Jazz Q / Hodokvas (1979)

Skupina Jazz Q patřila podle mého názoru mezi nejkvalitnější kapely na české hudební scéně, ať už bychom je řadili mezi jazz nebo rock. V určité době se tyhle odlišné styly tak propojovaly, že tehdejší publikum příliš rozdíly nehledalo a co naopak hledalo, byla kvalita a umělecké ztvárnění nejen ve studiu, ale i na pódiu. Třebaže jsem všechna alba Jazz Q poměrně pečlivě sledoval, tohle album v dané době nějak minulo mou pozornost a třebaže jsem o něm věděl, a o něco později se po něm sháněl, k dostání už nebylo. Možná takovou zkušenost učinilo i více pamětníků dané doby. Proto jsem uvítal, když se tohle album objevilo v kompletu, který před několika lety vyšel a mapoval hudební produkci téhle špičkové české fusion kapely. Velmi rád se proto s vámi rozdělím o svoje dojmy a pocity…

POPRASK – bzučivé téma na moog je doplňováno clavinetem a polyrytmem bicích a daný riff se mechanicky opakuje neustále dokola. Druhá rovina sem vloží další barvu moogové čarokresby a už je zde i elektrická kytara, která se výtečně propojuje s tématem, stejně jako důrazná baskytara. V něčem se mi sound přibližuje k Weather Report (bez kytary) a pak už se rozběhne vpřed předivo výtečně pojednané rytmiky. Na kytaru zde hraje dnes neprávem zapomenutý bluesman František Francl, který se velmi rychle a suverénně dokázal vyrovnat i s jazzem. Martin kratochvíl na synthesizery si s Franclem velmi dobře rozumí. Líbí se mi, že jsou instrumentální schopnosti neutápějí do nějakých bezbřehých improvizací, ale dokáže ve skladbě zachovat i melodickou linku a americkému fusion dát jisté slovanské prvky. Vyjádření „poprasku“ je velmi sugestivní…. Slyším zde i synthesizer Oberheim, který připomíná zvuk lodní, který mi právě přivolává už jednou zmíněné Weather Report z alba Black Market. Brilantně zahráno s velkým nasazením a hravostí až do závěru…

VŘESOVIŠTĚ – klasický zvuk elektrického piana Fender-Rhodes a ke slovu se hlásí (zpěvák) Oskar Petr, který sem nahrál party akustické kytary. Kompozice má dumavý a přemýšlivý charakter. Pracuje se zde se zajímavými náladami v harmonických kontemplacích, které byly pro Jazz Q vždycky hodně typické a na které se nejen na koncertech, ale i na albech člověk vždycky těšil. Kratochvíl usedá za klasický klavír a jeho čisté zvonivé tóny prozáří potemnělou rytmiku a Francl přesedlává na elektrickou kytaru. Ta stejně jako Fender-Rhodes impresivně kreslí, ale opět střídá akustickou a skladba si podrží v dalších taktech meditativní charakter. Bicí Pavla Trnavského sem přinesou trochu vzruchu, ale nenabourávají celkové pojetí zamyšlenosti….

MADONA – elektrické piano klopotá jako mlýnek a Franclovy kytarové party rozvíjejí základní motiv v mahavishnovském duchu a velmi důrazná je i Padrůňkova baskytary, která rezonuje pod dlouhé pochmurné bzučivé tóny synthesizeru. Elektrické smyčce hladí harmonie a pojednou sem vstoupí více dynamiky a razance. Výtečně proaranžováno a i po kompoziční stránce Martin Kratochvíl potvrzuje pověst kreativního skladatele s vlastní vizí. Jak už napovídá název je ve skladbě duchovní pokora, ale zároveň i protiklad emocionálního rebelantského náboje s vyvrcholením. Mohu souhlasit s tím, že tahle kompozice patří mezi klíčové na albu vůbec. Obstojí nejen jako vlastní kaleidoskop fusion music, ale prosadila by se i jako soundtrackový motiv v nějakém filmu, v němž vrcholí psychologické napětí. Cinkání zvonečku v závěru je příjemným doplňujícím aspektem…. Velmi silný podíl pro album!

