Oldřich Veselý, Pavel Vrba / Dlouhá noc (1990)

Album Dlouhá noc mělo díky načasování vydání smůlu. Vznikalo v době předobrazu revolučního kvasu na podzim 1989 a Panton nasměrování vydání alba zacílil na rok 1990, kdy v prvních měsících nového roku celá společnost žila proměnami totality v pluralitní demokracii. Lidi seděli u televize, sledovali politické komentáře, vycházely noviny a časopisy bez cenzury a politikou žili mladí i staří. Na hudbu nějak v daném období nebyl čas a tak se dalo předpokládat, že všechno, co se zrodí na domácí scéně v dané době lidmi snadno nebude registrováno a některá alba logicky zapadnou.
Bojím se, že tohle byl případ právě Dlouhé noci, pod kterou byl podepsán skladatel, zpěvák, klávesový hráč Oldřich Veselý a výsostný textař Pavel Vrba. V r. 2000 díky digitalizaci byl ale záznam připraven k vydání na 2 CD – na němž bylo album Zrcadla od artrockových Synkop a tento projekt. A protože si myslím, že by měl být tento opus připomenut, vytáhl jsem ho ze zapomnění a trochu nad ním zamedituji…

USPÁVANKA – úvodem zazní hlas televizní hlasatelky Marty Skarlandtové, následuje šum televizní obrazovky a záznam je přerušen chrápáním diváka…. opravdu velmi nezvyklý úvod na albu, u nás neslýchaný.

DÝCHÁM – ROSTU – Hudební záznam nabídne kompoziční celek, který zaujme citlivou proaranžovaností a téměř symfonickými postupy. Trochu mám pocit, že poslouchám soundtrack k nějakému filmu z osmdesátých let. Máme zde elektrické bicí s důrazem na druhou dobu a je zde evidentně snaha oprostit se od původního artrockového principu sedmdesátých let a reagovat na trendy synthipopu. Na druhé straně zde cítím v jistém slova smyslu inspiraci Peterem Gabrielem a mírně i Stingem. Synthesizery, rytmické postupy znějí sice barevně, ale zvukově studeně. Olda Veselý zpívá ovšem pořád stejně odevzdaně a s vroucí emocionalitou, doprovázen dobře seřízeným sborem…

ROMÁN – synthesizerové plochy se rozlévají nekonečným prostorem a mění barvu ve své impresivní šíři s kolotáním elektroniky. Olda Veselý jako zpěvák je opět ve velkém nasazení a má ústa plná silné harmonie a jeho vzrušený tenor šlehá jako bič. Důrazné elektrické bicí jsou ovšem hodně vtíravé tím nepříjemným dozvukem. Chybějí zde činely. Synthesizery Yamaha jsou ovšem všude, ale přesto z nich vyrůstají výhonky kytarových partů Miloše Morávka a Viléma Majtnera, který zde hraje i na baskytaru, ale v té synthesizerové kaleidoskopičnosti se ztrácí. Veselý – jak vidno podle struktury skladby – vyspěl v roli hudebního skladatele s vizí překračující rámec standardního skladatele rockové (populární) hudby…..

AUTOMAT STRACH – kytarové minimalismy společně s řadou bubenických přechodů udržují pulsující tempo a napětí, ale na druhé straně se do této hudby vedle řady zajímavých zvratů dostává tanečnost osmdesátých let, která byla pro danou dobu hodně typická. Troufnu si skladbu označit jako jakýsi kompromis mezi synthipopem a hudebním minimalismem. Otázkou je, jestli jsou připraveni přijmout skladbu rockeři a na druhé straně popeři, pro které bude tato kompozice hodně náročný oříšek. Do zpěvu vstoupí Miloš Morávek i Vilda Majtner.

DLOUHÁ NOC – šumění jako z africké buše, astrální tón synthesizeru a rytmický základ navozují atmosféru noci a velebného klidu. Tohle je kompozice hodna jména Oldřich Veselý a tady poznávám jasně jeho autorský rukopis. Že dojde ke změně rytmu a pojetí se dá předvídat a taky přichází. Bicí tepou základní rytmus. Nejsem si jistý jestli další postup, kdy se rytmus přelévá do taneční polohy je úplně to nejlepší, co skladbu mělo potkat. Vokální party ovšem výtečně souznějí s Veselého interpretací. Škoda, že zde nebylo použito klasických percussion (conga, djembe, timbales, tympány), myslím, že by to skladbě více slušelo….

AFRIKA – jak prozrazuje název skladby, jsme najednou na etnické platformě. Myslím, že Olda Veselý zde docela průkopnických způsobem zařadil postupy, které až mnohem později byly zařazeny do kategorie world-music. Elektronické percussion jsou moc vtíravé. Myslím, že zejména zde by klasické percussion, které by demonstrovaly názorně africké destinace by byly lépe namístě. Nechybí zde ovšem pseudodomorodý zpěv a šamanismus afrických kmenů Vrbův text má v sobě řadů dalších významů, které nejsou zdaleka v prvním plánů. Olda Veselý zpívá s velkou expresí a výtečně se vyrovnáva s jiným způsobem interpretace než na jakou jsme u něho zvyklí. Ve skladbě jsou slyšet i dechy a celkový dojem je velmi nadupaný a naštěstí synthesizery nevládnou nad celým komplexem. Myslím, že Peter Gabriel by za tuhle skladbu Oldu pochválil…

