Traffic / Classic [Steve Winwood] (2001)

Steve Winwood (1948) je jednou důležitých osobností britské hudební scény šedesátých a sedmdesátých let. Také je to jeden z nejstarších profesionálů, který je dodnes koncertně aktivní. Vždycky jsem obdivoval jeho hlas a třebaže je situován do vyšších poloh, patřil vedle drsných zpívajících britských shouterů jako byli Eric Burdon, Van Morrison (Ir), Chris Farlowe, Roger Chapman do kategorie blue-eyed-soul, v níž vedle balad, rocku, jazzu, trochy blues podával velmi přesvědčivé výkony.
Od druhé poloviny sedmdesátých let sice do značné míry přeorientoval svůj styl, image a pojetí hudby, které ho řadí do kategorie náročnější pop-music, ale přesto patří do historie progresivního pojetí hudby a zanechal za sebou nepřehlédnutelný milník. Pro názornost svého tvrzení proto přidávám tento opravdu reprezentativní výběr…

GIMME SOME LOVIN´ – výrazný a nezapomenutelný riff baskytary, bicích, na které se nabalují ryčící hammondky a percussion a expresivní přiškrcený vokál za podpory sboru. Máme tady skladbu ostrou a údernou jako zvon. Připojují se i klavírní party, ale kytara pauzíruje… Přesto je zde atmosféra jako v černošském soulu ryzího ražení. Ty hammondky mě zvedají ochlupení docela všude. Jeden z nejsilnějších písňových modelů roku 1967, který inspiroval řadu kapel nejen „po světě“, ale i u nás! Matadors s Viktorem Sodomou, brněnští Great Music Factory s Oldou Veselým, Michal Prokop s Framus Five… nepochybuji, že to dělal na Slovensku i Peter Lipa s Blues Five, ale i olomoučtí Bluesmen s Petrem Fiedlerem…

KEEP ON RUNNING – další úderná skladba výtečného aranžmá. Dusající basy, přesně pracující bicí a sekané přiznávky kytary a Winwood opět ve jedinečné formě. Další příklad bílého soulu jedinečného kalibru. Slavný hit, který inspiroval. U nás s ním pracovali Matadors v podání Viktora Sodomy a i další výše jmenovaní u nás a na Slovensku..

I´M A MAN – další vynikající skladba. Je zde přímo rituální šamanské napětí. Jedem zdůrazněný akcent varhan, kytary a percussion, bicí baskytara a Winwood za pěveckého doprovodu Spencer Davis Group. Tohle už je ovšem psychedelický moment v každém slova smyslu. Inspiroval Chicago Transit Authority k ještě dravějšímu a nekompromisnějšímu pojetí posouvaném od soulu, psychedelie až k santanovskému uchopení. Par excellence po všech stránkách včetně onoho přídechu neopakovatelných šedesátých let….

PAPER SUN – tak tohle jsou raní Traffic. Tady jsou názvuky psychedelie, v něčem ale i odkaz Beach Boys, ale je zde i orientální nádech díky sitáru a oné tetelivé atmosféře, kolem beatlesovského Sgt. Peppera. Slyším zde i Woodův saxofon a jako by i inspirací Sam Gopal Band a Quintessence. Rozpínání mysli, vůně psychotropních látek a rozvíjení silného tématu na čitelné melodické lince se zvláštními harmoniemi. Hippieovská atmosféra prostoru bez hranic….

DEAR MR. FANTASY – nejtypičtější skladba raných Traffic. Winwood ve své famózní roli s velkým nadšením a odevzdáním. Instrumentace se drží v nevýbojných normách a prostor je ponechán výrazně vokálu a harmonický rozevlátým sborům. Masonova kytara má rozostřený zvuk a totálně zaplní mezihrový prostor a už sem vklouzne krátce i foukací harmonika. V podobném, ale subtilnějším duchu skládal skladby i folk-singer Donovan. Píseň inspirovala Vláďu Mišíka a Blue Effect při formování kapely, ale i brněnské Progress Organization. Typický příklad psychedelického pojetí počátku druhé poloviny šedesátých let v Londýně….

