Jeronimo / Cosmic blues (1970)

Skupina Jeronimo, to jsou pro mě poslední opravdové prázdniny roku 1970, po několika brigádách horké léto, kdy jsme s naší bigbítovou kapelou zkoušeli v brněnském klubu Golden se staršími zkušenějšími bigbíťáky a skladba Heya a Na Na Hey Hey se dostala do našeho pracně, ale s velkým entuziasmem tvořeného repertoáru. O kapele jsme věděli, že to nejsou Britové, ale Němci, kteří zpívají anglicky a nám, patnáctiletým bigbítovým greenhornům jejich hudba velmi konvenovala. Trvalo však dlouhá dlouhá láta, než do mé sbírky dorazilo albu Cosmic Blues a tak teď po 43 letech znovu zažívám ty krásné naivní pocity vyslechnout si originály písní, které nás pronásledovaly i ve snech, ale i něco dalšího, co album přineslo…

NEWS – tak tohle je nástup jako zvon. Rockový nátisk neuvěřitelného kalibru. S odstupem času zde cítím mírně Baker Gurvitz Army a možná trochu Mountain…. Úžasná jízda s plynem až na podlahu a s výtečně seřízenou rytmikou. Samozřejmě klasické postupy, ale přesně v duchu, v jakém tato hudba potřebuje. Kolektivní zpěv je ale vůči instrumentální složce jaksi potlačen nebo zatlumen. Kytarista Rainer Marz nahrál svoje kytarové party v zajímavých playbacích a jeho pronikavé tóny s bicími Ringo Funka určují celkové „klima“. Nástup jako břitva.

THE KEY – ve druhé skladbě jdeme trochu jiným směrem. Máme zde výrazný klavírní podíl Waltera Ortela, který nahrál mírně zatlumené hammondky, ale klavír dominuje. Ten těžkopádný rytmus mi velmi vyhovuje. Valí se ze strany na stranu, ale udržuje směr. Marzovo kytarové kvílení tahá správně za vlasy. Zvuk je komplexnější než v první skladbě a cele si mě získává.

HANDS – výrazné téma v introdukci s říznými kytarami. Další kroky se už nesou v mírně odlehčeném tónu spíš komerčnějším směrem ve snaze vytvořit srozumitelný hit. Ale výborná mezihra s přesnými hráčskými postupy nás vrací do syrových rockových pozic. Vůbec v mezihře je skladba poměrně silná, ale ve zpívané sloce cítím trochu ústup s progresivních pozic. Obecně je ovšem skladba ve velké pohodě a strhne k tanci. Spousta pozitivní energie. Bicí s kravským zvonce odeznívají v závěru…

SO NICE TO KNOW YOU – mocné harmonické téma. Doba byla šťavnatá na řadu podnětných melodií, které zněly velmi suverénně a neotřele. Zůstává zde v písni dravost, syrovost podání, ale přitom se zde ctí smysl pro melodickou linku a přehlednost nabídnutého tématu. Klavírní téma zde dominuje. Místy má charakter koncertního provedení a také mě dostávají výtečné basy Gunnara Schafera..

NA NA HEY HEY – a už je to tady! Velmi dobře vystavěná melodická linka a máme zde píseň jako zvon, která má schopnost uhranout. Něco o tom vědí i hokejoví fanoušci, kteří refrén hřímali v ochozech při hokejových utkáních…. Atmosféra je báječná a myslím, že by pod ní mohl být klidně podepsán i Andrew Lloyd Webber a „vešla“ by se (jako melodie) i na Jessus Christ Superstar. Velmi silnou roli zde hrají percussion. Hraje na ně každý kdo má ruce a nohy. V pozadí drží harmonii hammondky a pak samozřejmě zpívající frontman a velmi silné vokály. Jeronimo sem natáhnou vedle klasického bigbítu i soulovou atmosféru. Pořád to má sílu.

LET THE SUNSHINE IN – a zase jsme v šedesátých letech. Kdo by také nepoznal významnou píseň ze slavného muzikálu Hair, kterou nahrálo a nazpívalo hodně kapel a zpěváků. Zase percussion, bicí, sborové zpěvy a především vynikající baskytara, která zde málem přebírá vůdčí úlohu. Svižná, neklidná, pulsující a neklidně těkající…. Gunnar Schafer je prostě eso!

HIGHJACK – další úderný rock. Dravé téma, ve kterém se nikdo nešetří. Kytara, baskytara a bicí zde hrají opět na plný plyn, přesto zní celek uvolněně a nikoliv křečovitě a zpěvák (popravdě řečeno nevím, kdo v kapele je tím hlavním) ve vypjatých okamžicích mně připomíná démonického Arthura Browna (!) Krátké, ale strhující kytarové sólíčko Marze v mezihře a opět jako o závod v nekompromisních linkách se jede dál a dál…

NUMBER 5 – kulometné přechody Ringo Funka zahájí další skladbu, která se v dalších fázích promění v jakýsi derivát boogie, kde to šlape jako dobře namazaný stroj. Kytara je jaksi pozasunuta a vnímám spíše basy a bicí a také hlas zpěváka je pojednou jaksi zúžený a tenčí. Model hudby je víceméně předvídatelný a tak se těším na změnu. Ta přichází s Marzovým kytarovým sólem v mezihře. Popřeje si prostor a procítěně nasází řadu tónových obměn. Hudba tkví spíše v šedesátých letech a nějaké výboje do příští dekády zde vyloženě nepozoruji. Nevadí mi to. Souhra kapely je jedinečná a udrží mě v napětí.Ke konci přicházejí nečekané změny a proměny, které nás vzdálí nějaké únavě z opakované schematické hudby. I po lech Jeronimu závidím jejich nasazení a snahu prorazit a teď konstatuje že šíleně zrychleným způsobem, jde téma do finále. Tady se mi ale zdá, že zapracovala „studiová chemie“. Dobrá práce.

NO NO NO – syrový, ale pružná hardrockový riff. Dobře seřízené vokální party. Skupina si vystačí sama a dává nám to okázale najevo. Žádní hosté a žádné přimíchávané nástroje a orchestrace. Kytarové sólo má hlavu a patu a vedle klasického rockového tématu nám Marz nabídne promyšlené kytarové téma, které ser harmonicky velmi dobře prolíná. Percussion více rozčeří sound skladby. Myslím, že i tady bylo zaděláno na pořádný hardrockový hit do německých hitparád. Kytarové sólo se vrací a musím konstatovat, že po stránce důkladnosti se mi jeví jako asi nejpropracovanější, které zatím zaznělo…

NEVER GOIN´ BACK – další úderný rock. Ve zpěvu cítím mírnou inspiraci Mickem Jaggerem a možná by mohla být s jistým přivřením očí skladba zařazena mezi stoneovský materiál (ve zpívané části), ovšem to by museli Rolling Stones nechat promluvit v širším pojetí bez hraničních mantinelů Micka Taylora. Nechybějí ani akustické kytary. Hudba bez skrupulí a komplexů (zachovává si i přes můj postřeh dostatek vlastní hudební nezávislosti), hraná s velkým odevzdáním od začátku až do konce….

THE LIGHT LIFE NEEDS – a zase zabloudíme do jiných vod. Klavírní Waltera Ortela ovládne téma a Marzova kytara ji přenechá prostor. Výrazná melodická stavba ale prozrdí rockandrollové kořeny a tak zde máme zajímavý konglomerát hudebního pojetí. Ovšem tady se zase předvede Marz na kytary. Výtečné playbacky a barva zvuku. Klavírní téma je ale nepřirozeně useknuté. Zajímavý příspěvek na albu!

HEYA – no samozřejmě! Heya! Pulsující rytmus bicích a baskytary jede jako parní stroj a hlas zpěváka s jeho mírně přiostřeným hlasem vám leze za nehty. Kytara je zatlumená, seká doprovodný begleit společně s klavírem, který se najednou probudí z letargie a mocnými úhozy vstupuje do tématu- A je zde opět elektrická kytara, která dokresluje téma klouzavými a protahovanými tóny a klavír duní a perlí. Obnažený rock až na kost, který svádí k řadě improvizací a k totálnímu odvazu. Živočišné a bez zábran od začátku až do konce. Myslím, že tohle by mohla být definice ryzího rocku bez připudrovaných příkras!

Jak se vyrovnat s tímto albem, nad kterým jsem odvázán a nadšen i po tolika letech? Je to vynikající debut a kapela ukázala, že má na to, aby si získala publikum a neskončila v zapomnění. Trochu mi vadí, že všechny skladby (alespoň na mém CD) jsou jakoby nepřirozeně v závěru ukončovány. Jakoby studiové pásky někdo necitlivě a rychle stáhnul. Tenhle pocit jsem získal ve všech písních na albu. Možná by bylo objektivní dát albu čtyři hvězdičky, ale jsem mírně „nekriticky“ odvázán a tak dám pět a sám před sebou si to zodpovím…
Co si ale nezodpovím je otázka, proč na obrázku vidím TŘI máničky a ne čtyři, když Jeronimo hrají na své prvotině jako kvartet (?)

» ostatní recenze alba Jeronimo - Cosmic blues
» popis a diskografie skupiny Jeronimo