Recenze
Blood, Sweat & Tears / Child is Father to the Man (1968)
První album Blood Sweat And Tears s filozofickým názvem Child Is Father To The Man, jsem poznal až po jejich famózním druhém albu a tak jsem jaksi podmíněně začal obě alba srovnávat, třebaže to nebylo tehdy příliš objektivní. S odstupem času musím říct, že je to sice jedna skupina, ale poměrně dost odlišné hudební principy první a druhé album od sebe oddělují. Je to (domnívám se) dáno tím, že první album měl pod kontrolou legendární Al Kooper, který toužil založit rockovou kapelu s říznou dechovou sekcí a vytvořit tak spojení rocku, blues, soulu, jazzu a psychedelie. Vybral si skvělé newyorské hudebníky, studované hráče z renomovaných škol Berklee Art School Music a Julliard a CBS mu nabídla lukrativní smlouvu. Ve stejném roce získal vavříny slávy za Supersession a navíc byl uznáván i slavným Bobem Dylanem. Kooper byl prostě mužem roku a všechno mu jaksi vycházelo. Vyšlo však také všechno na debutním albu. Desku jsem získal ještě v sedmdesátých letech a velmi mě mrzel její zvuk. Také stereo se mi zdálo jaksi nevyvážené, ale desku jsem si tehdy nechal.
Když se za ní zpětně ohlížím, musím konstatovat, že se v zde přítomných 12 skladbách snoubí jazz s blues, rockem, soulem a taky popem. Kooper byl sice zdatný instrumentalista, ale na druhé straně nezavrhoval formu kratší dobře proaranžované písničky, což se na albu určitě významně projevilo. Jako studovaný hudebník chtěl album možná pojednat v jakémsi koncepčním duchu a tak úvodní OVERTURE je jakýmsi úvodním tématem, kterým vstoupí posluchač do jakéhosi hudebního dobrodružství… Ovšem I LOVE YOU MORE THAN YOU´LL EVER KNOW je přesně typ skladby, který Kooperovu svědčí a sluší. Je to expresivní blues a když si zvykneme na jeho vysoký hlas s mírně patetickým timbrem v exponovaných pasážích, uznáme, že se tady opravdu dílo podařilo. Naproti tomu MORNING GLORY mi zní jako „písnička“, která zde buď neměla být vůbec, nebo se mělo s tímto materiálem pracovat jiným způsobem. Tahle skladba mi prostě nesedne. MY DAYS ARE NUMBERED je ovšem podařeným pokusem spojit píseň se soulem a psychedelickým nátěrem. Kapela tady ukazuje, že má vysoké ambice se hráčsky prosadit, a třebaže není skladba příliš dlouhá, má svoji expresivní katarzi a tak se ani není třeba divit tomu, že si skladbu vybral i Michal Prokop a společně s Framus Five ji nahrál a nazpíval a navíc… docela dobře a přesvědčivě. I když Prokop měl sytý a syrový hlas a Kooper zase vysoký a otevřený vokál…. WITHOUT HER je písnička, ale přiznám se, žze mě do jisté míry uhranula. Bude to asi tím, že je zde použita latinskoamerická bossanova. Hudba pěkně klapotá a šlape a vytvoří dokonalou iluzi easy listening jazzu. Mám pocit, že ji nazpívala na počátku sedmdesátých let u nás i Helena Vondráčková pod názvem Bůh i Ďábel. Helenku jsem sice nikdy neprožíval, ale tady hrálo Šest strýců, kteří platili za dobově špičkové jazzové hudebníky, kteří se snažili do hudby vsunout soul a neznít jako TOČR (Taneční orchestr československého rozhlasu) a tak mi tahle česká coververze tak úplně nevadila, jako jiné hrůznější české výplody zahraničních originálů. JUST ONE SMILE je dalším pokusem spojit písňovou formu s jazzem. Nějak jsem ne plně pochopil tento záměr a myslím, že na albu se některé skladby povedl víc… I CAN´T QUIT HER právě patří mezi ty zdařilejší. Tady se Kooper odrazil k zajímavému aranžmá a Blood Sweat And Tears pracuje v některých pasážích docela zajímavě, ale ani oni nejsou zřejmě úplně ukotveni v tom co dělali a protože to byla v dané době Kooperova kapela a hudebníci se dostali většinou poprvé na skutečné album, jejich vliv nebyl tak zřejmý a znatelný, aby se zde už od začátku vyprofilovali. MEAGAN ´S GYPSY EYES je určitým vybočením z daného stylu a je zda snaha hrát trochu jinak a právě tahle balada měla být příkladem, jak se vyrovnat s jinými principy. Myslím, že se to ne úplně podařilo. SOMETHING GOING ON je pro změnu rhythm and blues, kde se zase klade důraz na emocionálnější vyjádření za pomocí výraznějšího riffu. Myslím, že na tomto poli byly natočeny i lépe zpracované skladby, ale i hůře a tak bych hovořil spíš o takovém průměru. Průměrnost ale nemá na prvním albu neznámé skupiny mít vůbec žádný prostor, tady se má naopak jet na plný plyn a neubírat ani v zatáčkách! Docela vtipný nápad mi připadá ve skladbě HOUSE OF THE COUNTRY. Není to sice country v tom pravém slova smyslu, ale byl zde vložen zvukový obraz venkovského dvora se všemi možnými hospodářskými zvířaty a němými obyvateli fiktivní farmy. Ve stereoefektu se to dobře poslouchá, ale nápad zase není tak úplně původní, protože ten, kdo zná slavné album The Beatles – Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, tak tenhle nápad identifikuje mezi skladbami Good Morning, Good Morning a Sgt. Pepperś Hearts Club Band /reprise a ten je o rok starší než debut Blood Sweat And Tears…. THE MODERN ADVENTURES OF PLATO, DIOGENES AND FREUD je odrazem Kooperova intelektuálního záběru. Studoval vedle hudby ještě historii a sociologii a tento aspekt se promítl i do skladby kde spojil antické klasiky s „vynálezcem“ psychoanalýzy Sigmundem Freudem. Závěr SO MUCH LOVE / UNDERTURE má zase onen bluesový náboj a celou procházkou po tomto albu uzavírá.
Album Child Is Father To The Man má silná místa, ale jsou zde bohužel i okamžiky, které se povedly méně a které zde asi neměly být vůbec zařazeny. Blood Sweat And Tears byli nazvání velkou nadějí mladé jazzové Ameriky (zejména na východním pobřeží), ale některé věci měly asi uzrát. Kooper nakonec nebyl s projektem spokojen a kapelu jako kapelník, skladatel, hudebník a hlavní ideový vůdce opustil. Jeho místo nahradil ambiciózní producent James William Guercio, který startoval na západním pobřeží u CBS o rok později s Chicago Transit Authority a tomu se podařil s druhým albem Blood Sweat And Tears husarský kousek, ale to už do téhle recenze nepatří. Kapela má vynikající rytmiku – bubeník Bobby Colomby i baskytarista Jim Fielder jsou špičkoví hráči, ale i trumpetista Randy Brecker, trombonista Dick Halligan a multiinstrumentalista Fred Lipsius jsou třída…. Zato kytarista Steve Katz je asi lepší hráč na foukací harmoniku. Jako zpěvák má chlapecky měkký hlas, který se do daného stylu hudby podle mě moc nehodí. V Blues Project se mi zdál jaksi čitelnější, ale v Blood Sweat And Tears mi přijde matný a méně výrazný. Al Kooper je na albu naopak hodně čitelný, ale přiznám se, že na Supersession a na Live Adventures se mi líbí víc… Srovnám-li debut Chicaga a Blood Sweat And Tears, jednoznačně to u mě vyhrává Chicago, třebaže v r. 1969 bylo druhé album Blood Sweat And Tears vyhlášeno nejlepším albem roku 1969 (předběhlo i tehdy slavné Doors)…..
Vtipný je ovšem výtvarný design alba, kde každý přítomný hudebník drží sám sebe v generačním odstupu (ve zmenšené grafické podobě). Velmi dobrý a navíc vtipný nápad.. To ale nestačí a i přes některé nesporně silné okamžiky nemohu album dekorovat více než třemi hvězdičkami.
» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Child is Father to the Man
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears