Stevens, Cat / Mona Bone Jakon (1970)

V první polovině sedmdesátých let jsem sbíral plakáty zahraničních skupin, které mi prodával známý z časopisů Pop a než jsem si na zeď zavěsil Led Zeppelin, díval jsem se, kdo je na druhé straně. Byl tam černovlasý charismatický vousáč s neproniknutelným pohledem, jehož jméno Cat Stevens jsem znal z časopisu Melodie a vzpomněl jsem si, že někteří čeští zpěváci se k němu hlásili (Gott, Rezek, Černoch, Bobek, Neckář…) a také vznikly české přezpívané coververze. Víceméně náhodně se mi dostalo do rukou album Mona Bone Jakon a i když jsem si nejprve jako hardrocker říkal, že ho nemusím mít, nějak jsem otálel, otálel a pak už jsem ho ve své sbírce nechal. Pravda, nehraji ho sice každý týden, ale občas se k němu vracím, jako právě teď…

LADY D´ARBANVILLE – velmi křehký úvod na akustickou kytaru a hned potom procítěný možná až zněžněný mužský projev, který se pokládá málem na každou slabiku. Akustických kytar je tady víc a jemné pasáží střídá úderný doprovod. Cat Stevens se střídá s Alunem Daviedsem a dobře jim to spolu jde dohromady. Do této skladby se podařilo vložit jakýsi tajemný náboj a máme zde baladu jako zvon. Její stavba je jednoduchá a přehledná, ale melodická linka je výrazná a, že ze skladby bude hit je zcela jasné. Myslím, že ji dělal i Neckář s Petřinou v české verzi a nedivím se, že je oslovila. Má svou vnitřní sílu a je to výborný začátek.

MAYBE YOU´RE RIGHT – možná se tady nabízí srovnání s Donovanem, jeho souputníkem. Akustický doprovod, občas s připojeným klavírem a další otevřená melodie, kde si Stevens pohrává s akordickým doprovodem a jeho zpěv získává široký záběr, čemuž napomáhají stupňující smyčce a klavírní perlení. Klasický model britského folku, který byl jasným protipólem americkému. Stevens se ani v dobách, kdy britská scéna žila různými experimenty vyznávat klasickou formu, ale díky aranžérským postupům vkládat do působivé koření, které od sebe kytarové písničky docela slušně oddělovaly řadou vůní….

POP STAR – interpretační model se stává méně něžným a pozoruji v něm více údernosti a interpretační dovednosti a jeho pojetí se blíží k jeho souputníkům jako je Roy Harper, Kevin Coyne nebo Al Stewart. Z interpretace cítím ironický nadhled a glosování popularity. Nebojí se uchýlit k jisté dryáčnickosti. V řadě případů je Stevens multiinstrumentalistou a dokáže si řadu nástrojů nahrát sám, ale přesto přizval i některé doprovazeče, což nebylo na škodu…

I THINK I SEE THE LIGHT – úderné klavírní téma hraje známý studiový hráč Nicky Hopkins, baskytaru John Ryan a bicí Harvey Burns. Klavírní doprovody znějí velmi suverénně a dravě a máme možnost se přesvědčit, že Stevens je doma jak v subtilní baladě, tak i v rychlé a dynamičtější písni, která je přitažlivá nejen interpretací, melodií, ale i uměřeným aranžmá. Tady se ovšem řádí na klavír s velkou vehemencí a suverenitou ve spojení s vokály a bzučení varhan zde vzniká zajímavý model písně divadelního charakteru rovněž s hitovými ambicemi…

TROUBLE – umírněné pojetí a něžnějším projevem zní jako by na album vstoupil James Taylor nebo Johnny Rivers. Zpívá se zde o problému, ale interpretace je hladivá a melancholická, jako bychom slyšel zpověď zamilovaného…. I láska přináší problémy a pak se není čemu divit. Krásné nájezdy vokálních partů. Z písně mám pocit, jako když malíř míchá barvy a hledá ten správný odstín, než ho nanese na plátno. Příjemné….

