Davis, Miles / On the Corner (1972)

Miles Davis – bezpochyby hudební génius minulého století a jedna z nejpozoruhodnějších a nejvlivnějších postav jazzu vůbec. Přiznám se, že objevovat jsem ho začal později. Nejprve jsem se víceméně seznamoval s jeho žáky (Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever, Airto, Lifetime, Herbie Hancock….) a teprve potom jsem začal poznávat jejich učitele. Asi bylo třeba dospět a některé věci trochu nastudovat a vstřebat… Jeho tvorba je velmi rozsáhlá a žánrově obtížně specifikovatelná a tak jeho hodnocení není jednoduché a vůbec ne jednoznačné. Byl to ale hudební pionýr, který posunoval hranice a často šlapal do neobjevených míst s řadou rizik. Nenechával se svazovat konvencemi a nějakými přísnými pravidly a zákonitostmi a jako jeden z mála studovaných jazzmanů pochopil, že z jazzového akademismu vede cesta ven a proto „vymyslel“ fusion music a oslovil mladou generaci posluchačů. Hodně zato může ďábelsky krásná „femme fatale“ svůdná Betty Mabry, která ho seznámila s Jimi Hendrixem a běh věcí získal nový směr a novou energii. Uznávám, že ne všechno, co Mistr napsal a nahrál je srozumitelné, ale já jsem si vybral pár jeho alb a jsou ozdobou mé sbírky. Jedno z těch alb vám trochu přiblížím…..

ON THE CORNER / NEW YORK GIRL / THINKIN´ ONE THING AND DOIN´ ANOTHER / VOTE FOR MILES – tak tohle je ovšem nářez, nad kterým možná mnohý posluchač ustrne překvapením a nepřipravený zakroutí hlavou…. Musím konstatovat, že téměř dvacetiminutová kompozice složená jako suita je tvrdý oříšek a pravděpodobně by byla účinnost poslechu a jeho vnímání více názorná živým sledováním koncertního provedení, nebo záznamu z nahrávání…. Rytmika tady pracuje v drobených polyrytmických figurách, které kloubí funk s africkou world music a arabskými postupy. Samozřejmě je zde cítit nový proud jazzu, osvobozený od akademismu a samoúčelných kompozičních postupů. Myslím, že zde mohu rozpoznat geniálního kytarového virtuosa Johna McLaughlina, kterému Davis poskytl velký prostor pro sebevyjádření. Bicí nástroje a percussion či dokonce tabla Inda Badala Roye pracují jako stroj s pružnými ohebnými basy Michaela Hendersona. Davis hraje na amplifikovanou trubku, ale nevyčnívá a je součástí kolektivu. Harold Williams pracuje se synthesizerovými ohebnými tóny a nástupy saxofonu Dave Liebmana jsou velmi zajímavě propracovány. Davis neváhá sešlapovat při hře na elektrickou trubku i wah wah a dociluje tak zvláštních tónových obrazců. Docela chápu, že i Herbie Hanckock se synthesizerem a Fender-Rhodes zde přítomný se nechal na svých albech inspirovat podobnými postupy a svůj afroamerický jazz-funk stylizoval podobným způsobem. Je tady hodně uvolněné energie a emocí s netajenými erotickými podtóny. Práce percussion a bicích zde odvádí mystický obraz šamanského rituálu, kterému je schopen emocionálně založený posluchače zcela podlehnout. Colin Walcott zde hraje na amplifikovaný sitár, což je pro mě hodně nezvyklé. Prostor skýtá hodně prostoru pro improvizování a zároveň vybízí hudebníka reagovat na podněty vznikající uprostřed toho kolektivního hudebního spojení. Není to sice hudba, kterou byste pustili v neděli odpoledne, když k vám přijde na návštěvu tchyně, ale pokud patříte k těm posluchačům, kteří se dovedou otevřít odvážným hudebním zvukovým a impresivním náladám, tak jste na správné adrese

BLACK SATIN – tak tohle je world music v indicko, psychedelicko africkém kabátě. A hned poté se odvíjí další hudební eskapáda. Davis zde svou trubkou rozčeří sound, také se zde rytmizovaně tleská a hraje na všechny možné rytmické, chřestící, cinkající a vibrující nástroje. Černý satén si tady spíš představuji abstraktněji, jako když černý pardál probuzen přicházející horkou nocí vstupuje na stezku a hledá svou kořist. Dravá šelma, její tesáky, blyštivé oči, hrdelní vrčení a našlapování na udusanou hlínu a závan přicházející smrti a neodvratitelný kontakt se strašlivým aktem záhuby jeho kořisti…. Tabla a percussion se sitárem jdou od jazzu někam hodně daleko a zcela rozvibrují vaše smysly….

