Trapeze / Medusa (1970)

Skupinu Trapeze jsem zaregistroval poprvé v jednom katalogu firmy EMI, který mi poslala na přelomu let 1971 až 1972 teta z Anglie, kde v kategorii ROCK byla celá plejáda tehdejších rockových skupin. Některé už jsem znal podle hudby, jiné podle názvu a o některých jenom zprostředkovaně z doslechu, ale některé jsem neznal vůbec. V tom poslední oddíle byl mj. i název Trapeze. Nikdo skupinu v mém okolí neznal a tak jsem sice název nezapomněl, ale překrývaly ji kapely jako Led Zeppelin, Atomic Rooster, Humble Pie, Deep Purple, Uriah Heep, Jethro Tull…. Teprve potom jsem u kamaráda viděl plakát skupiny na zdi jeho pokoje a z pásku slyšel jejich album Meduza. Přesto (jako v řadě jiných případů) trvalo poměrně dlouho, než jsem album mohl zařadit do své sbírky, kde už zůstalo……

BLACK CLOUD – úvod tak trochu v duchu Free (nádech All Right Now), poté se do uší příjemně zaryje cinkání akustických kytar a po nich výrazný rockový riff. Slyším zde ale i tlumené tóny elektrického piana. Příjemně dravá a akustický vyvážená rocková skladba, která má přesně to, co má mít rocková balada – podmanivost, vnitřní naléhavost a důrazné ostří. Hlas Glenna Hughese má správnou rockovou průraznost, ale ještě zde není ta pronikavá dravá vyzpívanost, jak ji známe o čtyři pět let později z Deep Purple… Nadějný start.

JURY – krásné subtilně křehké zvonění akustické kytary a téměř mazlivě znějící vokál a razantní nástup elektrické kytary Mela Galleyho se zaostřenými Hughesovými basy znějí téměř sabbathovský v dlouhé a zhuštěném riffu, zatímco vokál výrazně nadzvedává harmonii. Po krátkém odmlčení přichází další důrazný riff a nekompromisní řeřavost pálivých hardrockových akordů. Opakující se schéma je mírně zatlačeno do pozadí a Mel Galley nám ukáže, že není žádný kytarový okresní přebor, ale že patří mezi špičkové kytarové hráče. Dave Holland je důrazný rockový bijec, ale nepřipadá mi, že by výrazně vybočoval z nějakých nadstandardních postupů. Téma se nám vrací opět do melancholických poloh akustické kytary a v něčem mírně v hensleyovské poloze, střídané s forsírovaným vokálem se zde opět střídají syrové erupce s hladivým tématem. Opakující se riff odeznívá do ztracena…

YOUR LOVE IS ALRIGHT – energický nástup v přesně spočítaných nástupech a v působivém unisonu nabídne pulsující příspěvek další přímočaré rockové skladby. V této skladbě se mi zda Hughesův podíl mírně nevyvážený…. Holland vedle bicích připojuje ji percussion, což ozvláštňuje rytmické schéma. Galley v mezihře rozbalí svoje kytarové téma a píseň se obecně jeví jako odlišný princip od doposud uvedeného materiálu. Je zda hraví plastičnost a nezbytný hardrockový riff. Hughes se mi opravdu jeví svým podílem vůči instrumentaci jaksi zatlumený a méně výrazný, než jak jsem na něho zvyklý. Tady by se dal místy zaměnit s takovým Paulem Rodgersem….

TOUCH MY LIFE – rozbrnkaný kytarový úvod a důrazně tikající bicí a nad nimi konečně opět dravě rozpoutaný Hughes, který připojí dunivé basové party společně s probuzenými bubenickými breaky Hollanda. Pěkná práce dynamiky, kdy se dravý vokál dobře opírá o obsah sdělení. Galley je hledač. Ne, že by zde hrál něco, co bychom už neslyšeli, ale pracuje s tónem, hledá a nabízí různé barvy a jeho kytara, na které stojí hlavní instrumentálně-melodická zátěž tak prochází řadou zvukových proměn, což osobně velmi vítám. Jako v každém pořádném hardrocku i zde musí přijít pořádná katarze s dravým vyústěním….

SEAFULL – proměny mollových akordů a naříkavý tón Galleyovy kytary sem přináší hardrockové blues. Velmi působivé. Pianissimo s přeznívajícími akordy a zaoblenými basy s pleskajícími bicími jsou základem pro Hughesův vypjatý vokál. Ano, tady už pozoruji tu jeho purpleovskou předurčenost zpívat ty nádherně expresivní party. Formálně nijak složitá kompozice… má zásady klasické rockové balady s řadou prudkých attacků, které se vám zaryjí do mysli. A vida. Varhany Hammond!! Velmi účinný podíl při atmosféře a výrazná změna pojetí. Skoro se mi chce říci, že by tahle skladba mohla být pilotní záležitostí alba. Cítím při poslechu nezpochybnitelné mrazení (můj vnitřní indikátor). Stačí přivřít oči a vidím probouzející se ráno v mlhách a prázdnou krajinu bez lidí a na obzoru nekonečnou mořskou pláň, jako symbol nedozírnosti lidského smutku a osamělosti. Opravdu výtečný příspěvek pro album.

MAKES YOU WANNA CRY – šlapavě pumpující model rockové odpichové skladby. Tady musím konstatovat, že pojetím někde mezi Free a zatím ještě neexistujících Bad Company. Na rozdíl od předešlé procítěné skladby se tady pracuje s běžnými postupy, které slýchám v rockové hudbě často a mohou být pro mě snadno zaměnitelné – nezaposlouchám-li se do hlasu zpěváka. Mezihra nabídne Galleyovo kytarové sólo, které má dravý charakter, ale neuchyluje se k nějakým samoúčelným exhibicím, ale ctí melodickou linku, třebaže místy řeže jako řeznický dranžírovací nůž. Přiemná úderná věc, i když autorská kreativita mohla přece jenom vykázat větší nápaditost….

MEDUSA – krásné rozbrnkané tóny akustické kytary. Mají laskavý a konejšivý charakter a Hughes se procítěně pokládá do obsahu zpívaného textu. Jemné basové dunění je ovšem předzvěstí dravého hardrockového nástupu s pořádně syrovým riffem opět s tím sabbathovským nádechem. Ponoříme-li se do starořeckých mýtů o Meduze, zpívá ze zde o nebezpečných a krutých věcech, což se nakonec výtečně promítá do syrové mezihry a řady kýžených proměn dynamiky a harmonických obrazů…. A podobně jako už na albu jinde, i zde se vracíme k akustickému okouzlení a přesvědčivé expresivní vokální interpretaci s jemnými odstíny podání i syrovými okamžiky emocionálních erupcí a mezzoforte přechází do forte až do fortissima. Hughes se místy téměř vysvléká z kůže a svých pocitů, stejně jako jako řeřavá instrumentace s dlouhým odeznívajícím tónem kytary….

Trapeze patří do kategorie hard rocku skupin jako Budgie, Sir Lord Baltimore, May Blitz, Thin Lizzy, Skid Row, Andromeda, Hard Stuff… po změně stylu Groundhogs, Chicken Shack…. a mají na britských ostrovech svoje nezastupitelné místo v jeho historii. Nepodařilo se jim sice překonat Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath, Atomic Rooster, Nazareth, Bad Company, Rainbow, Whitesnake… což ale neznamená, že by byly vyloženě umělecky slabší.
Samozřejmě, že existovaly rozdíly v interpretaci a pojetí, ale hlavním atributem obou „kategorií“ byla především autorská potence silných a nápaditých skladeb. V některých případech si tyto skupiny zachovaly svou ryzost a nepodplatitelnost, když mnohá alba elitních kapel začínala uvadat...
Albem Medusa se domnívám Trapeze dotkli vrcholu své kariéry a dodnes patří k příkladné názornosti kvality. Hard rock jako řemen. Objektivně bych dal čtyři a půl, ale komplexnost alba mě nakonec přesvědčila na plných pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Trapeze - Medusa
» popis a diskografie skupiny Trapeze