PRALESNÍ PÍSEŇ – do další kompozice vstoupí mvíce elektroniky. Tady jako by nějaké motivy přivolávaly polské SBB dlouhými vrčivými tóny synthesizerů, jež místy jakoby přivolávaly nálet bombarderů. Ve skladbě zajímavě kooperuje Pavel Trnavský a Jiří Hrubeš na bicí a percussion. Rytmiky vynikajícím způsobem pumpuje a ve spojení s dravými padrůňkovskými basy nám nabídne přesně napumpovaný sound, do kterého běží jako vody přes lopatky mlýna elektrická kytara se soundem phaseru Small Stone, který Francl hodně používal. Kratochvíl kouzlí na Fender-Rhodes svými samotě zaoblenými tóny, které překrývá svým bzučením Moog synthesizer. Pod termínem „pralesní píseň“ můžeme mít různé představy. Já bych sem osobně nasadil více perkusivních zvuků roztodivných bicích a etnických nástrojů s flétnou a šamanskými zvuky neznámých kmenů rozlehlé Amazonie. Ale i tahle varianta s výraznými elektronickými prvky a řadou proměn je hodně sugestivní a výbušně kreativní. Padrůněk zde místy svým jazz Bass Fenderem přechází do role sólisty, ale závěr patří elektrickým smyčců, synthesizeru Oberheim a teď už sem přicházejí i moje kýžené „pralesní zvuky“ a etnické prvky a jakoby se zde přírodní aspekty střetávaly s elektronickým „pokrokem“ lidské civilizace.

DEJVICKÉ BLUES – Jazz Q do své hudby zařazovali mnohdy i blues, třebaže v raném období častěji. Tak tuhle skladbu znám jako zpívanou – kterou interpretuje Oskar Petr. Hostuje zde Petr Kalandra na foukací harmoniku. Je zvláštní, poslouchat skladbu, kterou znám nejprve jako zpívanou najednou jako instrumentální. Vnitřně si sám doplňuji slova, která mi tady jaksi chybějí. Nevím, jaký byl záměr Martina Kratochvíla, nebo hudebního vydavatele, ale myslím, že někdo usoudil, že album by mělo být ryze instrumentální bez zpívaného podílu, ale nevím, jestli to bylo úplně dobře. Koncepce instrumentálního pojetí měla být zachována. Proto zde dostane více prostor Francl s elektrickou kytarou, Kalandra se svou bluesově laděnou harmonikou, zatímco Trnavského bicí s Padrůňkovskou baskytarou dokreslují atmosféru, stejně jako Kratochvílův Fender-Rhodes. Velmi podnětný závěr s patřičným vyvrcholením na jedničku….

ŠEROSVIT – tahle závěrečná skladba by mohla být označena v prvopočátku impresionistickým dílem. Může připomínat zhudebnělá díla malířů-impresionistů a nezkreslený tón elektrické kytary má zamyšlený tón a elektrické piano, cinkání zvonečků s dlouhými tóny moogu neviditelnou rukou malují obraz plný kreativních nálad….. Nečekaně zazní potlesk z koncertu a dusavé bicí s činely pulsují a pumpují jako neviditelný stroj. Už je zde více rocková atmosféra s důraznými nástupy. Kratochvíl ovšem usedá za klasický klavír a rozbije strukturu ryze jazzovým způsobem a bicí nástroje sem přinesou s elektrickým pianem atmosféru latinskoamerického pojetí jazzu. Výtečné Padrůňkovy basy, Trnavského a Hrubešovy rytmické eskapády s elektrickým pianem sem přinesou atmosféru santanovského alba Welcome. Další změna důrazným spojovacím můstkem nám vrací zpět úvodní impresionistické téma. Basová linka prorezonovává až hluboko do nitra duše a střídání klávesových instrumentů sem vnáší barevnost a proměnlivost, které jsou nanášeny v pastózních barevnostech do harmonií do úplného odeznění….


Osobně jsem z alba nadšen. Byl na něm odveden pořádný kus práce a tahle sestava Jazz Q se zapsala možná trochu hlouběji do mysli posluchačů, než jiné proměnlivější. Nechci tvrdit, že album Hodokvas je přímo vlajkovou lodí skupiny. Myslím, že alba pod jménem Jazz Q jsou vysokým nadstandardem pro domácí česko, ale i československou scénu sedmdesátých let. Ubírání hvězdiček zde není namístě a tak se řídím svými pocity a bez ohledu na to, že Pozorovatelna, Symbiosis, Elegie…. jsou asi nejprogresivnějšími počiny jejich historie, ani alba, která kapela natočila ve druhé polovině sedmdesátých let neznamenají nějaký ústup z pozic.
Škoda, že dnešní posluchači mezi třiceti a čtyřiceti jsou orientováni na Chinaski, Kryštof a Ready Kirken a podobné pojetí a pro tuhle hudbu má velmi málo lidí dnes pochopení….
Líbí se mi i výtvarná koncept alba a musím konstatovat, že Martin Kratochvíl má vztah a cit pro výtvarné umění, stejně jako pro hudbu, i pro osobité názvy jednotlivých kompozic.... velmi povedené!
Jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale pět za muzikantskou kreativitu, nasazení a jasný názor album určitě unese…

» ostatní recenze alba Jazz Q - Hodokvas
» popis a diskografie skupiny Jazz Q