PEARLY QUEEN – do jiného soudku zabloudí další skladba. Varhanní intro začíná v tajemných tónech, ale výrazný nástup vyprecizovaného riffu přináší větší energetický nápřah. Mason vypálí do skladby kytarové sólo, které se přelévá z kanálu do kanálu a razance rozbíhá skladbu vpřed. Není zde ale snaha o nějaké agrese. Winwoodův nosný hlas ovládá prostor a v další mezihře je to zase Mason, který přebírá vůdčí úlohu a kytarové nástupy se nekompromisně hlásí o sebevyjádření. Výrazné rytmické akcenty a Capaldiho přechody přinášejí tajemný šamanismus, doplňovaný foukací harmonikou a prostorovým soundem hammondek….

FORTY THOUSAND HEADMEN – rozbrnkané téma na akustickou kytaru a zádumčivá flétna. Percussion a melodické basy. Hippiesovská atmosféra vnitřní rozervanosti. Krásně je rozeznat rozdíl mezi Winwoodovým a Masonovým vokálem, stejně jako Capaldiho projevem. Zajímavé hlasy, ke kterým se připojují zasněné tóny hammondek. Tahle skladba osloví monterey-woodstockovskou generaci. Je zde psychedelické přeznívání, nespecifikovatelné tajemno a melancholie jak má být… Skladbu na své třetí album nahráli v poněkud akademické poloze i slavní Blood Sweat And Tears…

HAD TO CRY TODAY – úderný riff kytarového unisona s baskytarou zahajuje první skladbu. Winwoodův naříkavý hlas dokresluje pěveckým vstupem atmosféru písně a my už dešifrujeme klasické Bakerovy přechody. Nemohu se ubránit dojmu, že skladbě chybí větší švih a zápal pro hru. Jednotlivé nástroje jsou sice v rukou mistrů, ale cítím malou odevzdanost do společného hudebního tématu a výrazně menší odpich. Claptonova kytara je rozostřená a nemá onu creamovskou barevnost a tak skladba pomalu odplývá až k samému závěru do donekonečna opakovaného schematického riffu s krátkým zvukovým experimentem. V závěru sice claptonovské playbackované kytarové party ožívají a jakoby si chtěly napravit reputaci, ale na Mistra jsou kladeny vždycky zvýšené nároky....

CAN´T FIND MY WAY HOME – Clapton zahraje kytarové party na akustické kytary za jasných úderů Bakerových činelů a přiškrceného Winwoodova vokálu, který zde hraje na další akustickou kytaru. Melancholická balada má svou subtilní přitažlivost, přesně vystavěná ve winwoodovském duchu raných Traffic.

JOHN BARLEYCORN – skladba, která dala název snad nejslavnějšímu albu Traffic (druhé generace). Nádherná staroanglická balada, tradicionál, který Winwood oblékl do působivého aranžmá. Jeho akustická kytara se krásně snoubí s Woodovou flétnou, které sekunduje Capaldi na tamburínu a zvonky a klavírní party dokreslují atmosféru. Winwood a Capaldi zde nádherně propojují svoje dvojhlasy. Rozjímavá skladba s lyrickými náladami na to, že se v podstatě jedná o „adoraci“ oblíbené kořalky. Je ovšem zasazena do historických souvislostí a stará dobrá Anglie – to jsou železné tradice...
Výtečné pojetí po všech stránkách. V docela jiném uchopení skladbu pojednali folkrockoví Steeleye Span. Traffic skladbou výrazně odbočili od celkové hudební koncepce ostatních písní, ale vůbec to nevadí – ba naopak, jedná se o příjemné osvěžení a uvolnění. Nádherná balada po všech stránkách!