ONE AND ONE – další příklad afro funku v tom nejlepším světle. Kdo umí naslouchat Hancockovým album a zná kooperaci rytmiky, s elektrickým pianem, baskytarou. Kytarista David Creamer hraje hodně minimalisticky s řadou prapodivných hmatů a také lze pod basy pulsuje wah wah pedal a prolínají se tóny saxofonu, klarinetu a trubky. Nehledejte zde žáudnou melodickou linku. Jste konfrontováni s fantastickými polyrytmy a emocionálními vstupy improvizací. Nejsem si jistý, jestli by to hle byla právě relaxační hudba k uvolnění (!!), ale možná by pro smyslné erotomany mohla být i zajímavým podkresem pod sexuální kontakt s hodně divokou a nespoutatelně vynalézavou partnerkou. Davis sám své erotomanské sklony přiznává a myslím, že tady se mu to ve spojení s těmi správnými sparing-partnery podařilo do hudby vložit.

HELEN BUTTE /MR. FREEDOM – vyslechnout přes třiadvacet minut dlouhou kompozici davisovského expresivního jazzu je nyní asi tou nejvíce zatěžkávací zkouškou na albu vůbec. Davis si spoluhráče prý dlouho a citlivě vybíral a dokázal jejich potenciál zhodnotit v tom kterém okamžiku, kdy daný hudebník ozvláštnil téma a vstoupil sem jako nový odstín na malířskou paletu impresivních barevných směsí. Kompozice má dvě části: jedna je věnovaná jedné z je ho nesčetných milenek a druhá je oslavnou ódou svobody, jak deklaruje samotný název. Svobodu v tom bytostném slova smyslu uvolnění a nebojím se říci hudebního orgasmu. Muzikantské nasazení zde vyžaduje hodně osobní energie a smysl pro vnitřní ukázněnost (i když to na první poslech zdánlivě neplatí), ale vyplňovat hudební linky a struktury těmi správnými tóny a rytmy samo o sobě znamená velkou schopnost citlivosti a vzájemné empatie. Posouvání dynamiky a práce s jemnými odstíny od výbušných fortissimo po šeplající pianissima se děje neobyčejnou citlivostí, kde jazz, etno, funk místy fúzují s artificiální hudbou. Kdo jste zvyklí poslouchat Mahavishnu Orchestra, Franka Zappu, Herbieho Hancocka, Sly And The Family Stone, náročnější alba Santany, Osibisu, Return To Forever nebo naopak Can, White Noise…. tak vydržíte do konce. Kdo ale upřednostňujete Kiss, Status Quo, Smokie, Garyho Glittera nebo Suzy Quatro… asi tohle album zcela určitě odložíte (samozřejmě nic ve zlém…)

Nad albem On The Corner kritikové sice přímo nejásali, ale nicméně mě osobně uhranul ten sound, který se na albu objevil. Dnes bychom asi některé postupy nazvaly jazzový minimalismem a dokonce trance music, ale zase takové osvobození od mantinelů zde necítím. Miles Davis má věci pod kontrolou a třebaže je on hlavní principál, nechává prostor pro sebevyjádření všem přítomným a nijak svou trubkou na albu nedominuje. Některé postupy jsou hodně odvážné a mohou reflektovat i avantgardního skladatele Karlheinze Stockhausena, kterého Davis jako studovaný hudební intelektuál respektoval, třebaže se pohyboval na jiné hudební platformě. Stejně jako na jiných albech zde hraje jazzová elita Ameriky. Napadá mě fantasmagorické spojení: kdyby se Stockhausen, Hendrix, Zappa a Davis spojili na nějakém jazzovém opusu, čeho bychom byli svědky! Myslím že In A Silent Way, Bitches Brew nebo Tribute To Jack Johnson mají pro mě o stupínek vyšší postavení v hierarchii Davisovy hudby, a tak pro mě za čtyři a půl, tedy tady čtyři hvězdičky!

» ostatní recenze alba Davis, Miles - On the Corner
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles