Jefferson Airplane / Long John Silver (1972)

Domnívám se, že u nás alba americké skupiny Jefferson Airplane vydaná v sedmdesátých letech nejsou moc známá. O to víc je důvod jedno z nich přiblížit, protože až dosud unikalo pozornosti progboardistů a i když jsou Jefferson Airplane ukotveni v šedesátých letech a patří rovněž k woodstockovské generaci, přesto si myslím není od věci tuhle dnes pozapomenutou kapelu připomenout. Album Long John Silver patří mezi ta, která u nás mezi sběrateli moc frekventovaná nebyla.
Obal alba mi připomíná nějakou krabici od doutníků, nebo od značkové whisky. Má správný ekologický odstín barvy dřeva a vypadá jako nalakovaný povrch dřevěné bedýnky. Long John Silver je známá postava jednonohého piráta ze známého dobrodružného románu Roberta Louise Stevensona – Poklad na ostrově, který je pamětníkům znám z doby dětství jako dobře udělaný seriál pro televizní formát koncem šedesátých let u nás promítaný, anebo ostrý chlapský korálkovitý nápoj… a hudba?

LONG JOHN SILVER – začátek jako od Roling Stones, ovšem až do okamžiku, než se ozve hlas charismatické Grace Slick, který posiluje i kytarista Paul Kantner. Hudba je hutná, nikoliv však vyloženě agresivně tvrdá. Podle rozvibrovaných tónů elektrické kytary poznávám Jormu Kaukonena, který neváhá prošlapovat i wah wah pedál a dostává v mezihře řádný prostor pro sebevyjádření. Grace Slicková hraje na klavír a vedle svého famózního zpěvu má i schopnost silného úderu. Pochválit je třeba i baskytarové party Jacka Casadyho a bubeníka Joeye Covingtona. Skladba působí komplexním dojmem plným energie a hrdého sebevyjádření emocí…

AERIE (GANG OF EAGLES) – opět hutný začátek s elektrickými kytarami a klavírem. Bicí jsou trochu zasunuty do pozadí. Zato slyším elektrické housle Papa Johna Creacha. Skladbě ale vévodí Grace Slick ve zpěvu a klavírními party, podpora Kaukonena a Kantnera na kytary je zjevná. Kaukonen nehraje nějaké zázračné kytarové postupy, ale do soundu kapely, který si od prvopočátků ponechává výrazný vlastní podíl originality, zapadají skvěle a mají zde rolí důležitého dokreslovače soundu a atmosféry.

TWILIGHT DOUBLE LEADER – dobře zaranžované vokální party a pak už se před námi odvíjí výrazné melodické téma jako vystřižené z šedesátých let. Když bych odfiltroval instrumentální složku mohla by tahle skladba být docela součástí legendárních Mamas And Papas. Kytary zvoní, basy pulsují a bicí duní. Uvědomuji si že kapela má teď dva standardní bubeníky – Joeye Covingtona, ale také Sammyho Piazzu vedle percussion Johna Barbatty. Píše se rok 1972, ve světě se mnohé hudební postupy a aranžmá změnily, ale tahle skladba reaguje na dobu největší slávy kapely ve druhé polovině šedesátých let a zjevně se podle pojetí Jefferson Airplane nehodlají nechat ovlivnit jinými trendy. I tady slyším sound, který mě připomíná Rolling Stones od r. 1966 do 1970. Sice to nemá nějaký vývoj, ale je to stále poslouchatelné a není to nuda….

MILK TRAIN – ostrý rockový základ je výrazně ovlivněn elektrickými houslemi Papa John Creache, ten sem vnáší nový sound a nový princip. Není to sice Jerry Goodman nebo Jean-Luc Ponty, ale takový americký Dave Swarbrick (Fairport Convention) ano. Hudba je přímočará, dravá a rozpoutaná jako souboj živlů. Dvě elektrické kytary hraje sólové party a participuje zde i Creach a dotváří zajímavý sound, který koloruje svým vynikajícím vokálním podílem Grace Slick. Na koncertech beze sporu jedno z důležitých čísel jejich programu…

SON OF JESUS – tematika je duchovní, jak napovídá samotná název. Je tohhle religiózní model rocku, nebo vzývání spasitele? Náboženská tematika bývala nedílnou součástí hippieovských seancí, ale řekl bych, že spíše orientálních náboženství, což patřilo k bontonu psychedelických kapel konce šedesátých let. Atmosféra je zde podobná jako na vynikajícím albu Volunteers. Klavír zde hraje opět důležitou roli, ale mě by se místy víc líbilo, kdyby se Grace nebála usednout za hammondky nebo Fender-Rhodes. Svět první poloviny sedmdesátých let na obou stranách Atlantiku žil mnoha progresivními výboji. Tady se mi ale zdá, že Jefferson Airplane se drží své stálé promyšlené formule, která jim ve druhé polovině šedesátých let přinesla hodně úspěchů a masové publikum. Hezky se to poslouchá, ale ten skladatelský a aranžérský model je víceméně identický a žádné zásadní změny nás nečekají…

EASTER? – moc se to nezmění ani v další skladbě. Instrumentaci ovládá klavír a kvílející elektrická kytara. Neslyším žádné další deklarované klávesy a také Papa John Creach, jakoby odešel ze studia. Nevím přesně, kdo měl v dané době hudební repertoár v kapele pod kontrolou, ale i přes výtečný vokální projev Grace Slickové se mi zdá, že instrumentace za ní teď už po kolika skladba spíš dobíhá. Chybí mi zde nějaký pronikavý nápad v aranžmá a v instrumentálním kouzlení. Závěr na mě spíš působí vyumělkovaně….

TRIAL BY FIRE – tohle je ovšem změna. Prostor dostávají akustické kytary a jejich cvrlikání a zvonění je velmi příjemné, stejně jako podíl basů a bicích s percussion. Skladbu zpívá Paul Kantner. Dělá na mě dojem jam session. Hudebníci jsou domluveni na nějakém schématu a tématu a od toho se odvíjejí všechny další postupy. Kaukonenova sólová kytara i tady nepřestává kvílet s výrazným zkreslením tónů. Casadyho basy jsou ovšem brilantní. Nikdo zde nic nepředstírá a přesto je zde výtečné atmosféra. Papa John Creach se vrátil do studia a podepřal harmonii elektrickými houslemi, ale ne absolutní. Od toho zde jsou akustické kytary ba elektrická kytara. Barva hlasu mi trochu připomíná Roberta Kodyma z Wanastových Vjecí (!?), kdyby byl tehdy v USA a nebyl ještě dítě…. Nic zvlášť objevného, ale snesitelně příznivého…

ALEXANDER THE MEDIUM – tahle skladba už zní hodně folkrockově s výraznějším podílem rytmiky, ale jinak vícehlasy a celková atmosféra by za jistých okolností mohla inspirovat takové Marsyas. Škoda, že Papa John Creach se svými houslemi neodvádí větší kus práce a jeho podíl na celkovém zvuku kapely není absolutní. Jack Casady má na baskytaru někdy hodně podobné postupy jako Tim Bogert, třebaže se oba pohybují v odlišných typech hudby. I tady lze pochválit vzájemnou soudržnost a vypracovaný sound přímočaré a sdělné hudby. I tady cítím to posthippieovskou atmosféru lidské vzájemnosti a rozezpívanosti, která byla hlavním poznávacím znakem kapely mezi léty 1967 až 1970. Odeznívání tématu se mi zdá přece jenom hodně dlouhé…

EAT STARCH MOM – úvodní kytarové intro má vypracovaný téměř hardrockový riff s patřičnou dravostí a syrovostí, ale pak už je tu opět výtečná Grace Slicková. Rocková identita je pravděpodobně v téhle skladbě nejadresnější a Kaukonen zde střílí svými průraznými kvílivými tóny s wah wah pedálem na plný plyn. Určitá inspirace Jimi Hendrixem je zde místy dost čitelná, přesto je struktura a postupy ve skladbě dána jejich vypilovávanému rockového písničkářskému modelu. Mírné dovazbení soundu se táhne až do konečného odeznívání.

Myslím, že Jefferson Airplane mají lepší alba, a tak nelze dávat absolutorium. Nejobjektivnější by bylo udělit tři a půl hvězdičky, ale to samozřejmě nejde a tak přivřu obě oči a ty čtyři jim nakonec s odřenýma ušima udělím, i když příště už bych byl přísnější a neváhal bych dát i tři. Myslím, že tahle kapela je spojena ze sanfranciskou vlnou druhé poloviny šedesátých let a že pro hippieovskou Ameriku znamenala opravdu hodně velký impuls. Dnes se na ně neprávem zapomíná, což je nespravedlivé….

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Long John Silver
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane