Rush / Moving Pictures (1981)

Nejstravitelnější, u „nezasvěcených“ posluchačů většinou nejoblíbenější album progrockových mohykánů Rush, které si s sebou ale, jak už to tak bývá, zároveň nese i jistou dávku kontroverze. Samozřejmě mluvím o Moving Pictures.

Pro mnohé toto album také představuje jakousi „vstupní bránu“ k Rush, nebo k progresivnímu rocku celkově. Mě nevyjímaje. Kompozice na Moving Pictures se sice nenesou v tom „nejprogresivnějším“, co kdy tato kanadská trojice vytvořila, jsou však shovívavé zejména k posluchačům rockové hudby, kteří ještě zcela nepropadli kouzlu tohoto žánru.

Syrový perfekcionismus a stoprocentní využití možností, jež nabízela elektrická kytara, baskytara a bicí souprava, nahradila neméně poctivá studiová práce se syntezátory, které dobarvovaly finální podobu skladeb, které můžeme slyšet na této desce. Je nad slunce jasné, že se Moving Pictures nebudou tvářit jako opusy Rush z předchozích let Hemispheres nebo 2112, a to už jen z prostého důvodu vyčerpanosti publika vůči příliš složitému artrocku. Najednou všude byla nová vlna a syntezátory, tak bylo nejspíš nevyhnutelné, aby trojice Lee – Lifeson – Peart vytvořila něco podstatně stravitelnějšího. Když se člověk však zaposlouchá, nemůže si nevšimnout jistého „maskování“ typických změn rytmů, nálad a Rushovských kompozičních postupů, jaké používali i na předchozích deskách. Jde jen o to, že jsou samotné skladby výrazně kratší a obalené v syntezátorovém kabátu.
Čeho si ale nelze nevšimnout, je změna v Leeově hlasovém výrazu. To bude také patrně jeden z důvodů, proč se právě vlivem této desky fanoušci Rush rozdělili na dva tábory - na ty, kteří Moving Pictures milují a hltají do posledního tónu, a na ty, kteří jej shledávají nedostatečným pro kapelu, jež v 70. letech nastavila velmi vysokou laťku v rámci progresivního rocku. To je ona kontroverze a největší paradox – někteří Obrazy nazývají uměleckým dílem, jiní je považují za zpronevěření se původnímu stylu.

Úvod v podobě nejznámějšího „hitu“ našich kanadských podivínů, totiž Tom Sawyer, se nese na vlně synťáků a prazvláštních nálad, což se velmi rychle mění v melodické skladbičce Red Barchetta, která vsází hlavně na chytlavost – stejně tak tomu je i u jedné z mých nejoblíbenějších „Rushovek“ Limelight, kde se velmi prosazuje Geddy Lee jako zpěvák s velikými možnostmi hlasových rejstříků. Je jasné, že se dokáže vymanit z jeho sedmdesátkových „ječáků“ a oslovit i ryze melodickým stylem zpěvu. O to překvapenější musí být nový fanoušek objevující tvorbu Rush, který slyšel Moving Pictures jako první album.
Následuje instrumentální YYZ, nedosažitelný cíl začínajících baskytaristů, kteří se snaží vyhrát ten unisonový motiv hraný Leem a Lifesonem v původním tempu. Geddy, který tehdy ještě hrál na baskytaru Rickenbacker, světu tehdy dal perfektní cvičební materiál. Jednoznačce nejlepší skladba na albu. Nechybí jí gradace a mistrné ovládání instrumentů je tu velmi znát. Jde hlavně o rytmus, což není žádným překvapením, jelikož autorem skladby je rytmická složka kapely – Neil Peart a Geddy Lee, oba skvěle sehraní.
The Camera Eye nabízí progresivnější pojetí rocku a i přes to, že neoplývá nijak valným množstvím nápadů (tedy ne takovým, jakým se pyšnily některé klenoty jejich diskografie), rozhodně nenudí. Zvuk této skladby se mi zdá velmi podobný desce Dialog s vesmírem tuzemských Progres 2. Neberte to, prosím, jako urážku nebo něco podobného. Jen při tom synťákovém “sci-fi” úvodu mi jaksi blesklo hlavou toto spojení.
Hned další Witch Hunt přináší příkladný protiklad. Zní o poznání temněji a nepřipadá mi to zrovna jako typická věc pro Rush. I když je pravda, že je tato skladba rozdělena na pomyslné fáze (občas také mírně protikladné), které na sebe navazují, čímž navozují takovou specifickou náladu. Přerod mistrů k modernějšímu zvuku je i zde velmi patrný. Trošku jinou tvář má poslední Vital Signs s Polísáckou kytarou a takovým, jak to jen říct, rozjeveným rytmem. Zmíněné Police mi evokuje i dost výrazná basa. Jdou tam holt cítit ty osmdesátky.

Řeknu vám to takhle; jestli jste odchovaní na Yes nebo King Crimson, tohle album vás neohromí, spíše potěší. Jestli vás ale progrock zatím minul, je tohle skvělý příklad jednoduššího, leč komerčnějšího využití nápadů a postupů převzatých z právě z progové éry.
Hudebně se tato deska poměrně dost shoduje s druhou vlnou tohoto žánru, která s sebou přinesla také velké množství významných jmen (jeden příklad za všechny – Marillion). Ta sedmdesátková atmosféra tomu ale chybí – jak těm postprogařům, tak Rush právě na této desce.

Ještě před nějakou dobou bych hodnotila jednoznačně za 5*, dnes už mám ale daleko větší rozhled, a tak hodnotím poctivými třemi.

» ostatní recenze alba Rush - Moving Pictures
» popis a diskografie skupiny Rush