to otázka nějakého hudebního pochybení, ale vadí mi tady výrazně zbytečně šaškování v úvodu. Asi to byl záměr, ale v bluesové hudbě si to odpustím, není to žádný vaudeville nebo glam rock. Na jiných albech jsem prostě více doma…

» ostatní recenze alba Chicken Shack - O. K. Ken?
» popis a diskografie skupiny Chicken Shack