Doors, The / The Doors (1967)

První eponymní album Doors jsem poznal podle slavné skladby Light My Fire. Kupodivu jsem ji poznal nejprve z coververze slepého italoamerického folkového zpěváka José Feliciana. (Toho jsem zase objevil díky skladbě Old Turkey Buzzard z legendárního westernu Mackennovo zlato). Felicianovo podání mělo hloubku, ale Doors byli nedostižní a zanedlouho se stala skladba pro mě kultovní. Také si vzpomínám, že ji hrávali na rockových diskotékách a také ji ve svém repertoáru měli třeba The Plastic People Of The Universe…
Myslím, že debut Doors patřil mezi to nejlepší, co mohla Amerika ve druhé polovině sedmdesátých let nabídnout a atmosféra, kterou se podařilo při poslechu kapele vytvořit je dodnes neopakovatelná a myslím, že vracet se k tomuto albu je zcela samozřejmou a logickou věcí….

BREAK ON THROUGH (TO THE OTHER SIDE) – pulsující rytmus a už se nám tady rozbíhá klasický model psychedelického songu, který nepostrádá jistý jazzový nádech, který sem přináší varhaník Ray Manzarek. John Densmore hraje kreativní, přesto nekomplikovaný styl a přesně vkládá rytmické obrazce podle dynamických napětí uvnitř písně. Robbie Alan Krieger jezdí po pražcích se sebejistotou člověka, který je důležitou součástí kolektivu no a samozřejmě frontman Jim Morrison nás od první skladby přesvědčuje o svém charismatickém podání. Zajímavá barva hlasu. Dokáže hladit s lehkou ironií a hravě dokáže emocionálně vykřičet obsah svých na svou dobu kvalitních textů. Interpretace je místy na svou dobu hodně odvážná. Výtečný nástup!

SOUL KITCHEN – tady jsme zpomalili, ale nijak se neubralo na energii. Možná se do psychedelického soundu vloudil prvek rhythm and blues. Densmorovy tepající bicí jsou občas přerušovány jeho kulometnými přechody. Manzarekovy varhany vedle své významné úlohy v soundu kapely jsou ještě doplňovány klávesovým basem. Na tomhle albu (pokud se pamatuji) tak není studiový baskytarista a Doors zde hrají stejně jako na koncertech ve čtyřech!

THE CRYSTAL SHIP – nádherný song. Výtečně vystavěná kompozice, v n íž má vedle výtečného přednesu Morrisona velký podíl architektura stavby vytvářená Manzarekem, střídajícím varhany Farfisa a elektrické piano. Nebojím se použít zvláštní spojení psychedelie a šanson. Krieger je v písni nečitelný…..

TWENTIETH CENTURY FOX – vedle zvolna plynoucího hudebního proudu přichází dravější akcentovaný důraz na téma. Basy najednou více vystupují na povrch a větší důraz je i na bicí. Krieger se zmocní v mezihře kytarového sóla. Nijak nás sice neporazí, ale má svou barvu a atmosféru a výtečně sem zapadne. Důraznost skladby je nepřeslechnutelná a rockové kořeny jsou jasně identifikovány a samozřejmě nás dostává vygradovaný konec….

ALABAMA SONG (WHISKY BAR) – z téhle skladby mám pocit parodie na kabaret. Dechovkový rytmus a jistá porce dryáčnickosti je v lehké ironii nad stabou tématu. Krásný příklad přídechu periferních zaplivaných barů s podezřelými ženštinami, za kterými odcházejí vzorní tatíci od rodin. V jistém slova smyslu si myslím, že Alabama Song je pro debut Doors podobnou skladbou jako pro Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band píseň For Benefit Of Mr. Kite. Morrison miloval Francii (jeho obrazy, poezii a dekadenci) a tady to nějak všechno skloubil dohromady.

LIGHT MY FIRE – jasně klíčová skladba pro celé album. Geniální model psychedelické skladby s výtečnou melodickou linkou s mírně najazzlou atmosférou. Už ten obrat A moll a Fis moll je skvělá kombinace. Skladba je příležitostí pro Manzareka, aby nám na varhany předvedl, jak výtečně umí kumulovat atmosféru a gradovat celé téma. Není to ani Emerson, Crane nebo Lord, ale přesto umí pracovat s tématem a náladami neopakovatelným způsobem. Po kulometném přechodu se další mezihry zmocní kytarista Krieger. Krásné glissandové sjezdy, kde cítím vliv Wesse Montgomeryho, ale i utajovaného Jimi Hendrixe. Jméno Carlose Santany v té době ještě nebylo známo, ale myslím, že Carlos tady místy mohl „opisovat“. Výtečný příklad skladby, která se i přes delší stopáž mohla stát opravdovým hitem (a taky se stala). Můžete při ní při svíčkách meditovat, můžete se při ní milovat, můžete při ní relaxov at nebo usínat…. Jedna z nejdůležitějších skladeb americké rockové historie a z odstupem času i světové rockové historie. Morrison plně souzní s obsahem textu až do vypjatého finále…

BACK DOOR MAN – rhythm and blues v psychedelickém oparu. Vychází se zde ze základního motivu a do instrumentace si dostává i klavír. Líbí se mi to napětí, které ve skladbě bobtná a rozpíná se. Formálně jednoduchá záležitost, ale výtečně zpracovaná. Nádherná spolupráce Manzareka s Kriegerem. Morrison se zde stává vypravěčem, jeho skeptický tón v hlase je střídán s výbuchy expresí s dravým timbrem v podání, přecházející v neartikulovaný řev. Na svou dobu něco nevídaného. Dravě mohl v dané době zpívat jenom James Brown a Otis Redding. Mezi bílými zpěváky věc nemyslitelná. Skvělá skladba!

I LOOKED AT YOU – energická rytmická záležitost spojující rhythm and blues s rock and rollem. Výtečně se zde dá tancovat, ale také podléhat nakažlivému rytmu společně s atmosférou, v níž Morrison jede přímým tahem na bránu a vkládá sem mírně erotický podtón a dokážu si představit, jak to s mladými holkami cvičilo….

END OF THE NIGHT – tajemně znějící úvod s psychedelickým soundem. Prolínání varhanního soundu s kytarovými glissandy a bloudivými tóny se snoubí s Morrisonovým líným a jakoby unaveným hlasem. V něčem se tady potkávají Doors s ranými Iron Butterfly. Přivřu oči a nedělá mi problém představit si pozvolné svítání, kdy noc odevzdává vládu dni.

TAKE IT AS IT COMES – podobným typem skladby (řekl bych) Doors determinovali svůj styl, který na dalších albech rozvíjeli a který se pro ně stal typickým a hlavním poznávacím znakem. Manzarek opět vévodí se svými varhanami. Tady se mi zdá, že snad přece jenom baskytara hraje, její attack má domnívám se identifikovatelný zvuk, který jsem u basů v jiných skladbách nezaznamenal. Energické, kreativní a přimočaře samozřejmé od začátku do konce…

THE END – nejdelší skladba na albu. Dodnes mi při jejím poslechu jde mráz po těle. Poslouchal jsem ji jednou sám v noci se zapálenou svíčkou a měl jsem nespecifikovatelné pocity, které měly s racionálnem velmi málo společného. Skladba na album neodmyslitelně patří, ale ve skutečnosti by měla být labutí písní Jima Morrisona v závěru jeho tragicky ukončeného života….. Psychedelický sound s těkavou melodií určovaný varhanami a kytarovými ornamenty a šustícími činely za občasných zvýrazněných bubenických breaků. V jistém slova smyslu je zde tak trochu (bez Morrisonova zpěvu) cítit asociace na Pink Floyd na jejich raných albech. S ohledem na letopočty to není nijak nemožné. Nevím, do jaké míry obě kapely o sobě věděly, ale trochu se mně to vzájemné srovnání nabízí, třebaže obě kapely vznikaly v odlišném prostředí. Skladbu natočila také undergroundová čarodějka Nico na svoje sólové album… Když přestane Morrison zpívat a stává se deklamujícím hercem s překvapivě zajímavým a podmanivým přednesem herce-tragéda, najednou přestávám poslouchat a vnímat schematický hudební doprovod a vnímám Morrisona v jeho nenapodobitelném podání. Po erupcí emocí se interpretace mírně zklidní, ale brzy nato se zase přitopí pod kotlem a opět se rozběhne proud expresí, tentokrát už se zrychleným více neurotickým hudebním doprovodem.
Ve spojení s blikajícími světly to musela být koncertně famózní podívána na tohle hudební avantgardní divadlo s dramatickou katarzí v závěru, kdy expresí vrcholí….
Velmi odvážná tematika na květnatý pozitivisticky laděný rok hippies se symboly smrti a lidského konce. Pro někoho depresivní příklad, pro mě mimořádný hudební zážitek jako celé album

I když se přiznám, že nejvíce „ujíždím“ na Morrison Hotel a L. A. Woman, eponymní debut kapely společně s Waiting For The Sun jsou mistrovskými díly a tak je pět hvězdiček zcela namístě.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The