MONA BONE JAKON – hra percussion, vybrnkávané kytarové téma a Stevensův hlas zní jako by byl natočen v nějakém uzavřeném prostoru s mírným dozvukem. Kytarové objezdy akordických změn a postupné gradování se umocňuje a Stevensův hlas sem přináší pocitové bluesové nálady, i když jeho rozvibrovaný hlas zní hodně exoticky. Zajímaví skladba, ale poněkud kratšího formátu. Zasloužila by si více prokreslit v prodlouženém formátu…

I WISH I WISH – úderné klavírní a kytarové postupy jsou doprovázeny bubenickými breaky a průzračnými vokály. Tady ovšem dostáv příležitost Alun Davies. Jeho akustická sólová kytara, zde nabídne prolínání tónů a zrychlené mlýnky s velkým zaujetím. Moc dobře se to poslouchá a chtělo by to nechat mu více prostoru. Skladba je modelem akustického rocku, který může být nejen podmanivou písní, ale i slušným instrumentálním modelem hry. A Davies je opět uprostřed hry. Výtečný kytarista, který sazí šťavnaté a ohnivé tóny, které dělají i s další instrumentací z písně sice ne hit, ale jednu z nejzajímavějších skladeb na albu…

KATMANDU – podle názvu by se dalo soudit, že budeme v Asii, ke které Stevens vždycky vnitřně tíhnul. Akustické kytary ale neznějí exoticky, ale spíš ve staroanglickém duchu. Na flétnu s dlouhými tóny zde hostuje v této době ještě neznámý Peter Gabriel, kterého měl o pár let později svět poznat jako jednoho z nejoriginálnějších zpěváků Británie. Ze skladby sála jakási meditativní vyrovnanost a přesto místy dynamika díky basům a nečekaným krátkým zvratům nás vyburcuje z letargie. Zajímavá skladba baladického typu…

TIME – zvonění dvanáctistrunné kytary zní mým uším velmi libě. Uvědomuji si, že ji zatím slyším na albu poprvé. Aranžér Del Newman sem pouští v zneklidňujícím závanu proud smyčců, ale jinak je píseň postavená na otevřeném vokálním projevu a zvonění a cinkání kytary…

FILL MY EYES – tak tohle je přesně ten typ balady, které dostávají děvčata tam, kam je chce autor mít. Něžný projev a dobře doaranžované hladivé vokální party a zvonění křišťálových tónů s akordickými proměnami. Možná trochu s nádechem Američana Johna Denvera (Rocky Mountain High). Krásně se to poslouchá, i když dravý rocker bude mít píseň za popík. Klavírní party jsou nečekané, ale vítané jako závan protivětru v nekonečné rovině. Laskavé, něžné, líbivé, ale v každém z nás je kus romantiky a chce občas ležet v trávě a hledět za zapadajícím sluncem a v zubech svírat stéblo trávy….

LILYWHITE – závěrečná skladba je opět kytarovou baladou, ale tentokrát s nezanedbatelným podílem Newmanových smyčců, které dotvářejí atmosféru a vnáší sem jakýsi smutek a pocity samoty. Smyčce zvolna gradují a příliv melancholie a nostalgie dostává konkrétní kontury a my jsme při poslechu unášení do neznámé krajiny snů a vizí, které se velmi zvolna rozpouštějí v nekonečnu…..

Citlivé písničkářské album s řadou drobnějších i větších překvapení, u kterého neupadnete do nějakého průměru nebo snad dokonce do nudy. Stevens byl autor s jasnou vizí a talentem psát silné melodické písně a obklopen podobně smýšlejícími muzikanty dokázal vytvořit zajímavý projekt překračující hranice všednosti. Nechci říct, že je lepší než Donovan, oba mají na britskou scénu nezanedbatelný vliv a dokázali dát světu řadu silných písní, které lidi dodnes vnímají. Kdo má potřebu občas unikat do světa romantiky a fantazie je poslech alba návodem k přímé cestě bez přestupu. Myslím, že pět hvězdiček je zcela v pořádku.

» ostatní recenze alba Stevens, Cat - Mona Bone Jakon
» popis a diskografie skupiny Stevens, Cat