EMPTY PAGES – Capaldiho přesná rytmika jede jako dobře seřízené švýcarské hodinky a Winwoodovy hammondky jsou násobeny podílem klavíru, ale i elektrického piana, aplikovaného v prostřední části ve výtečně pojednaném jazzovém sóle. Instrumentálně i skladatelsky chvályhodný počin!


LOW SPARK OF HIGH-HEELED BOYS – velmi tichý začátek v kontemplativním jazzovém pojetí. Rytmika a klavír hrají základní motiv a Chris Wood má prostor pro saxofonové kouzlení a už k němu přimykají i Winwoodovy hammondky. Důležitým prvkem je ovšem klavír k Winwoodovu výtečně frázujícímu hlasu a jeho snadno rozpoznatelné barvě. Důrazné staccato klavíru a instrumentace nás najednou zavede do průrazně elastického hudební polohy řady proměn s promyšlenou harmonickou strukturou. V mezihře vklouzne do tématu i Afričan žijící v Londýně Rebop Kwaaku Baah na conga (zapomněl jsem do dát do pozdní sestavy Traffic, omlouvám se…) a Winwood nás vedle výtečného zpěvu přesvědčí, že má čitelné jazzové pojetí klavírní hry, vedle razantních rockandrollových běhů, které výtečně prolíná se saxofonem a pulsací rytmiky. Hodně odvážná skladba, která se v r. 1971 dost vymykala tehdejším zvyklostem. Bzučivý tón elektrického saxofonu vedle klavíru určuje poznávací znak dost progresivního hudebního uchopení. Příbuznost se Soft Machine nebo Grahamem Bondem se mi zdá ale přece jenom poněkud vzdálenější, i když ne vyloučená. V momentě. Kdy začneme Winwoodův hlas už trochu postrádat, tak je zase najednou zde se vší odevzdaností. Parádní poslechový kousek!

MEDICATED GOO – dobře šlapající Capaldiho rytmika. Hlasy Winwooda Capaldiho se prolínají s instrumentací. Soulový projev už není tak jednoznačný jako v prvních skladbách, přesto se ve skladbě udržuje napětí tím homogenním soundem, kam teď prosadí svoje party sólo elektrické kytary. Dobře odehrané, třebaže zase nijak omračující, ale stále v melodicky elastických obrazcích. V závěru zazní potlesk publika, aniž bych si uvědomil, že se jednalo o živou nahrávku (?!)

SEA OF JOY – stupňující se kytarový úvod ustoupí do pozadí další baladicky pojaté skladbě, v níž zvoní akustické kytary a slyšíme tremolo hammondek a expresivní Winwoodův vokál, který je znělý a suverénní i ve výškách. Clapton vrátí do hry svoje kytarové téma a Bakerovy bubny se na chvíli etnicky rozbubnují, ale pak do hry vstoupí housle (anonymní hráč, ale asi to bude Rick Grech), které zjemní sound do pohodové atmosféry. Naříkavý Winwoodův hlas dovádí skladbu s houslemi do finále...

Je to sice výběr, ale myslím, že je to reprezentativní nabídka těch nejsilnějších Winwoodových okamžiků jeho kariéry šedesátých let až do poloviny let sedmdesátých. Kdo se nechce pachtit za alby Spencer Davis Group, Traffic a Blind Faith, má tady jedinečnou možnost mít komplexního Winwooda pohromadě. Nevím jestli je pro sampler úplně objektivní počet hvězdiček, ale s ohledem na kvalitu těch pět mohu dát zcela určitě. Starším progbordistům připomenu starou dobrou hudbu a těm mladým možná objevím nový hudební svět, který měl co říct…..

(Z hlediska publicistické etiky uvádím, že některé ze skladeb jsem už recenzoval na Progboardu na jiných albech a proto jsem tento text použil…..)
I když album není ryze trafficovské, tak nějak podvědomě jsem cítil, že zařazení sem je oprávněné,
než zákldat nějaké nové nepřesné vlákno...

» ostatní recenze alba Traffic - Classic [Steve Winwood]
» popis a diskografie skupiny Traffic