ŽENA – SEN – tak tady v téhle skladbě cítím vliv Stinga. Jsme sice na elektronické platformě, ale je uměřena a dává prostor pro jiný způsob sebevyjádření. Konečně slyším (bohužel krátce) elektrickou kytaru Miloše Morávka, ale výraznější prostor je přenechán sopránsaxofonu a flétně Radka Kudrny. Nevím, jestli jsme ještě pořád na rockovém nástupišti, myslím, že tady Olda dosáhl na jakýsi druh nového popu. Píseň má atributy jisté elegance, ale rockovou říznost zde nenajdeme…

JSI SÁM, KDYŽ SPÍŠ – elektronicky upravená ženská deklamace, která přichází jako ze sna. Minimalismus podle Oldy Veselého. Vzdechy a vzrušivé štkaní má erotický podtón ale hudba se nechce vymanit ze synthipopu. Vrstvení barev synthesizerových vln a Morávkova minimalistická kytara s prolínání akordického sledu a Majtnerovy přiznávky, všechmo samozřejmě v režii programovaných bicích na které hraje Jiří Rybář. Děje se tady spousta změn, zvratů rytmů a harmonických obrazů. Po kompoziční a aranžérské stránce zde byl odevzdán kus práce, jenom si nejsem jist, jestli rockeři, kteří si pamatují Oldovu hudbu ve spojení s Poselství dětem, Ej, padá padá rosenka, Zmoudření babím létem, Černý racek, Jsi nádherně pravěká… se na albu najdou….

NOVÁ MYŠLENKA – Artrockové vlny z pozadí se prolínají s akcentovaným synthipopem. Vstupuje sem částečně elektrická kytara a dechová sekce, mají ale charakter dotváření atmosféry. Nejsou zde žádná sóla, žádná individuální prezentace. Všechno je podřízeno celku. Rockové prvky se najednou nečekaně objeví, ale přesto ve spíše umírněné poloze. Interpretace zpívaných hlasů se nese v minimalismu, ale udržuje napětí a vzrušivost. Miloš Morávek krátce vstoupí kytarou do děje, ale zase se nám ztrácí.

VSTÁVEJ – závěrečné skladbě se rockové atributy nějak více hlásí ke slovu. Jsem ovšem, nadšen z vokální stavby a uvědomuji si, že propojení Oldova hlasu s s jedním mužským a dvěma ženskými sboristky je velmi zdařilý okamžik, který je silnou spojnicí s proměnlivou hudbou, která je místy nezařaditelná. Olda se místy nemůže (možná nechce) zbavit své minulosti postavené na rozevlátých a majestátních plochách, ale snaží se přijmout nové trendy a změnit svou uměleckou tvář, což je pro něho jako pro kumštýře nezbytnou okolností…

Hodnotit album Dlouhá noc je věcí nevděčnou a nelehkou. Na jedné straně jsem ohromen Oldovou proměnou, ale na druhé straně zde cítím rockový odliv jasných atributů tohoto stylu. Chybí mi zde více kytarových partů a sólistické prezentace i dalších instrumentů. Rytmické principy programovaných bicích jsou sice důrazné, ale nejsou mi blízké. Chybí mi bubenické breaky, víření činelů, protirytmy… objektivně řečeno, byla zde snaha vyrovnat se s úplně jinou rytmickou estetikou, než na jakou jsem zvyklý. Místy bych si dokázal představit i přítomnost takové Kate Bush anebo naopak Lisy Gerrard… Olda uvažuje jako skladatel komplexním myšlením homogenní kompozice, kde není prostor pro improvizace, ale každá nota, tón, hlas a rytmus má svoje místo.. Na svou dobu hodně odvážný pokus překročit vlastní stín, což respektuji, ale na druhé straně je škoda, že se na mnoho let po vydání alba Olda jako interpret a skladatel v rámci živého hraní a vydávání alb odmlčel a dalším projektem nepotvrdil nebo nevyvrátil svůj kumštýřský záměr, aby si posluchači na jeho proměnu mohli zvyknout…. Asi to tak ale mělo být.
Jedno je jisté, že dnes album v síti prodejen s hudebními nosiči neseženete (!)
Jsem rád, že se zde na Progboardu obevují obě verze obalu alba ty surrealistické postavy se mi zdají hrůzné a nijak nekorespondující s obsahem hudby nebo textu...
Jsem mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Za výtečnou interpretaci a odvážnou ambici překročit vlastní stín dám nakonec čtyři. (Doufám, až se s Oldou zase potkáme na mě nevykoná inzultaci, anebo mě nezamkne v jeho „noře“ – nahrávacím studiu, nezamkne mě a nenechá mě tam potmě, není tam totiž okno….., ale i kdyby to udělal, neštřil bych sice emocemi, ale na druhé straně si ho velmi vážím a stále mu držím palce a věřím, že ještě neřekl své poslední slovo. Komplexně platí, že je to opravdu velkomoravský gigant….)

» ostatní recenze alba Oldřich Veselý, Pavel Vrba - Dlouhá noc
» popis a diskografie skupiny Oldřich Veselý, Pavel Vrba